Koronavir jsme popsali už před dvěma lety. Co se za tu dobu změnilo?

Být nositelem špatných zpráv není nikdy příjemné. V květnu roku 2018 vyšel na Flowee článek, v němž jsme psali o tom, že nás pravděpodobně v dohledné době čeká nebezpečný vir, který se bude šířit jednodušeji než zika nebo ebola. Trochu jsme tak s odborným časopisem Live Science předpověděli současnou situaci kolem šíření koronaviru zvaného Covid-19.

Psali jsme tehdy, že viry způsobující ebolu či onemocnění zika jsou sice nebezpečné, ale kvůli celkem komplikovanějšímu způsobu šíření nepředstavují hrozbu světu, nejsou schopny vyvolat zásadní pandemii. Na rozdíl od nich to mohou zvládnout respirační RNA viry, tedy viry, které obsahují ribonukleovou kyselinu zodpovědnou za přenos informace z úrovně nukleových kyselin do proteinů. Tyto viry mutují a je pravděpodobné, že se mezi nimi dříve či později objeví takový, s nímž bude mít světová populace opravdový problém.

Létáme a cestujeme, takže šíříme

Důležitá je i schopnost šíření vzduchem a dále to, že „nový“ virus je pro lidstvo vlastně neznámý, takže na něj populace nemá vytvořenu imunitu a lékaři nemají připravenu vakcínu. Zatímco se epidemie takzvané španělské chřipky na konci první světové války mohla dobře šířit kvůli vojákům, kteří se vraceli domů, dnes je pro vir k dispozici letecká doprava. Málokdo z cestujících či pendlujících manažerů a obchodníků bude v prvotním stádiu šíření epidemie ochoten strávit kdesi v cizině postižené nákazou inkubační dobu v izolaci. Navíc tu máme miliony rekreantů, kteří cestují za teplem po celém světě.

Viry, které přejdou na nového hostitele, což je proces zvaný zoonóza, často způsobí závažnější onemocnění.

Kde se vlastně virus Covid-19 nebo také 2019-nCoV vzal? Zatím se tvrdí, že na tržišti v městě Wu-chan, hlavním městě čínské provincie Chu-pej a nejlidnatějším městě ve střední Číně. A hlavním viníkem by měl být luskoun, což je hmyzožravý řád savců. Každý živočišný druh je totiž hostitelem jedinečných virů, které se speciálně přizpůsobily k jeho infikování. Některé z nich v průběhu času ovšem nakazily i člověka.

Takové se pak nazývají „zoonotické“ viry. Není to ovšem tak jednoduché, jak se to napíše. Každý virus se vyvinul se zaměřením na konkrétní druh živočicha a je vzácné, že pak dokáže přejít na jiný druh. Zpočátku takový virus není obvykle pro nového hostitele přizpůsobený a nerozšíří se snadno. Postupem času se však u nového hostitele může vyvíjet a vytvářet varianty, které se lépe přizpůsobí. Jestliže se tak stane, je malér. Viry, které přejdou na nového hostitele, což je proces zvaný zoonóza, často způsobí závažnější onemocnění. Je tomu tak proto, že viry a jejich počáteční hostitelé se vyvinuli společně, takže původní druh měl čas, aby si vybudoval odolnost.

Horečkou se tělo brání

Je například pravděpodobné, že netopýři byli původním zdrojem koronavirů SARS-CoV (těžký akutní respirační syndrom – Severe Acute Respiratory Syndrome), který se objevil v roce 2003, nebo MERS-CoV (Middle East Respiratory Syndrome) z roku 2012. Vždy ale byl prostředníkem nějaký jiný živočich. Nyní jsou tedy podezřelými luskouni. Lidská populace roste a člověk se stěhuje do oblastí, kde přicházíme do kontaktu se zvířaty, se kterými jsme se dříve nesetkávali.

Jestliže se tedy objeví pro nás neznámý vir a překoná první fyzické bariéry, tedy kůži a hlen sliznic, vnikne do vhodné buňky. Tu může donutit, aby vytvářela jeho repliky.

Navíc si dáváme na talíř častěji to, co jsme normálně k jídlu nemívali (a Číňané obzvlášť). Nový koronavirus – ostatně i ty předchozí – se dostává z člověka na člověka po úzkém kontaktu, jedná se o kapénkovou infekci, která je přenášena vzduchem. Virus ovšem sám o sobě nedokáže přežít, potřebuje hostitele. Jsme jim vystaveni každý den, ale náš imunitní systém brání tomu, aby se velká většina z nich k našim buňkám dostala. Naše imunita se ovšem umí bránit hlavně těm virům, s nimiž už náš organismus přišel do styku.

Jestliže se tedy objeví pro nás neznámý vir a překoná první fyzické bariéry, tedy kůži a hlen sliznic, vnikne do vhodné buňky. Tu může donutit, aby vytvářela jeho repliky. Nové viry pak hledají buňku novou. Naše tělo s viry zápasí vytvářením zánětlivé reakce. Výsledkem je horečka a třeba oteklé lymfatické uzliny – to je ovšem způsobeno reakcí našeho organismu na napadení virem. A ne každý organismus to zvládne.