fbpx

To, že si na internetu čteme různá doporučení a různé diskuse, je fajn. Většinou ale nevíme, kdo je píše a za jakým účelem

Zveřejněno: 16. 2. 2019

Minulý týden jsem se rozhodla, že si dobrovolně nechám rozdrásat obličej, potřít si ho jakousi přírodní směsí a poté si z něj postupně odloupat zbytky staré kůže. Pak budu čekat, až doroste nová (neboli green peeling). Bylo to poprvé, co jsem něco takového udělala. Moc jsem nad tím ale nepřemýšlela. Teď si však říkám, že moje rozhodnutí nebylo tak úplně založeno na racionálním uvažování.

Začalo to asi takhle. Moje oblíbená blogerka Kristýna přidala na svůj web článek, v němž barvitě popsala svůj životní boj s akné. To, jak se ho zbavila a jak si nechala odstranit jizvy. Nechyběly fotky „před a po“ a ani to, jak skvěle se teď cítí, jak si zvýšila sebevědomí a omládla o 10 let.

Kristýna sice není dermatoložka, lékař či jiný „expert“, sleduji ji ale na Instagramu už celé dva roky, takže jí můžu důvěřovat.

Sice jsem si pojem green peeling vygooglila, na první stránce vyhledávače se mi ale neobjevil žádný „nezávislý“ článek, tudíž jsem se objednala na proceduru bez dalšího prověření. Vlastně jsem ani necítila potřebu hledat dál. Kristýna sice není dermatoložka, lékař či jiný „expert“ na kosmetické problémy, sleduji ji ale na Instagramu už celé dva roky, takže mám pocit, že ji znám a můžu jí důvěřovat. Ona by mi určitě neradila špatně, mám pocit...

Recenze a rozum

Ukázalo se, že podobě neuvažuji jenom já. Při výběru restaurace, ubytování nebo třeba i nového auta často spoléháme na rady z internetových blogů a fór. Cestujeme do nového města, chceme se dobře najíst a místo toho, abychom obešli pár místních lokálů a pročetli meníčka, případně se zeptali na radu v hotelu či známých, automaticky sáhneme po telefonu. Namačkáme „top restaurants in…“, projedeme list doporučení s hodnoceními a komentáři od lidí, kteří v zařízení jedli, a jedno místo vybereme. Věříme jim, i když takové recenze klidně mohou být falešné. Je jich ale dostatečné množství na to, aby v nás vytvořily iluzi důvěryhodnosti. A často to dopadá dobře – jak už s jídlem, tak třeba s mým peelingem.

Žijeme v době, kdy při výběru restaurací, lékařské péče nebo dovolených stále více spoléháme na „radu z lidu“ místo toho, abychom spoléhali na odborníky.

Jídlo a kosmetika jsou ale triviální příklady v porovnání s mnohem zásadnějšími rozhodnutími, která musíme občas činit. Jako příklad můžeme uvést referendum předcházející britskému vystoupení z EU. Z tohoto pohledu se na brexit v článku pro Financial Times zamýšlí jeho autorka Gillian Tettová. Před samotnou volbou bylo britským občanům dáno k dispozici množství předpovědí ohledně potenciálních škod, které by vystoupení z unie přineslo. Mezi odborníky byli studovaní ekonomové, bankéři, experti z Mezinárodního měnového fondu a různí světoví lídři. Už tenkrát ale probrexitový politik Michael Gove upozorňoval: „Lidé v této zemi mají expertů už dost.“ A do určité míry se jeho předzvěst potvrdila. Experty nahradili „mluvčí“ v sociálních bublinách.

Hlas lidu

Žijeme v době, kdy při výběru restaurací, lékařské péče nebo dovolených stále více spoléháme na „radu z lidu“ místo toho, abychom spoléhali na odborníky. Je tedy logicky podivné, co se týče politiky, očekávat, že voliči budou naslouchat vystudovaným elitám, které mají k věci co říct. V běžném životě se odkláníme od systému, založeném na takzvané vertikální ose důvěry (kdy věříme lidem s větší autoritou, než máme my sami) k systému, jenž je založený na horizontální ose důvěry (necháváme si radit od členů naší vlastní skupiny).

Horší to bude, až se po poradách s našimi sociálními bublinami probudíme se zdí kolem hranic.

Problém tohoto světa je fakt, že se lidé až příliš snadno stávají kořistí sociálních trendů, tribalismu, tedy kmenového vidění společnosti, kdy odlišujeme sebe od „těch cizích“, a skupinového myšlení. „Vzestup víry v ‚člověka jako já‘ umožnilo vznik éry ‚post-pravdy‘, v níž uklidňující příběhy a familiární hesla přemůžou fakta a pádné argumenty,“ připomíná Nick Barron, ředitel nadnárodní PR agentury Edelman. „Moje pravda, naše pravda nebo ta pravda, ze které mám dobrý pocit, dokáže přemoci objektivní pravdu,“ dodává.

Až se nám jednou stane, že se pod vírou v internetové recenze rozhodneme pro nepoživatelné jídlo, které nám zkazí večer, nebo kadeřnický salon, po jehož návštěvě skončíme s polovinou vlasů v odpadu vany, pořád se ještě nebude dít nic tak hrozného. Horší to bude, až se po poradách s našimi sociálními bublinami probudíme se zdí kolem hranic. Pak bude možná zase na čase věřit někomu, kdo o politice četl víc než jen to, co se píše na internetových diskuzích.

Související…

Fake, nebo pravda? U zpráv je důležitější hledat kontext, říká Jan Jirák
Jaromír Hasoň

foto: shutterstock, zdroj: Financial Times

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...