Kde si můžete dát v Žilině kimči a počkat si, až vám z linky sjede to pravé auto

„Pojeď místo mě do Žiliny,“ volá mi jednoho sychravého odpoledne moje zaneprázdněná kolegyně. Potřebuji dovolenou, prolétne mi okamžitě hlavou. A určitě za to nemůže jen nevlídné počasí. „Jela bys do žilinské továrny Kia,“ dodává. Tak proč ne.

Auta miluju už od dětství. Myslím, že za to do jisté míry může i můj táta – v tom dobrém slova smyslu, samozřejmě. Pracuje totiž v automobilovém průmyslu. Kdybych tedy byla kluk, moje profesní kariéra by se asi ubírala úplně jiným směrem. Ale takhle...

Aut ve žluté metalíze se po silnicích moc neprohání, a ačkoli jsem spíš fanoušek tmavších barev, žlutý nováček rodiny Ceed byl na první setkání mým favoritem.

S výrokem, že si ženy vybírají auto podle barvy a elegance a muži podle výkonu, jsem souhlasila ještě dřív, než jsem v osmnácti slavnostně obdržela řidičák. Pamatuji si, jak jsem ráda nasedala do tátova čokoládově hnědého auta, a zklamání z nasedání do bílého, za které ho později vyměnil.

Žlutá je sexy

O tom, že barva při výběru mého parťáka na cestách bude hrát zásadní roli (bez ohledu na výkonnost motoru), jsem byla přesvědčená i po seznámení s celou naší výpravou za žilinským dobrodružstvím. V garážích v Praze na nás totiž čekali tři nablýskaní krasavci. „Kdo chce jet žlutým XCeedem?“ zeptala se usměvavá sympatická Pavla. „Já“.

Už po cestě do Žiliny si začínám pohrávat s myšlenkou, že bych si takové auto v budoucnu sama pořídila.

Ve spojení s barvou karoserie mi hlavou okamžitě prolétla scéna ze ságy Twilight, jak Bella v doprovodu Alice zachraňovala svého Edvarda. Aut ve žluté metalíze se po silnicích moc neprohání, a ačkoli jsem spíš fanoušek tmavších barev, žlutý nováček rodiny Ceed byl na první setkání mým favoritem. Vedle něj pak parkoval XCeed v oranžovočerveném provedení a tmavě červené SUV neboli Kia Sportage, jak jsem se tedy dozvěděla později.

Když jsem se uvelebila na přední sedačce nového modelu, který svou siluetou připomínal sportovní kupé, okamžitě mě zaujal barevný dotykový displej s navigačním systémem. Jelikož se jednalo o moje „první rande“ se značkou Kia, neustále jsem se vyptávala Pavly.

Magdaléna začínala na pozici dělnice, teď je jednou ze čtyř lidí, kteří nováčky zaučují a přiřazují jim práci v továrně

Postupně jsem se dozvěděla, že se jedná o „přeplňovanou benzínovou jednačtyřku spojenou se sedmistupňovým automatem a ve výbavě Exclusive“. Za digitální palubní štít s displejem, kterého jsem si všimla hned na začátku, si zákazník musí připlatit – XCeed se základním vybavením jej bohužel neobsahuje. „Jde o novinku u tohoto modelu, co se týče panelu přístrojů v digitálním provedení,“ říká mi Pavla, a když konečně usedám za volant i já, nabádá mě, ať si přepnu nastavení řazení na režim Sport.

„Převodovka zařadí vyšší rychlostní stupeň až při vyšších otáčkách motoru a změní se ti grafika přístrojového štítu,“ vysvětluje mi ještě a já musím uznat, že jízda je svižnější a hodně se podobá cestě zpáteční, kdy řídím oranžovočervenou metalízu s přeplňovanou benzínovou „jednašestkou“. Už po cestě do Žiliny si začínám pohrávat s myšlenkou, že bych si takové auto v budoucnu sama pořídila. Sedačky jsou vážně pohodlné a já nejsem ani po několikahodinové cestě vůbec rozlámaná.

Život na lince

Než jsem kývla na výjezd s Kiou, netušila jsem, že se kousek za Žilinou – na pozadí kopců Malé Fatry – rozpíná továrna korejské společnosti Kia Motors. Do té vyjíždíme hned druhý den ráno, abychom na vlastní oči viděli výrobu aut.

Hned na začátku se nás ujímá šéf lidských zdrojů Tomáš Potoček, který nás po krátkém úvodu zavádí na plac. Dostáváme helmy, brýle a sluchátka s mikrofonem. „Zdejší výrobní závod je jediný, co se týče značky Kia, v rámci celé Evropy,“ ujišťuje nás na úvod Tomáš a dodává, že v tamní fabrice pracuje 3 800 zaměstnanců, z toho je 484 žen. „Některé montáže děláme jenom my ženy, protože máme menší ruce,“ doplňuje ho posléze Magdaléna Čimborová, která v továrně pracuje už dvanáct let.

Šrouby a matice v ruce... Není to práce úplně pro každého

Magdaléna, která začínala na pozici dělnice, je v současnosti jednou ze čtyř lidí, kteří nováčky zaučují a přiřazují jim práci v továrně, a to na základě jejich schopností, ale například i jejich výšky. „Po maturitě na průmyslové škole jsem řadu let pracovala na dělnické pozici, ale v jiné továrně. Dostávala jsem tam jen deset tisíc korun. Má starší dcerka mi jednou řekla, ať to zkusím v Kie. A tak jsem to riskla,“ vzpomíná čtyřiapadesátiletá žena. „Dostala jsem nástupní mzdu čtrnáct tisíc a řadu pěkných benefitů.“ Když pak dostaneme do ruky vrtačky a šrouby i my, obdivuji Magdalénu ještě víc.

Chyby neexistují

Zatímco procházíme celý areál a koukáme na roboty a lidi, kteří roboty svými pohyby trošku připomínají, průvodce nás zahlcuje spoustou termínů a zajímavých číselných informací. „Za den se v továrně vyrobí 1 400 aut. Celý proces výroby jednoho auta pak trvá sedmnáct hodin, což odpovídá dvou směnám a kousek.“ Dovídáme se také, že směny jsou celkem tři.

Jede se na tři směny a výroba jednoho auta trvá přibližně 17 hodin

„První začíná od šesti ráno a trvá do dvou odpoledne. Druhá, rovněž osmihodinová, je do deseti do večera a třetí pak do šesti do rána.“ A na kolik přestávek má zaměstnanec nárok? „Celkem na dvě. Jedna je desetiminutová a druhá pak dvacetiminutová. Pracující delší směny odmítali. Raději půjdou domů dřív,“ říká Tomáš. Jak procházíme industriální halou, nejvíc mě fascinují roboti. „I roboti jsou de facto zaměstnanci. Máme jich zde celkem 380 a dohlíží na ně 270 zaměstnanců. Roboti jsou dovezeni z Koreje.“

Poté, co „nabrífovaní“ odcházíme z výrobní haly, zastavujeme se ještě v jídelně, kde na nás čeká korejský oběd. Je tohle běžné? „V jídelně máme mezi sedmi nabízenými jídly vždy i jedno korejské a v bufetu se prodávají i korejské potraviny,“ dodává personální šéf. A co je tu ještě za korejský zvyk říznutý Žilinou? Třeba když potkáte v továrně šéfa z Koreje, tak je dobré se poklonit. Ale jen lehce. Šéf vás nepovýší, ale vzdáváte mu tím úctu.