fbpx

Co mají společného Sputnik V, novičok a antrax? Jeden ruský biologický program 1 fotografie
V úterý 9. března přistála první zásilka Sputniku V v Tunisku

Českou politickou scénou otřásá vakcína, kterou v tomto smyslu Rusové trefně pojmenovali Sputnik V. Vakcína asi bude nějakým způsobem účinná, ale lehce toxické je zázemí, kde vznikala, a do jakého "biologického programu" patří

Zveřejněno: 18. 3. 2021

Odborníci zcela správně namítají, že ruská vakcína není schválena Evropskou lékovou agenturou (EMA), která hodnotí a kontroluje všechny léky, jež mají být použité v členských státech EU. Zkoumá, jak se vakcína vyrábí, její konstantní kvalitu a musí mít možnost inspekce na místě, kde se lék, v našem případě tedy vakcína, vyvíjela a vyrábí. A právě to by mohl být pro Sputnik velký problém.

Zastánci vakcíny Sputnik V poukazují na možnost schválení národní lékovou agenturou (u nás je to SÚLK) s tím, že tak již učinila řada zemí. V EU například Maďarsko a Slovensko. Citují také studii odborného časopisu Lancet, která vyzdvihuje kvalitu vakcíny i její vysokou účinnost, která podle Lancetu představuje 92 procent. Tito zastánci ovšem zapomínají dodat, že studie je podepsána téměř výhradně ruskými odborníky a polemizuje s ní i článek z The Brazilian Report, jenž uvádí, že účinnost Sputniku V při očkování v Brazílii představuje jen nějakých 50 procent.

Výlet do historie

Zdaleka ovšem nejde jen o studie, jež mají různé výsledky. Jak už jsme uvedli, pro Rusko může představovat problém především to, že EMA musí mít možnost inspekce v místech, kde se lék vyvíjel a vyrábí. Proč? Abychom našli odpověď, musíme se vydat do historie. Americké centrum National Center for Biotechnology Information (NCBI) neboli Národní centrum pro biotechnologické informace je součástí Národní lékařské knihovny USA. A na svých stránkách alespoň částečnou odpověď nabízí.

V souvislosti s epidemií v Rusku byla její jedinou testovací laboratoří na covid-19 ta v Institutu Vector poblíž Novosibirsku.

Uvádí, že jedním z důvodů, proč onemocnění covid-19 zaskočilo svět, je vlastně i fakt, že biologické zbraně jsou již dávno zakázány a biologická bezpečnost je považována za poměrně malý problém. Ne všude se však Úmluva o biologických zbraních z roku 1972, kterou podepsal i Sovětský svaz, bere vážně. NCBI upozorňuje na fakt, že v souvislosti s epidemií v Rusku byla její jedinou testovací laboratoří na covid-19 ta v Institutu Vector poblíž Novosibirsku. Tento institut byl vytvořen v roce 1974, tedy dva roky po podpisu výše zmíněné úmluvy, jako součást tajného sovětského projektu Biopreparat, jenž měl za úkol výzkum možností biologických zbraní i obrany proti nim.

Neštovice u Aralského moře

Do projektu Biopreparat byla zapojena více než desítka laboratoří po celém Sovětském svazu, které navázaly na dřívější zkušenosti s vývojem biologických zbraní. Už v roce 1948 nechalo sovětské ministerstvo obrany vybudovat středisko pro testování biologických zbraní na ostrově Vozrožděnija v Aralském moři a v roce 1954 ho ještě rozšířilo na sousední ostrov Komsomolskij. Centrum označené jako PNIL-52 dostalo krycí název Barchan a uzavřené městečko pro zaměstnance se nazývalo spiklenecky Aralsk 7.

O tom, co se zde testovalo, dlouho panovaly dohady, podněcované tu úhynem ryb či antilop sajga, tu výskytem hromadného onemocnění morem. Teprve v roce 2001 promluvil již penzionovaný generálmajor a tehdejší hlavní lékař armády Pjotr Burgasov (1915–2006) o tom, jak byl v červenci roku 1971 pověřen vyšetřit několik záhadných úmrtí ve městě Aralsk.

S lodí Lev Berg, která byla vybavena biochemickou laboratoří, vyplul směrem k ostrovu Vozrožděnija. Při odběru vzorků vody a planktonu se dostal až do zakázaného pásma u ostrova. Během plavby se jeden z laborantů nakazil neštovicemi a po návratu do Aralsku přenesl nemoc na další osoby. Burgasov také zavzpomínal, že nechal vlaky na trati z Alma-Aty do Moskvy tímto územím  jen projíždět, čímž zabránil šíření nemoci mimo město, na něž také uvalil karanténu. Nicméně třem lidem z několika desítek nakažených už pomoci nebylo.

Antrax a Jelcinovy kroky

Po rozpadu SSSR se ostrov stal společným územím Kazachstánu a Uzbekistánu. Testovací centrum bylo zlikvidováno a v roce 2002 dokončena několikaletá operace, při níž byly za pomoci stovky amerických vojenských expertů, kteří sem přijeli na žádost vlády Uzbekistánu, zničeny tuny antraxu. The New York Times z 2. června 1999 popsaly ostrov jako „největší pohřebiště antraxu na světě“. Dá se říct, že v Aralsku ještě měli štěstí. Hůř dopadli obyvatelé Sverdlovska (dnes Jekatěrinburg). Ve zdejší laboratoři projektu Biopreparat, která měla navenek působit jako farmaceutický závod, produkovali antrax. Jeden z techniků zde 2. dubna 1979 měnil filtry u vzduchotechniky. Staré vymontoval, ale protože mu končila odpolední směna, nové nenasadil.

I kvůli tomu není znám přesný počet obětí, jejich počet kolísá podle pramenů mezi šedesáti a stovkou.

Sice o tom informoval velitele směny, ale ten také pospíchal domů a informaci noční směně nepředal. No a ta zahájila normálně provoz. Než si někdo problému všiml, unikl do okolí vzduch, který obsahoval spory antraxu. Ty infikovaly především dělníky z noční směny v blízkých továrnách. Když se o tom dozvěděl tajemník místního výboru KSSS Boris Jelcin (pozdější prezident), učinil několik zásadních opatření.

Nechal postřílet toulavé psy, což asi bylo zbytečné, a zkropit ulice i místní zeleň vodou. Tím ovšem napomohl antraxu v rozšíření do kanalizací a vodních toků. A především pak nechal lékaře v místních nemocnicích kontrolovat agenty KGB a falšovat úmrtní listy. Vydal pak informaci, že se choroba rozšířila vinou překupníků, kteří prodávali kontaminované maso. I kvůli tomu není znám přesný počet obětí, jejich počet kolísá podle pramenů mezi šedesáti a stovkou.

Virus pro dalekonosné rakety

Ani již zmíněným laboratořím Vector se tragické nehody nevyhýbaly. V dubnu 1988 zde zemřel doktor Nikolaj Ustinov, když si nedopatřením propíchl rukavici jehlou kontaminovanou virem Marburg, jenž zde byl vyvíjen pro použití na raketách dlouhého doletu. Virus Marburg je RNA virus patřící do skupiny tzv. Filovirů, vyskytuje se u afrických opic a člověk, který se jím nakazí, údajně doslova potí krev. Vyvíjená varianta viru byla schválena pro případné použití ministerstvem obrany v roce 1990 jako „Varianta U“.

V roce 2004 se v laboratořích Vector nakazila virem eboly laborantka Antonina Presňakovová, která pak na nákazu zemřela. V září 2019 vybuchl v dekontaminační hale při její rekonstrukci plyn, tentokrát bez ztrát na životech. Viry ptačí chřipky, se kterými tehdy v laboratoři pracovali, naštěstí „prý“ do okolí nepronikly.

Před inspekcí uklidit

Britská premiérka Margaret Thatcherová a americký prezident George H. W. Bush dotlačili v roce 1991 sovětského prezidenta Michaila Gorbačova k tomu, aby otevřel doposud tajné laboratoře týmu externích inspektorů. Mezinárodní tým však čekalo překvapení. Všechny čtyři laboratoře, které jim bylo umožněno navštívit, byly naprosto sterilní a zbaveny většiny zařízení. Experti se tak mohli jenom dohadovat, k čemu mohly sloužit. Něco podobného připravilo Rusko pro mezinárodní inspekční tým z Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW), který se chystal na prohlídku armádních laboratoří Šichany 5, kde se měl vyrábět jed novičok. No a Rusko zařízení prostě srovnalo se zemí.

V roce 2012 prezident Putin vyhlásil program BIO 2020, jenž zahrnoval zvýšené investice do vývoje biotechnologií jakožto „strategické oblasti pro bezpečnost země“.

Většinu informací o těchto laboratořích získal svět od přeběhlíků, jako jsou plukovník Kanatžan Alibekov, nyní známý jako Ken Alibek, mikrobiolog a vysoký úředník z vedení projektu Biopreparat, který utekl do USA v roce1992, nebo Vladimir Pasečnik, ředitel jednoho z výzkumných ústavů Biopreparat, jenž v roce 1989 přešel do Velké Británie. 

Hodně z toho, co je nyní známo o sovětském programu biologických zbraní, pochází z dlouholetého výzkumu, který uskutečnili mikrobiolog Raymond A. Zilinskas a americký akademik, který se specializuje na kontrolu zbraní a zbraně hromadného ničení, Milton Leitenberg. Své poznatky shrnuli v poeticky nazvané knize The Soviet Biological Weapons Program: A History.

Nový program už je „výzkumný“

Až v roce 1992, tedy po dvaceti letech, kdy byla dohoda o biologických zbraních podepsána, se prezident Boris Jelcin zavázal onu úmluvu dodržovat. Část výzkumu ale zřejmě pod krytím národní obranné strategie pokračovala. Za ruského prezidenta Vladimira Putina navíc začal Kreml tehdy už oficiální příběh sovětského programu Biopreparat zpochybňovat. A nejen to. V roce 2012 prezident Putin vyhlásil program BIO 2020, jenž zahrnoval zvýšené investice do vývoje biotechnologií jakožto „strategické oblasti pro bezpečnost země“. Zároveň pak veškeré informace a výstupy z výzkumu laboratoří nechal pod kontrolou FSB.

V programu BIO 2020 už však nejde jen o viry a bakterie. V dubnu 2019 ruská vláda rozhodla, že technologie úpravy genů jak u rostlin, tak i u živočichů je pro výzkumné i komerční účely povolena, a tento nový program podpořila částkou téměř 1,4 miliardy dolarů. A laboratoře Vector? Kromě testování vakcíny Sputnik V, který vyvinul renomovaný Gamalejův výzkumný institut epidemiologie a mikrobiologie, se pustil do vakcíny vlastní a připravil EpiVacCorona. Ředitel Vectoru Rinat A. Maksjutov také oznámil, že se tu pracuje na léku proti koronaviru, který se prostě jen vstříkne do nosu. Zařízení se tedy jakoby otevírá světu. A teď už je to jenom na nás: Je Sputnik V otázka medicínská, nebo politická? O tom, že (nějak) funguje, asi s ruskými zkušenostmi pochybovat nemusíme.

Související…

Editor odborného lékařského časopisu The Lancet vysvětluje účinek ruské vakcíny Sputnik V
Zdeněk Strnad

foto: Shutterstock, zdroj: National Library of Medicine

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...