fbpx

Historie jednoho projektu, kterému se (mimo jiné) podařilo odhalit pravou identitu Rusů, kteří se podle Britů pokusili zavraždit Skripalovy

Zveřejněno: 15. 10. 2018
Přečteno 1209x

V roce 2011 jsem byl pár měsíců nezaměstnaný. Volný čas jsem trávil „šmejděním“ po internetu, občas v jeho temnějších zákoutích. Stáhl jsem třeba autentické snímky masových poprav, které prováděl wehrmacht v dobývané jižní Evropě. Prolistováním desítek fotografií jedné a téže popravy získáte k vyvražděné obci cosi jako osobní pouto. Sledujete tváře zatčených Kréťanů na návsi, odhadujete jejich náladu z pokoutných porad v hloučcích, sledujete nejistý krok na jejich poslední pouti a pozorujete, s jakým výrazem chodí ke stromu a v jakém úhlu se hroutí po zásahu německé kulky.

Související…

Twitter proti fake news moc nebojuje. Falešné účty z roku 2016 stále žijíTo není porno, to je deepfake. Jak nasadit známou hlavu na cizí těloFake, nebo pravda? U zpráv je důležitější hledat kontext

Při zhlédnutí padesáté fotografie ve vysokém rozlišení máte už v hlavě něco jako sociogram celé obce – a ovšem též zásahové jednotky wehrmachtu, jejíž dílo fotograf oficiálně dokumentuje. A bezděky vám dojde, že některým z vojáků není úkol zrovna po chuti, ale vzepřít se rozkazu by jim jejich teutonské svědomí nedovolilo.

Klikání jako motivace

Jakýmsi zvráceným způsobem může být podobný druh zabíjení času strhující – záhy jsem zjistil, že na běžných serverech pro sdílení souborů (v roce 2011 kraloval Mediafire) se nacházejí i záběry z poprav, které proběhly docela nedávno. Anonymních, třeba ze současného Ruska nebo Srbska. Kriminálníci se svými úlovky chlubili do kamery, skákali po hlavách popravovaných, křičeli národovecká hesla. Jejich oběti prosily očima o pomoc, neměly špetku soukromí ani v poslední minutě života.

Lidmi prohledávajícími virtuální trosky s mrtvolami jsem pohrdal – tedy donedávna.

Celé se to dělo po 5 až 10 kliknutí ze židle mého obýváku. A tyhle kliky na soubory pochybného původu (s počítadlem stáhnutí) byly snad tím, co pohánělo exhibicionismus vrahů. Takže jsem i trochu přispěl... Brzy jsem dalšího „bádání“ zanechal, videa s brutálním obsahem si od té doby pouštím jen na prověřených serverech. Lidmi prohledávajícími virtuální trosky s mrtvolami jsem pohrdal – tedy donedávna.

Dovolená v Sýrii

O pár let mladší Eliot Higgins byl ve stejné době také nezaměstnaný a také šmejdil. Jako čerstvý otec v domácnosti (peníze vydělávala manželka) svou nekonečnou dovolenou trávil skrze domácí wi-fi převážně v Libyi, v Sýrii a na Ukrajině. Prošmejdil stovky kanálů na YouTube, denně konzumoval novou monstrporci videí z bojišť, porovnával je se satelitními a jinými snímky, naučil se je datovat a antidatovat – a přestože nikdy neopustil obývák v Leicesteru, brzy znal terén Sýrie nebo Ukrajiny lépe než leckterý tamní pilot.

V době ukrajinské války Higgins proto ani nemusel umět arabsky nebo rusky, aby brebentění objektů svého zájmu rozuměl.

V době nástupu socnetů se mu běžně stávalo, že za měsíce sledování téhož paramilitárního oddílu znal jednotlivé členy jménem, věděl, jaké mají kvéry, zda dokážou či nedokážou sestřelit civilní letadlo, s kým se kamarádí a koho ten večer sbalí na seznamovacím serveru. Z Higginse se stal vlivný blogger s nickem Brown Moses (stejně se jmenuje písnička od Franka Zappy, která tehdy Higginsovi zpříjemňovala „šmejdění“ na socnetech. Někdy kolem roku 2014 už mu dobrovolně a zadarmo pomáhali lidé z celého světa.

profimedia 0386552898

Ruští agenti pro ruskou státní televizi vyprávějí, jak se jeli podívat na katedrálu v Salisbury. Nedošli tam, protože to vypadlo, že začne sněžit


V době ukrajinské války Higgins proto ani nemusel umět arabsky nebo rusky, aby brebentění objektů svého zájmu rozuměl. Pomáhali mu fanoušci, mezi nimi i bývalý agent Stasi. A takhle, díky prachobyčejné lidské zvědavosti, vlastně začal příběh neskutečně vlivného serveru Bellingcat. Zájem o server nedávno kulminoval odhalením identity agentů, kteří chtěli otrávit Sergeje Skripala a jeho dceru Julii. 

O myším sněmu

Eliot Higgins sám sebe popisuje jako „obsedantního gamera“, případně „nerda“ – to jsou právě ti cvoci, kteří vysedávají celé dny u počítače a snaží se přijít na kloub nějaké světodějné záhadě. Lidí posedlých mediálními rébusy jsou podle Higginse po světě stovky, ale většinou se jen hádají mezi sebou na různých forech (4chan, reddit) a málokdy se potkají s opravdovým novinářem. Tyhle dva světy (vznik toho druhého umožnila až éra sociálního státu) žily celkem dlouho odděleně – až do založení serveru Bellingcat.

Zatímco Američané se k incidentu obvykle přiznají a omluví, Rusové předkládají falešné stopy ad infinitum.

Předmětem zkoumání Bellingcatu je OSINT (neboli open-source intelligence, špionážní informace z otevřených zdrojů), agendou jakýkoli masakr světového dosahu, jehož aktéři operují se dvěma či vícero verzemi pro veřejnost. Onlajnoví „nerdi“ jsou většinou motivováni vyhlídkou, že někoho nachytají při lži – lhostejno zda USA (jako při bombardování mešity v Aleppu), anebo Rusko (jako při bombardování nemocnic v Aleppu). Rozdíl ve vyústění celé show bývá pouze jeden, zato podstatný – zatímco Američané se k incidentu obvykle přiznají a omluví, Rusové předkládají falešné stopy ad infinitum. Tím se ovšem jako kočka stávají pro datové myši fantastickým terčem. 

bellingkocka

Název Bellingcat vznikl podle anglické bajky. Zatím to vypadá, že server dopadne líp než bajka


Název serveru je odvozeninou „Belling Cat“ – a je stejně půvabný jako zavádějící. Podle bajky ze středověké Anglie se na myším sněmu hádají myši, jak nejlépe zneškodnit kočku, která všem znepříjemňuje život. Všichni účastníci se v jistém okamžiku vyloženě nadchnou geniálním nápadem jedné myši, podle níž se má na kočičí krk pověsit zvonek, aby všichni dostávali včas varování, kdy se blíží kočičí predátor. Potíž je ve formulaci „má pověsit“ – když dojde na rozhodování, kdo se tedy nápadu ujme, nepřihlásí se do výběrového řízení ani jedna myš. Poučením z bajky je, že ty nejznamenitější nápady bývají často nerealizovatelné. 

Křesloví vyšetřovatelé

To je ovšem přesný opak situace, která nastala po aféře Skripal. Myší ochotných věšet zvonce na kočičí krk jsou desítky, hlásí se dobrovolně do služby a nic za to nechtějí (Higgins rezolutně popírá, že by svým zdrojům za informace platil – dlouhou dobu ostatně neměl z čeho) a predátor se motá v kruhu vlastních lží jako vypelichaný kocour. „Každý nám říká Bellingcats, ale my přece nejsme kočka, my jsme myš,“ upozorňuje Higgins účastníky kurzů pro „křeslové vyšetřovatele“, jak jeho investigativním metodám začali přezdívat tradiční novináři.

Každého účastníka stojí týdenní kurz u Higginse 2400 dolarů, bývá ale narváno a hlásí se do něj zájemci z celého světa – novináři, neziskovky, právníci, diplomaté, dokonce i klasičtí špioni, které ale Higgins z hlediska vyššího principu mravního v místnosti nechce. V posledních letech urazil Bellingcat, který je dnes vlastně takovou malou akademií, velký kus cesty. Jak se ten bláznivý nápad, že lidé budou zdarma poskytovat solidní důkazy zločinů a lží (naposledy třeba lidé s přístupem k databázím GRU), podařilo vlastně uvést v život? 

Ohledávač mrtvol

Odpověď je prostá – úplně bezděčně. Když už v letech 2012 a 2013 Higgins sledoval stovky videí ze syrských bojišť denně, jednotlivé frakce vnímal skoro jako figurky ve virtuální hře, okamžitě zbystřil, když někdo změnil strategii nebo vynesl falešnou kartu.

higgins 0390407031

Zakladatel Bellingcatu Eliot Higgins: Z bezcílného surfovacího koníčka vznikl investigativní server


Zatímco rozumbradové z celého světa (jako třeba já – musím se sklíčeně přiznat) vybízeli k opatrnosti před vypouštěním tomahawků na Bašára Asada, Higgins už dávno věděl, kdo tu porušuje pravidla a zaslouží trest. Intuici, jež ho obvykle nešálí, zbývalo jen solidně vypodložit datovými důkazy. A ty bývají v éře válek v přímém přenosu většinou po ruce, pokud tedy vyvineme jistou dávku trpělivého úsilí.

Zatímco my vystavíme na profilu na odiv třeba dobře posekanou zahradu, oni postují vypálenou stodolu. 

Ehm, úsilí. V téhle hře se jedná o onen druh trpělivosti, kterou my – placení žoldáci vydavatelských domů, kteří musejí každý den vyprodukovat něco „nového“ a „zajímavého“ – jednoduše nedisponujeme. Vlastně ani tomu, co Higgins a jeho stabilně se rozrůstající tým provádějí, „trpělivost“ neříkáme. Proč ne? Protože lidi jeho druhu jsou pro nás obsedantní šílenci, kteří se prohrabávají virtuálním harampádím, dokola přeskládávají hromady mrtvol do stále nových megapixelových obrazců a celé dny se pinoží za jediným cílem – dokázat lež někomu, o jehož podvádění nepochybujeme. 

Smysl pro detail

Přesně tohle Higginse a jeho kolegy, jak sám přiznává, neskutečně baví – a my ostatní bychom jim za to měli být obrovsky vděční. Poprvé od dob, kdy se z trolení stala přijatelná komunikační strategie (Rusové ji ve skutečnosti vynalezli už za studené války), se tu objevil někdo, kdo tváří v tvář výkonným chrličům hoaxů a pomluv, krmících neukojitelný lidský despekt a prohlašující absenci vyšších ideálů za mužnou ctnost (právě proto jsou kremlboti tak úspěšní právě ve střední Evropě), zaujímá stoický postoj Sherlocka Holmese a... zaníceně se za nás „prohrabává“ virtuálními troskami s mrtvými těly. 

Digitálně pozměněné snímky malajského letadla nad Ukrajinou v červenci 2014, falešná data z radarů – nejenže padesátkrát obrátí myší na obrazovce a doprovodí komentářem, ale celé měsíce po teroristickém činu vypátrá jednotlivé členy jednotky, kteří na Boeing s 298 lidmi na palubě vystřelili raketu země-vzduch. Zdokumentuje pohyb protileteckého systému po Rusku a Ukrajině, nastuduje stovky profilů ruských důstojníků na sítích Vkontakte či Instagram, a překvapeně konstatuje, že se svou záškodnickou činností veřejně chlubí. Zatímco my vystavíme na profilu na odiv třeba dobře posekanou zahradu, oni postují vypálenou stodolu. 

Své cíle Higgins a jeho spolupracovníci na místě sledují dlouhodobě a veřejně je prezentují zcela profesionálně a s velkým smyslem pro detail, jak se mohou přesvědčit všichni s připojením na internet.

Díky vám, ruští kluci

Kočka na svůj zvonek, usazený nepříjemně těsně na šíji, zpočátku jen nevěřícně zírala. Pak se skrze diplomaty snažila nenápadně zjistit, zda je Bellingcat projektem britské vlády. Po zveřejnění identity plukovníka Anatolije Čepigy (to je ten pohlednější ze dvou ruských turistů v Salisbury, kteří se přijeli kochat katedrálou, ale těsně před cílem se zalekli sněžení, takže raději rychle zpátky na letiště a frrrnk do Moskvy) začala kočka zuřivě zvonit. Jistý ruský diplomat v OSN nazval tým Bellingcatu „arogantními burany a neotesanými hňupy“.

Když Higgins oznámil úmysl zveřejnit identitu i druhého turisty, Moskva v panice nařídila turistově babičce, aby raději zmizela z rodné vsi. Vláda taky zakázala všem turistovým spolužákům, aby odpovídali na jakékoli dotazy. Avšak ruští mužici se tentokrát už cara tolik nebáli, takže Bellingcat a partnerský ruský web The Insider si záhy na to povídali s bývalými sousedy pana doktora Alexandra Miškina (babička prý Sašovu fotku s Vladimirem Putinem ráda vystavuje) a s pár spolužáky z lékařské fakulty.

Příklad Bellingcatu ukazuje, že na webu může být skutečně cokoli – podstatné je nalézt neplaceného, avšak dobře motivovaného spolupracovníka.

Když ruská ambasáda v Haagu na svém oficiálním twitterovém účtu tým Bellingcatu  posměšně označila za gůglmaniaky, kteří žijí v přesvědčení, že ruská státní tajemství jsou volně dostupná na webu, jeden z předních rešeršérů Aric Toler to už nevydržel a odepsal: „Bohužel jsou, kluci, díky vám, kteří rozdáváte svým agentům pasy s po sobě jdoucími čísly.“

Někdy uprostřed roku 2011 jsem při lelkování na internetu míval nepříjemný pocit, že všechna tajemství světa jsou uložena někde na světové síti, snad i moje zasuté vzpomínky a tajné sny. Vlastně by stačilo vyvinout „trpělivé úsilí“, a člověk by je nakonec vyrešeršoval. Příklad Bellingcatu ukazuje, že na webu může být skutečně cokoli – podstatné je nalézt neplaceného, avšak dobře motivovaného spolupracovníka, který vám je naskenuje a přepošle v digitálním souboru.

foto: Profimedia, zdroj: New Yorker

Luboš Heger

Luboš Heger

Texpert a kulturní antropoid. Nevěří, že lze skutečnost věrně zaznamenat do slov, ale každý pokus vytváří novou a zajímavou skutečnost.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.