fbpx
Senta Čermáková: V Deloitte pracuje spousta národností, generace Z se z toho raduje 2 fotografie
Senta Čermáková

Se Sentou Čermákovou o tom, jaké vlastnosti jsou dnes v moderní firmě žádané, o generaci Z a o tom, že české školství přece jen není zas tak špatné

Zveřejněno: 1. 7. 2019

Senta Čermáková je ředitelkou pro inovace ve firmě Deloitte, kde vede program pro stážisty, a také pořádá dětské kluby pro děti zaměstnanců, klientů, ale i děti z nadací či ulice a ukazuje jim, jak se náš svět bude v budoucnosti vyvíjet. A o stážisty nouzi rozhodně nemá: „První rok nám přišlo asi 100 lidí na pohovory a z toho jsme vzali 20, protože bereme opravdu jenom ty nejlepší,“ říká Senta Čermáková. „Ne ale nejlepší studenty, kteří mají samé jedničky, ale spíš musí umět perfektně anglicky a být pracovití. Když zjistím, že je někdo chytrý, ale nechce pracovat, tak tady se mnou dlouho nevydrží. Ke mně se hodně špatně dostává, jsem na pohovorech přísná. A nakonec už ty pohovory ani nedělám já, ale stážisti, kteří si vybírají členy svého týmu.“  

Jde většinou o technické typy?

Ne. Techniky máme rádi, ale potřebujeme i dobré koordinátory, ty, co mají dobré organizační schopnosti. Další velká skupina lidí, kteří se nám špatně hledají, ale moc je potřebujeme, jsou lidi, kteří umí stříhat videa, fotit, prostě kreativci. V Deloitte hodně spoléháme na to, že když inovační program dobře odkomunikujeme, tak se jeho efekt znásobí. 

Když se řekne Deloitte, tak si asi mnoho lidí představí audit.

To se snažíme měnit. Audit není nudný, ale chápu, že to na veřejnost může někdy tak působit. Nicméně Deloitte dnes zdaleka není jen audit, a to je to, co se snažíme lidem sdělovat. Například já mám na starosti inovace, a tam se soustředíme na to, čemu říkám dovednosti pro 21. století. Tím myslím například kritické myšlení, rozvoj emocionální intelligence, analytického myšlení, programování a tak dál. Na všechna tato témata děláme tzv. meetupy, což jsou přednášky našich expertů. 

V Deloitte je největší diverzita profesí, kterou si vůbec dokážete představit. 

Na každou dovednost máme vždy vyhrazené celé odpoledne a přijde nám většinou tak 100 lidí. Devadesát procent z nich jsou lidi, kteří jsou mladí a kterým chceme mimo jiné říct, že kariéra v Deloitte může být nekonečně rozmanité. A navíc nás tato meetupová aktivita strašně baví.

Takže to není určitě tak, že jsou lidé z Deloitte jednostranně zaměření?

Deloitte je firma, která má největší diverzitu profesí, co si můžete představit. Protože jednak tady jsou všichni strašně chytří, a jednak jsou z různých backgroundů, od psychologa, programátora, analytika, inženýra až třeba po experta na zdravotnictví. Najdete tady úplně všechno.

Jak to, že se kreativci špatně hledají? Dnes skoro každý tvrdí, že je kreativní.

Jo, on to každý tvrdí. A možná je to i pravda. Kreativita je přirozená lidská vlastnost, a každý je svým způsobem kreativní. Ale mě zajímá kreativita spojená i s dovednostmi, jako je třeba práce s videem nebo grafikou, a také pracovitostí. Prostě schopnost dělat kreativní obsah pod tlakem a doručit ho v omezeném, přesně stanoveném čase. Je to schopnost dobrého řemeslníka, že to například video udělá rychle, bez formálních chyb a neořelým způsobem.  Takových lidí moc není, tomu věřte.

senta dite v siti

Senta byla také jednou z přednášejících na konferenci Dítě v síti 2018

Je podle vás také chyba v českém školství, že v lidech nevychovává správné dovednosti?

Řekla bych, že české školství není špatné. Že ho spíš vidíme černě. Ale myslím si, že strašně záleží na učiteli. Potřebujeme ty zapálené učitele. Ono to neplatí jen pro školství. Firmy hodně řeší takzvanou společenskou odpovědnost. Některé tak, že podporují různé instituce, projekty či nadace. Nic proti tomu, to je skvělé a samozřejmě v pořádku. Ale já mám pocit, že v uvozovkách „jen“ dávat peníze nestačí. Že když už máte to štěstí, že zaměstnáváte chytré a schopné lidi, tak je skvělé využít i jejich potenciál. Prostě udělat z nich taky „zapálené učitele“. Pro mladou generaci, ale zrovna tak pro starší lidi a další skupiny, které to potřebují a hlavně ocení. Já to vidím na našich „klubech“, které nyní děláme třeba pro děti, ženy a seniory. Je to spousta energie, o které víte, že ji uvolňujete správným směrem.

Často ty firmy dají peníze někam na nadaci, která si často neví rady, co s tím.

To bychom se asi museli bavit o konkrétních nadacích. Úrčitě jsou ty, které fungují dobře a efektivně, a pak je asi hodně i těch dalších. Já moc konkrétních zkušeností nemám. Ale osobně budoucnost těchto CSR programů vidím právě v tom, že se budou vytvářet komunity. Ty komunity se budou postupně sbližovat, a budou pomáhat tam, kde ten dnešní systém je a priori pomalý.

Já jsem optimista. Společensky jsme se nikdy neměli lépe.

A myslím, že toho teď bude čím dál více, protože právě generace Z je v duši strašně dobrá a chce pro tu společnost něco smysluplněho dělat.

Kde myslíte, že se v té generaci ta dobrost bere?

Nevím, nejsem sociolog a můžu se jen domýšlet. Naše generace vyrůstala v době, kdy jsme měli něco jako „společného nepřítele“. To byli komunisté a Rusové, a režim, který nám dával jen hrozně málo šancí na to plnit si svoje sny. Pak přišel rok 1989 a ty šance se nám najednou otevřely. A my se jich hned chopili. Byli jsme hladoví a svým způsobem bezohlední. K sobě i k ostatním. Dávali jsme všechno práci a kariéře.

Po nás přišla generace Miléniálů, o kterých vzniklo klišé, že naopak pracovat nechtějí. Což není pravda. Oni jen vraceli k normálu hodnoty, které byly naší enerací posunuty do extrému. No a teď je tu generace Z. Vyrůstá ve světě, který je komfortnější a bezpečnější než kdykoli v historii předtím. Nejsou hladoví a nejsou bezohlední. Chtějí dělat něco, co je dobré a co má smysl. Radují se z diversity, které jsme se my spíš obávali. Když jim dáte na vybranou mezi prací, za kterou je hodně peněz, ale je nezajímavá a nemá smysl, a mezi prací, která je mnohem hůř placená a smysl má, tak zvolí většina tu druhou. To je atmosféra, z které pak vyplyne, že se třeba švédská teenagerka, která chce zachránit svět před globálním oteplováním, stane celosvětovou hvězdou.

Zároveň nás ale pořád někdo straší s ekologií, s globálním oteplováním, suchem…

Je třeba odlišit strašení a fakta. Na pesimismus existuje jediná metoda, kterou učím na Vysoké škole ekonomické, a to je kritické myšlení. Nenechat se oblbnout nějakou propagandou a udělat si na to svůj vlastní názor. Něco si o tom přečíst. Svět je teď také strašně transparentní. Člověk když je mladý, chytrý a ještě si i na to udělá čas, tak si může vytvořit svůj názor, který bude solidnější a líp „vyzdrojovaný“ než názor novináře, který něco napsal na poslední chvíli. Kritické myšlení je hodně dobrý nástroj na zlepšování nálady. 

Přece jen, tady v Praze některé dopady změny klimatu lidé začínají pociťovat na vlastní kůži.

Nedá se vyloučit, že změna klimatu naše životy ovlivní a že se jí budeme muset přizpůsobit. Na druhou stranu si zrovna v Praze žijeme spokojeně a komfortně. Jo, ráno se udělá zácpa, tak prostě vstanete o hodinku dřív a pojedete ještě před zácpou. Všechno je to o tom, jak si to naplánujete, rozmyslíte. Měla jsem syna 8 let v Americe. Prožil si nadšení a opojení, byly to skvělé roky, snil i o sportovní kariéře. Ale ono je to vše o tom, jak se na věci díváte. Amerika a Evropa jsou dva odlišné světy. Tím se vracím k tomu, co jsem říkala  před chvílí. Že se máme líp, než si myslíme. Vzdělání zadarmo, zdravotnictví zadarmo, obojí na výborné úrovni. Fungující infrastruktura a sociální síť, která vám pomůže, když budete potřebobovat. A na druhé straně Amerika se svými ohromnými možnostmi, ale zároveň obrovským rizikem. A nerovností. 

Takže je v Americe vysoká nerovnost?

Samozřejmě. Když jste z dobré a bohaté rodiny, tak už je na střední škole jasné, že uspějete. Máte stokrát větší šance než někdo, kdo takové štěstí nemá. Vůbec to neznamená, že nemůže mít úspěch a že neprožije ten takzvaný americký sen. Ale prostě ty šance jsou rozdělené jinak než v Evropě a u nás, kde například neodcházíte z vysoké školy s dluhem, o němž víte, že ho budete splácet do čtyřiceti.

Na druhou stranu zase mají ty americké děti větší sebevědomí.

Sebevědomí mají určitě. Ale to je zase něco, co můžeme z Ameriky okopírovat. Protože to hodně vychází z jejich vzdělávacího systému a z toho, co se učí. Například už na střednín škole mají rétoriku. Učí se mluvit, učí se pracovat v týmech, učí se vyjadřovat svoje myšlenky. A v tom má české školství rezervy. Já učím na Vysoké škole ekonomické, na magisterském CEMS programu, předmět kritické myšlení, a první, čím začínám, tak je takzvaná oxfordská  debata. To znamená, že si určíme témata, a moji studenti si vyberou, které to téma je opravdu zajímá.

Senta Čermáková

Ředitelka pro inovace Deloitte Česká republika. Jejím hlavním úkolem je rozvoj strategických projektů firmy v oblasti nových technologií a inovací. Řeší také akceleraci a podporu startupů při jejich rozvoji a růstu na domácím trhu i v zahraničí. Aktuálně jménem Deloitte vyučuje kritické myšlení ve futurologii na mezinárodním programu CEMS na VŠE, věnuje se sociálním inovacím v oblasti vzdělávání a mentoringu.

Potom si moji studenti náhodně vylosují, zda budou ve skupině, která si myslí ano nebo ne. To je proto, aby se naučili diskutovat i o názoru, s kterým třeba původně nesouhlasili. To je vlastně kritické myšlení v kostce. Vy si můžete z různých důvodů například myslet, že očkování je nebezpečné. A kriticky myslet znamená, že se „převtělíte“ do člověka, který si myslí opak, a pokusíte se i pro tenhle názor najít co nejvíc argumentů. Studenti mají na přípravu týden. A pak mají za úkol ten názor obhájit a pokud možno vyhrát nad těmi, kteří argumentují opačně. 

A jak jim to jde?

Špatně. Ale to jde každému na začátku špatně. Je to něco, co normálně neděláme. Ale proto je to tak dobré cvičení, že se v tom postupně zlepšujete. Je to jako dovednost, která se dá naučit. Existují diskusní soutěže. Což si myslím, že je fantastická věc na učení, na politiku, na management. Že by každý člověk, který chce mít dobrou kariéru, měl projít diskusním kroužkem. Kromě oxfordské debaty tam děláme taky hru se šesti klobouky. Vy se vyjadřujete k nějakému tématu a na hlavě máte jeden klobouk.

Každý ten klobouk má jinou barvu a ta barva vám dá úhel pohledu. Takže když máte modrý klobouk, tak se vyjadřujete jako byste byla třeba Trump, světový lídr, třeba Trump. A když máte červený klobouk, tak jdete do emocí, že se třeba rozčílítetak jsou nejdůležitější emoce a vy máte právo se řeba rozčílit. Když máte žlutý klobouk, tak jste strašně pozitivní. A Kkdyž máte bílý, tak hledáte fakta, musíte se opírat o fakta. Prostě ten klobouk určuje, jak k debatě nebo obecně komunikaci budete přistupovat. A učí vás tyhle různé způsoby používat. Je to jako v životě. Někdy vám pomůže ego a sebevědomí, někdy zaberou emoce, jindy chladný přístup, kdy argumentujete fakty.

Zkoušíte to i v práci?

Ano, lidi vám sedí na meetingu a vypadají, že si tam facebookují a usínají. A najednou vy jim rozdáte barevné klobouky, a oni se vám úplně probudí, dostanou energii a je v nich najednou taková ta hravost, šibalskost, najednou jim to jde mnohem líp. Takže je to taková metoda, která se používá pro zaseknuté debaty. 

Dá se optimismu naučit?

V Americe zjistíte, že naučit se dá. Protože optimistických lidí tam je tolik, že to v uvozovkách „není normální“. Já mám optimismus v sobě, už jsem se tak narodila, a mnozí včetně mých blízkých si ze mě proto dělají legraci. Stále se usmívám a ať se děje cokoli, vždycky vidím něco dobrého. Manžel o tom dokonce napsal sloupek. Před dvěma lety se nám stalo, že jsme kvůli sněhové kalamitě uvízli v Manchesteru. Let byl zrušený a vůbec jsme netušili, kdy nějaké letadlo poletí. A zda na něj dostaneme letenky. Museli jsme před půlnocí odjet z letiště a někde se ubytovat. Navíc to byl problém, protože oba jsme museli být z pracovních důvodů co nejdřív v Praze. Zkrátka pohroma.

Teď chci pracovat s dětmi a mladými lidmi - baví mě to a dává mi to smysl.

A muž si odskočil na záchod a já ho vítala slovy: ‚To bys nevěřil, co se stalo. To je strašná náhoda!‘ A on se zaradoval, že se objevilo nějaké letadlo, kterým poletíme, a já pokračuju: "Vidíš tyhle letištní sedačky? Mají úplně stejnou barvu jako moje šaty!" Tohle se opravdu asi naučit nedá. Ale dívat se na svět nějak rozumně optimisticky a konstruktivně, v tom jsou Američané opravdu dobří.

Vy se obklopujete takovými samými lidmi? Nebo je přitahujete nějakým způsobem?

Já si myslím, že jednak obklopuju, jednak je přitahuju. A možná i to, že teď chci pracovat s dětmi a s mladými lidmi, tak že si tak tím trochu řeším krizi středního věku. Baví mě to, nepřipadám si stará a dává mi to smysl.

Máte teď tedy největší pocit spokojenosti nebo nějakého smyslu?

To bych asi neřekla, já když jsem byla v Americe v Hewlett-Packard, tak jsem si myslela, že mám nejlepší job. Když jsem byla předtím v Africe, tak jsem si taky myslela, že mám nejlepší job. Takže já jsem člověk, který se vždycky v daném momentě cítí nejspokojenější. Těžko můžu shazovat všechny své předchozí joby, protože ono je to těžko porovnávatelné. Jak je porovnáváte? Přes peníze nebo přes smysl práce, nebo přes počet lidí, které ovlivňujete, nebo přes počet zemí, které řídíte?

Ale vnitřně jste nějak vyhořelá nebyla?

Ne, já jsem se vyhořelá necítila. Já jsem tam akorát měla jeden problém. A to, že jsem po těch 25 letech nevěřila strategii, s kterou HP přišlo. A jakmile jsem té strategii nevěřila, tak už jsem nebyla schopná do té práce dávat 150% svého mozku, energie a tak dál, co jsem dávala dřív. Tedy s nadsázkou 150 procent mozku, energie i sil. Nebyla jsem vyhořelá, ale přestala jsem věřit tomu, na čem spolupracuju. Částečně to souviselo s HP, ale částečně asi i s obdobím života, ve kterém jsem byla. Na to jsou krásné knížky. Jedna se jmenuje The Dip a druhá je The Second Mountain. A já jsem si procházela tím svým dipem, údolím. No a jakmile vyskočíte z toho dipu, tak začnete stoupat na svoji druhou horu. A ta druhá hora není o vašem egu a o vašich talentech, ale je o tom, že chcete sobě i dalším lidem dělat radost.

Související…

Senta Čermáková: Generace Z potřebuje svobodu a prostorKonference Dítě v síti 2018: Nenechávejme děti v digitální džungli samotnéVěra Jourová: Tvář projektu Dítě v síti patří do stovky nejvlivnějších lidí planety

foto: Tomáš Železný a archiv

Tipy redakce

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.