fbpx

Adiktolog, vědec, muzikant. Man in black, člověk, díky kterému je v Česku legální léčebné konopí (bez něj by to nešlo). A taky můj kamarád, takový ten, kterých má každý, coby na prstech jedné ruky spočítal

Zveřejněno: 16. 7. 2021

Poprvé jsme se setkali ve Zlíně na 7. základní škole, někdy okolo roku 1983. Mně bylo 13, Tomášovi o rok víc. Pletli si nás. Oba jsme byli vysocí kluci s patkou a brýlemi a oba jsme připomínali tehdy megapopulárního Miro Žbirku. Tomáš byl sebejistý, energický kluk, měl přehled, četl knížky a sledoval filmy, které jsem obdivoval. Pamatuju se, že Buňuelova Andaluzského psa jsem viděl poprvé právě s ním, naučil mě první dva kytarové akordy (E moll a A dur, ty nejjednodušší, co jsou) a taky mě naučil kouřit. Dodnes si pamatuju, jak jsme seděli ve Zlíně nad fotbalovým stadionem a jak vytahoval z hnědé krabičky cigarety Roy. Na gympl šel o rok dřív než já, ale i pak jsme toho spolu sdíleli spoustu – první desky Iron Maiden, oblečení nebo třeba holky. Ale o tom samozřejmě nikomu ani muk.

Když odešel studovat do Olomouce, vídali jsme se málo. V dobách sametové revoluce byl jedním ze členů stávkového výboru. Mnozí s jeho energií a elánem se vrhli do politiky nebo byznysu, on zůstal věrný medicíně. Nedokázal si představit, jak jsme se mnohokrát později bavili, že by v životě dělal něco jiného.

Nanebepění, léčení a konopí

Na začátku devadesátých let to byl také překladatel. Například jeho Nanebepění (v originále Skywriting by Word of Mouth od Johna Lennona) považuju za jeden z nejgeniálnějších překladatelských výrazů, který jsem kdy slyšel. Oba jsme měli kapely. Ta jeho se jmenovala Saymore Q, ta moje Violet Syndrom. I tehdy mi byl multifunkčním mentorem, protože produkoval všechny naše nahrávky, mně osobně dohodil první překladatelské kšefty v ikonickém nakladatelství Votobia. Jeho životním posláním byla drogová epidemiologie a léčebné konopí, považoval práci v oboru za své životní dílo a byl v tom úspěšný jako málokdo.

Cílem bylo, aby se z léčebného konopí stala součást běžné léčby. Něco, jako když si proti chřipce vezmete acylpyrin.

Ač jsme se vídali často na různých akcích s přáteli, pracovně jsme se setkali až velmi pozdě. Všechno to začalo v roce 2015, kdy jsme dělali na tehdejší dobu veleúspěšnou konferenci Medical Cannabis 2015. Pár let předtím Tomáš pořádal první konferenci s názvem Urban Drug Policy, parlamentem protlačil zákon o léčebném konopí. Ministrem byl Sváťa Němeček, kterému Tomáš (tehdy na vrcholu svých pracovních sil) dělal poradce pro oblast drogové politiky. Na konferenci přijely světové špičky v oboru léčebného konopí, mimo jiné Rafael Mechoulam, tehdy asi osmdesátiletý pán, který v 60. letech poprvé izoloval THC. Byli tam ale i čeští odborníci a politici, rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, tehdejší poslankyně Mirka Němcová, Pavel Bém, Tomáš Pojar, senátor Jan Žaloudík...

Když se to zadrhne

Tomáš potřeboval člověka pro média, tak jsem mu s konferencí Medical Cannabis 2015 pomáhal. Konference měla úspěch a krátce po jejím skončení mi Tomáš nabídl dlouhodobou spolupráci. A já nemohl být šťastnější, protože mi přišlo, že konečně začínám zužitkovávat věci, které jsem se v životě naučil. Pro dobrou věc. A navíc jsem mohl dělat s Tomášem, kterého jsem celý život obdivoval. Bylo to úžasné období. Začali jsme připravovat druhý ročník konference, já byl v roce 2016 díky tomu poprvé v New Yorku na konferenci o léčebném konopí, poprvé jsme s Tomášem byli v budově OSN, doprovázeli jsme Sváťu Němečka do OSN, kde tehdy představoval protidrogové programy, na té konferenci vystupoval jako keynote speaker.

Všechno vypadalo naprosto ideálně, spolupracovali jsme s pacientskou organizací KOPAC, dělali jsme přednášky, kde to bylo možné, od Akademie věd až po skeptický spolek Sisyfos. Cílem bylo, aby se z léčebného konopí stala součást běžné léčby. Něco, jako když si proti chřipce vezmete acylpyrin.

„Když jsem stoupal na vrchol, byl tu Tomáš se spoustou témat, který ze mě dělaly super reportéra. Legalizace konopí, utrpení závislých, mezinárodní postavení Česka jako drogový velmoci. Udělal jsem s ním tisíc rozhovorů, vyšly tři. Nebo čtyři. Nechtěl být vidět, skrytej za černým rolákem mě odkazoval na Miovskýho, Vobořila, Langera. Ano, poslední zmíněný je skutečně ten Ivan Langer, zlojed a ministr vnitra, kterej udělal pro protidrogovou politiku víc než kdokoliv jinej před ním a po něm. Děti, neberte drogy. A serte na kecy, že strejda Ivan je démon, ať už proti němu máte cokoli. Tyhle dva kluci, co spolu dělali revoluci v Olomouci, zachránili spoustu mrtvých. Tomáš byl hybatel léčebnýho konopí v Česku. Předtím byl u zavádění metatodonový léčby heroinistů. Vždycky v pozadí; man in black, když jsme šli do hospody, jen se pochechtával: to samo, ale neuškodí, když o tom napíšeš. Spousta lidí teď o Tomášovi píše, že jim zachránil život. Spousta, kromě těch stamiliónů ve střední Asii, kam dvacet let jako expert OSN vozil náhradní programy a učil lidi pěstovat kozy místo opia, jemně řečeno. Reprezentoval Česko na takový úrovni, o který tady nikdo nic nevěděl.“

Robert Malecký, Hlídací pes

A potom se to začalo všechno kazit. Zaprvé, zákon o léčebném konopí prošel Parlamentem už pár let předtím, ale prováděcí vyhlášky byly něco úplně jiného. SÚKL se vehementně bránil jakémukoliv zařazení konopí do úhradových vyhlášek, což byla primární podmínka pro to, aby to mohli lékaři předepisovat pacientům podle potřeby. Takže jsme měli zákon o léčebném konopí, ale pacientům byl k ničemu, protože konopí nebylo, a když už se v lékárně objevilo, tak stálo třikrát tolik, co na černém trhu. Sváťa Němeček jako ministr skončil, na jeho místo nastoupil Miroslav Ludvík, který s konopím nechtěl mít nic společného, a celá věc se zadrhla.

Od úrazu k loučení

Skřípat to začalo také v konferenci, protože naše představy a představy našich partnerů se začaly diametrálně rozcházet. Konopí se začalo pomalu stávat velkým byznysem, a jestliže pár let předtím hnala dopředu celou konopnou scénu touha pomáhat, okolo roku 2017 už to bylo o něčem úplně jiném. Z konopí se začal stávat kšeft, který vizionáře typu Tomáše odstavoval na vedlejší kolej. Samozřejmě, nebyla to jediná věc, kterou Tomáš dělal a jíž pomáhal lidem. Ale konopí bylo jeho opus magnum, věc, které věnoval prakticky všechen svůj čas, téma, kvůli kterému byl ochoten upozadit všechny ostatní aktivity. „Kdy, když ne teď?“ říkal mi často, když jsme se o tom bavili. „Když to neuděláme my a teď, tak už to neudělá nikdo,“ dodával Tomáš, který využití konopí v léčbě často a rád přirovnával k objevu a využití antibiotik.

Tomáš Zábranský

V letech 1999–2001 byl u zrodu drogového informačního systému v ČR a založení Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti. V letech 2003–2004 působil v USA jako stipendista programu Hubert H. Humphrey Fellowship na Bloomberg School of Public Health, Johns Hopkins University a jako spolupracující výzkumník Národního institutu pro otázky zneužívání drog (NIDA) a Centra pro výzkum drogové politiky think-tanku RAND Corp. V roce 2005 byl u zrodu oboru adiktologie a založení Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde také vyučoval. Vedl výzkumnou a poradenskou společnost ResAd.

A pak přišla ta hlavní rána. Ten den si pamatuju a budu pamatovat navždy. Tomáš, který byl zvyklý pracovat 14 a více hodin denně, přišel ráno do kanceláře, moc toho nenaspal, po obědě odcházel na schůzku. Já odešel odpoledne domů, do toho mi volá kamarád Petr Motyčka, který pracoval v kanceláři vedle, že Tomáš měl úraz. Velmi, velmi vážný úraz. Strávil několik měsíců na JIPce, následně několik měsíců v Národním ústavu duševního zdraví, kde se dával dohromady fyzicky i psychicky. Když se pak vrátil, situace okolo jeho životního poslání už byla úplně někde jinde. Toho půl roku velice chybělo, o vizionáře a vědce už svět obchodu s konopím přestal mít zájem. Toma to neuvěřitelně drtilo, do toho se přidaly osobní problémy. Odstěhoval se z Prahy, pohyboval se v nejrůznějších komunitách a bylo o něm slyšet míň a míň. My, jeho přátelé, jsme byli zvyklí na neustálý proud desítek jeho příspěvků na sociálních sítích denně, který také vysychal. Až na začátku července zavolal kamarád a náš společný kolega Viktor Mravčík, že Tomáš už nikdy nic nenapíše.

Mně osobně po něm zůstaly stovky fotek, mraky vzpomínek (ty z devadesátých let jsou často nepublikovatelné) a jeho oblíbené černé vysoké gladiátory, které si u mě nechal, když jsme se viděli naposledy. Nikdy si je nevezmu na sebe, ale nikdy je taky nedám z ruky.

Poslední rozloučení s Tomášem proběhne v úterý 20. července  ve 14.00, ve Velké obřadní síni strašnického krematoria.

twz parte final

Související…

Snad primátor jako lékař Praze proti drogám pomůže, doufá adiktolog Tomáš Zábranský
Zdeněk Strnad

foto: Archiv ResAd, zdroj: Tomáš Zábranský, Wikipedia

Galerie

Tipy redakce

Provoz elektromobilů ekologický je. Ovšem jejich výroba kvůli bateriím nikoli

Provoz elektromobilů ekologický je. Ovšem jejich výroba kvůli bateriím nikoli

Na konci devatenáctého století představovaly elektromobily špičku tehdejší...

Co přineslo na Zemi život? Zřejmě vznikl tady. Díky pevninským sopkám

Co přineslo na Zemi život? Zřejmě vznikl tady. Díky pevninským sopkám

Vznik života je pořád ještě pro nás zahalen tajemstvím, tedy pokud nejsme...