fbpx

Nová evropská internetová legislativa je špatná, hraje se o konta manažerů v navzájem se kanibalizujících firmách, dodává legendární spisovatel v rozhovoru pro Flowee

Zveřejněno: 16. 1. 2019

Proti nové evropské legislativě upravující autorská práva na internetu, specificky proti článkům 11 a 13, se v internetovém světě zvedla zřejmě nejvyšší vlna odporu. Ve stručnosti: článek 13 je označovaný jako „zákaz meme“ a říká, že weby, na kterých je umístěn uživatelský obsah (například YouTube, Twitter, Facebook), jsou zodpovědné za jeho odstranění, pokud porušuje autorská práva někoho jiného. Článek 11, označovaný jako „daň z odkazu“, pak nařizuje webům, které pracují s odkazy (například Google), aby platily vydavatelům za používání jejich obsahu.

S Cory Doctorowem, členem organizace Electronic Frontier Foundation, která bojuje za ochranu internetových svobod, jsme se zamysleli nad tím, jestli má celá situace s autorskými právy na internetu racionální řešení. Pro ty z vás, kteří neučtou více než perex: má, ale bude to hodně, hodně náročné. A hlavně není vůbec jisté, jak to dopadne.

Jedním z největších kritiků nové legislativy je YouTube, který v rámci kampaně #saveyourinternet píše: Podporujeme cíle článku 13, ale verze Evropského parlamentu může mít nezamýšlené důsledky, které by navždy změnily podobu webu, kterou známe dnes. Jsou tedy největším problémem specifické formulace?

Článek 13 má celou řadu nedostatků. Jedním z nich je například to, že neuvažuje o žádných postizích pro ty, kteří budou zneužívat seznamy blokovaných děl. A to je problém, protože jakmile je někde v provozu systém blokující věci, které se vám nelíbí, pak kdokoliv, kdo se ocitne pod palbou kritiky, má snahu tento systém využít. Je potřeba, aby se platformy, jako je například YouTube, mohly rozhodnout, kdy je v pořádku copyright claimy ignorovat a kdy je naopak nutné je vynutit. A podle současné varianty to nebude možné nikdy.

4117543282 ff71312072 b

Cory Doctorow se nad svobodou internetu zamýšlí ve své svobodomyslné pracovně


Jak by bylo možno takový systém zneužít?

Představte si, že někdo nahlásí milion linků s podezřením na porušení copyrightu, přitom na většině budou texty od Shakespeara. Pokud ale jeden jediný uživatel uveřejnil příspěvek nebo stránku s dílem, které vám bylo nahlášeno jako chráněné copyrightem, pak za to vy jako poskytovatel budete zodpovědný. Problém je v tom, že pokud se někdo prohlásí za majitele práv, může poslat poskytovatelům obsahu úplně cokoliv, aniž by jeho nárok byl platný nebo ne. Celý systém by přinejmenším měl mít pojistku proti zneužívání, aby bylo jak identifikovat člověka nebo entitu, která daný nárok vznáší. Měli bychom vědět, kdo to je, ať nemůže nikdo vznést nárok na něco, co mu nepatří.

Pokud legislativa projde, bude nutno důkladně filtrovat obsah. Lze to spolehlivě zajistit?

Ne. Poskytovatelé obsahu nebudou schopni uvést do provozu filtry, které zajistí spravedlivé zacházení s autorsky chráněným materiálem. Spousta výsledků budou false positive, tedy chybné požadavky (třeba když někdo nahraje na YouTube zpěv ptáků ze zahrady nebo mňoukání kočky, a systém rozpozná známou melodii, pozn. aut.)

Existuje vůbec nějaký spolehlivý mechanismus?

Jednou z hlavních vlastností jakéhokoliv kontrolního systému by mělo být zamezení cenzuře, proto by měl být navržen tak, aby v případě nejistoty raději nezasahoval. To by byl zároveň ale konec, protože majitelé práv by okamžitě přišli na to, že takový systém nezablokuje skoro nic – počítače si nemůžou být nikdy stoprocentně jisty. Systém, který by byl navržen tak, aby nikdy za žádných okolností nedocházelo k nelegitimní cenzuře evropské svobody slova, by z hlediska majitelů autorských práv udělal velice málo. Navíc náklady na vytvoření takových filtrů jsou extrémně vysoké.

Chyby se dějí, ovšem Google chybuje hlavně ve prospěch korporací a ne tak moc ve prospěch svobody projevu.

Content ID, což je drobný filtr, který kontroluje videa na YouTube pro limitovanou skupinu majitelů autorských práv, stojí stovky milionů dolarů. Vytvoření filtru, který by dokázal zpracovat všechny požadavky na copyright a aplikoval by je na všechna média, by stál mnohonásobně víc. Pro většinu evropských poskytovatelů obsahu by to znamenalo konec. A já se ptám: Opravdu jsou práva velkých soukromých korporací nadřazena právům svobody projevu Evropanů?

Požadavky na stažení videa s copyrightem už ale dnes řeší spousta webů, u YouTube se to děje běžně. Co se vlastně změní? Když nahraju něco s copyrightem, tak mi to už dnes vymažou...

Google pro kontrolu copyrightu YouTube využívá dva procesy. Jeden z nich je využití již zmíněného Content ID, jehož obsah definuje malá skupina ověřených majitelů autorských práv, kterým řeknou: Můžete do databáze přidávat své požadavky. My víme, kdo jste, a kdybyste náhodou přidávali nesmysly, tak vás z toho systému vyloučíme a nebudete k němu mít přístup.

4116779311 13f8bc5b4f b

Pokud bude někdo chtít vyvinout ekonomický nátlak, dostane do ruky mocnou zbraň, říká Cory Doctorow

Je to dobrovolný systém, který samozřejmě generuje spoustu humorných "false positive" případů a blokuje i to, co nemá. Druhý proces je „notice and takedown“, což je zákonný požadavek v Americe i v Evropě, a společnosti jako Google jej musí dodržovat, pokud chtějí zůstat v bezpečné zóně. Nejsou zodpovědné za porušení copyrightu, kterého se dopustí jejich uživatelé, za předpokladu, že poskytnou majitelům obsahu dostatečné prostředky pro nápravu situace.

Pokud bude někdo chtít vyvinout ekonomický nátlak, dostane do ruky mocnou zbraň. Obvyklá chyba, kterou lidé při navrhování legálních prostředků dělají, je fakt, že nemyslí na to, že je bude chtít použít také někdo jiný.

Když Google dostane takový požadavek, může se rozhodnout, jestli si řeknou „tohle je nesmysl, to hodíme do koše“, nebo to můžou smazat. Chyby se dějí, ovšem Google chybuje hlavně ve prospěch korporací a ne tak moc ve prospěch svobody projevu. Někdy dochází až k absurdním situacím, například když Warner Bros chtěli po YouTube, aby stáhnul jejich vlastní materiál. To se tak prostě stane – když se boti zblázní, začnou požírat svého hostitele. Dobře navržený systém by nic takového neumožnil. Což je důsledek jednoho ze zásadních nedostatků. Pokud navrhnete systém, který nebude mít žádné postihy za nadměrné neoprávněné používání a kladení nesmyslných požadavků, pak ho lidé budou zneužívat.

Proč vlastně majitelé obsahu tolik tlačí na nové předpisy?

Protože nepřemýšlí moc do budoucnosti. Říkají si: „Sedneme si s Googlem ke stolu a budeme po nich chtít víc peněz za naši práci (přitom všechny tyto společnosti už mají uzavřené licenční smlouvy a za svoje díla peníze od Googlu dostávají). Ale Google je gigant, a čím víc poroste, tím hůř se s ním budeme domlouvat. My je potřebujeme víc, než oni potřebují nás. Takže co můžeme udělat, aby se situace vyrovnala?“ Jenže pokud bude mít tato legislativa za důsledek likvidaci konkurence, žádnou rovnováhu tím nenastolíte, právě naopak – váhy se nakloní více na stranu Googlu.

ouroboros small jpg

Jedna firma kanibalizuje druhou a uživatelé jsou mezi nimi jako mezi dvěma mlýnskými kameny

Navíc v systému, který požadují, bude mít kdokoliv možnost vytvořit anonymní duplicitní entitu, například Warner Bros nebo Sony, a tahle entita zahltí copyrightovou databází Googlu požadavky. A Warner Bros a Sony budou mít spoustu práce tyhle nelegitimní požadavky ze systému odstranit. Výsledkem bude plno trollů, některé konflikty můžou také zasahovat až do politiky – pamatujete, jak Severní Korea hackla Sony? Pokud bude někdo chtít vyvinout ekonomický nátlak, dostane do ruky mocnou zbraň. Je to velmi obvyklá chyba, kterou lidé při navrhování legálních prostředků dělají: nemyslí na to, že je bude chtít použít také někdo jiný.

Snaží se obě strany nějak dohodnout?

V současné době jsme se dostali do patové situace. Největší problém je vyjednávací síla, kterou mají zábavní společnosti vůči Googlu a YouTube. Na druhé straně bude legislativu schvalovat Evropský parlament a žádný z europoslanců, který má zájem o to být v květnu zvolen znovu, nepůjde za svými voliči a neřekne jim: Volte mě, já jsem pokazil YouTube.

Kompromis v nedohlednu?

Zábavní společnosti mají právní týmy, které s Googlem vyjednávají smlouvy. Jsou tam ale také jiné týmy, které mají na starosti, aby si lidé kupovali jejich hudbu nebo filmy. Z pohledu těch druhých je jakýkoliv kompromis špatně. Jejich zájmy se ale často kříží: před několika lety se Viacom soudil s Googlem, tvrdili, že by Google neměl zobrazovat jejich copyrightem chráněná díla – a zatímco probíhal soudní spor, 25 různých skupin uvnitř Viacomu postovalo na YouTube videa jako součást marketingové strategie.

Související…

Jak plníme rozkazy autorit, i když víme, že je „něco špatně“Svoboda internetu je letos zase omezenější. Vlády ho umějí lépe zneužítParlemeter 2018: Většina Evropanů považuje členství v EU za prospěšné

Některá videa dokonce upravovali tak, aby byla nekvalitní a vypadala jako pirátské kopie. To není o tom, že by levá ruka nevěděla, co dělá pravá. Google i Universal mají sice stejné investory, ale manažeři těchto firem, jejichž náplní práce je zmnožovat bohatství těchto investorů, chtějí mít vyšší osobní bonusy.

Takže tedy had, požírající svůj vlastní ocas?

Je to prostě jedna skupina korporátních gigantů, které vysávají jiné korporátní giganty se stejnými vlastníky. Jedna firma kanibalizuje druhou a uživatelé jsou mezi nimi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Google nemá uživatele o nic raději než Time Warner nebo Sony či Universal. Oni mají raději své akcionáře, a co je nejvíc paradoxní, ti akcionáři jsou často jedni a ti samí, případně jsou to jedny a ty samé investiční hedgeové fondy.

Když si odmyslíme zájmy vydavatelství a podíváme se na situaci očima umělců…

O ty se přece vůbec nejedná. Umělci měli stejný problém se svými vydavateli, jaký jejich vydavatelé mají s Googlem. I kdyby tyhle společnosti vydělaly víc peněz, umělci to nepocítí. Jsem spisovatel, ale nezáleží na tom, kolik moje knížky vydělají. Já víc peněz od vydavatele neuvidím.

Co tedy můžou lidé udělat?

Žijeme ve velmi kritické době. Ze všech chvil, kdy začal boj o články 11 a 13, nastala právě nyní ta nejdůležitější. Nikdo z europoslanců nechce jít do voleb s tím, že pokazil internet. V téhle chvíli budou opravdu velmi pozorně poslouchat, takže byste měli jít a mluvit s nimi. Potřebujeme, aby proti této legislativě hlasovali poslanci EP, kteří zastupují 36 procent Evropanů. To je takzvaná „blokační minorita“. Další fáze jednání bude na národní úrovni. Ještě nikdy neměli Evropané takovou možnost ovlivnit, jak jednání o internetu dopadne.

foto: Archív Cory Doctorowa, Shutterstock, zdroj: Electronic Frontier Foundation

Tipy redakce

Zneužívají fotek vašich dětí? Jak fungují digitální únosci

Zneužívají fotek vašich dětí? Jak fungují digitální únosci

O rodičích, kteří na internetu pilně dokumentují každý okamžik života svých...

Jan Rak: Realitu si každý vytváří podle sebe, až si to uvědomíme, bude tu ráj

Jan Rak: Realitu si každý vytváří podle sebe, až si to uvědomíme, bude tu ráj

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...

Pouštíte dětem videa z jejich akcí? Můžete je tak připravit o zážitek

Pouštíte dětem videa z jejich akcí? Můžete je tak připravit o zážitek

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...


Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.