Ne každý má profesně tak nabitý život jako Ivan Pilný. A zřejmě to nebude jen jeho příjmením. Na začátku 90. let zakládal v Praze pobočku Microsoftu, kterou řídil přibližně šest let. Poté přeskočil do šéfovského křesla Českého Telecomu, aby se vrátil k vlastnímu podnikání. Není to tak dávno, co s dnešním předsedou SPD Tomiem Okamurou a dnešní ministryní průmyslu za ANO Martou Novákovou vystupoval v České televizi v pořadu Den D, kde své podnikatelské nápady předváděli méně či více úspěšní protagonisté.
Reklama
V politice skončil i Ivan Pilný. Za hnutí ANO ho v roce 2013 poslali voliči do sněmovny a v závěru volebního období se dostal do křesla ministra financí. To bylo v době, kdy si ČSSD vymínila, aby z funkce odešel Andrej Babiš. V loňských parlamentních volbách už Ivan Pilný nekandidoval a vypadalo to, že s politikou definitivně skončí. Jenže mu prý podle jeho slov „otrnulo“ a letos za ANO kandiduje do pražského zastupitelstva a do Senátu.
Teď má jako zmocněnec na ministerstvu školství na starosti oblast digitálního vzdělávání. Zatím ale moc dobrých zpráv pro české žáky a studenty nemá. Naše školství se stále zmítá v dobách Marie Terezie a žáci se učí spíš biflovat, než aby byli připravováni na věk technologií a singularity, který určitě přijde. Jde jen o to, jak rychle.
Před dvěma týdny začala škola. Jak by měla vypadat taková ideálně vybavená třída, do které přijde prvňák, který prožije celý život v digitálním věku?
Ono už to v dnešní době určitě neplatí jen pro prvňáky. Třída by obecně měla být místem, do kterého se děti těší, protože tam můžou něco konkrétního vytvářet. Ve třídě už by to nemělo probíhat tím klasickým způsobem, že si k tabuli stoupne učitel, přednese nějaký obsah a děti se pak toho obsahu po nějakých testech nebo písemkách zbaví tím, že na něj zapomenou.
Děti sedí na zemi, mají notebooky, dostanou zadaných deset otázek a hledají na ně podle nějakého scénáře odpovědi. A pak prezentují to, co se dozvěděly.
V ideálních třídách, a to se může dít už i ve školkách, to vypadá tak, že učitel zadává nějaké úkoly nebo spíš projekty. A děti mohou při plnění těch úkolů používat třeba i nějaké digitální prostředky, aby získaly odpovědi na otázky, které jsou jim kladeny. V ideální třídě žáci dokonce pracují i v týmech, v nichž si rozdělí role. Někdo shání informace, někdo je třeba zapisuje, někdo hledá alternativní řešení úkolu... A takové školy už existují. Je to ale skoro navzdory systému.
Viděl jsem například vyučování jedné školy ve Vrchlabí, kde mimochodem vychovávají olympioniky a podobně, protože jde o sportovní školu, a ta má osvíceného ředitele, který má osvícené učitele. Byl jsem tam ve třídě, kde paní učitelka tímto způsobem vedla hodinu matematiky. Děti sedí na zemi, mají notebooky, dostanou zadaných deset otázek a hledají na ně podle nějakého scénáře odpovědi. A pak prezentují to, co se vlastně dozvěděly. I v takovéto ideální třídě je možné, že si žáci odnesou domů takzvaný domácí úkol. Ale zase by to mělo být něco, na co se děti těší. Nemyslím tím vysedávání u videoher, ale mohou si třeba najít nějaké další otázky, které můžou v příští hodině učiteli k danému tématu klást.
Takže klasickému biflování by mělo už odzvonit?
Dnes už nemá cenu přenášet nějaký obsah a pak testovat, jak se ho kdo naučil, protože ten obsah si v dnešní době prostě každý najde. Tím ale nechci říct, že by měla zmizet faktografie. Dějiny a základní data jsou důležitá. Člověk by asi měl vědět, kdy byla bitva na Bílé hoře, ale spíš než to samotné datum by měl znát souvislosti, které jsou s tím datem spojené.
Tak jsme se učili my před třiceti lety. O tom období jsme nevěděli nic, ale věděli jsme 1620. Pak ještě 1415, ale že bychom dokázali ta data s něčím dalším propojit, to se po nás ani nechtělo.
A tak se ještě někde učí. Kdo neumí datum, má za pět. Moderní třída by přitom v dětech neměla zabíjet kreativitu. My se každý rodíme jako originál a umíráme jako kopie, protože nám během života každý říká, co a jak máme dělat. Užitečné je, když nám někdo řekne, jak si máme zavazovat tkaničky, ale i v rodině, ve škole a nakonec v zaměstnání nám každý říká, takhle se to vždycky dělalo, tak to dělej taky tak. A tím se stáváme kopiemi těch, co už to samé dělali před námi.
Děti ve věku pěti let v testech kreativity skórují skoro stoprocentně, ve 12 letech už je to polovina a my dospělí máme už poměrně mizerné výsledky.
V dětství jsme přitom kladli záludné otázky, na které se rodičům špatně odpovídalo, byli jsme kreativní. Děti ve věku pěti let v testech kreativity skórují skoro stoprocentně, ve 12 letech už je to polovina a my dospělí máme už, co se týče kreativity, poměrně mizerné výsledky. Pokud máme být kreativní, což se od nás vyžaduje, musíme si v sobě obnovit to dětské kladení otázek. Měli bychom se ptát na to, „proč se tohle dělá zrovna takhle“, a hledat způsoby, jak to dělat jinak. Jsem přesvědčený, že tohle hledání je jakýmsi předpokladem úspěchu v kariéře nebo v jakémkoli povolání, pravděpodobně i v životě. A tak by měl ideálně vypadat i samotný vyučovací proces.
Teď se o kreativitě píše jako o něčem, co člověka odlišuje od strojů a technologií, které za nás brzy budou vykonávat řadu pracovních úkonů. Jenže kreativitě se asi moc naučit nedá…
Dá se ale podporovat, aby nemizela. Vy se samozřejmě nemůžete v dnešní době učit jen ve škole a pak s tím nějak žít. Musíte se učit celý život. Když se podíváte na průřezy profesí, tak nejméně ohrožené jsou ty úplně základní dělnické. Pořád ještě je krumpáč levnější než robot, u takto nízko kvalifikovaných prací se robotika zatím ještě nevyplatí. Pak je řada kvalifikovaných míst, kde už se umělé inteligence využívá, ale ta je pořád na takové úrovni, že si nedokáže klást tak jako člověk otázky.
Na věk singularity, který nevyhnutelně přijde, stále ještě nejsme připraveni, říká Ivan Pilný
Technologie tedy umí v řadě případů pracovat mnohem efektivněji než my, ale klást si sama otázky a odpovídat si na ně ještě neumí. To nás jako lidi asi zatím svým způsobem zachraňuje. Nejohroženější budou tedy ty „prostřední“ profese, kde si lidé žádné otázky klást nemusí. A to zdaleka neplatí jen o robotice, která prostupuje do automobilek a do strojírenství. Platí to i o dalších povoláních na té střední úrovni. Mizí pojišťováci, mizí bankovní úředníci, mizí administrativní síly, mizí ale i právníci, protože dělat rešerši nějakých právních dokumentů dokáže počítač daleko rychleji i chytřeji než nějaká lidská síla v právní kanceláři.
A kdy tyhle profese, které nahradí technologie, vymizí úplně?
Ten scénář není tak katastrofický. To, co musíme skutečně zvládnout, je jakási spolupráce či „interface“ mezi umělou inteligencí a námi. Jako příklad mohou posloužit šachy. Někdy před deseti patnácti lety hrál šachový velmistr Kasparov s výkonným počítačem IBM docela rovnocenné zápasy. Dneska ale člověka bez problémů porazí šachová aplikace v mobilu. Šachisté už s tou aplikací proto nezápasí, mají ji jako pomůcku. Umělá inteligence jim dokáže zanalyzovat tisíce partií v takové rychlosti, ve které to lidský mozek není schopen udělat.
Musíme hledat způsoby, jak se s umělou inteligencí vyrovnat, zjistit, co všechno umí, a co nejlépe to využít.
My teď musíme hledat způsoby, jak se s tou umělou inteligencí vyrovnat, zjistit, co všechno umí, a co nejlépe to využít. Zároveň bychom si měli po nějaký čas ponechat to, co nás od té umělé inteligence odlišuje. Stále se posunuje ona pomyslná hranice věku singularity, jak ji definoval futurolog a jeden z šéfů Googlu Ray Kurzweil. Jde o ten okamžik, kdy bude mít umělá inteligence větší schopnosti a znalosti než člověk. A my na tuhle nevyhnutelnou fázi pořád ještě nejsme připraveni.
My v Česku, nebo se to dá říct globálně?
My v České republice zatím žijeme v iluzi, jak je skvělé, že máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě, což je pravda, ale nevíme nebo nechceme vědět, že tady studenty připravujeme na profese, které už nebudou potřeba, nebo úplně zmizí. Digitální výuka, která používá digitální prostředky, má přitom tři základní vlastnosti, které jsou hrozně důležité. Ta první je personalizace. Už nemusíte chodit do klasické kamenné školy v osm hodin ráno, ale můžete se učit, kdykoli na to budete mít chuť, nebo kdy se vám to časově hodí.
Rodiče sice kupují dětem drahé mobily, ale pak jsou v diskusích proti tomu, aby je děti ve výuce používaly.
Druhá věc je škálovatelnost, protože když někdo něco umí, a dokonce to umí i vysvětlit, tak stojí před padesáti studenty. Ale když to dáte na internet, tak ten zásah je násobně vyšší. S tím souvisí třetí důležitá věc, a tou je efektivita. V odvětvích, která se dynamicky vyvíjejí, takže tady nemluvím třeba o historii, ale o těch vědách, které neustále postupují dopředu, tak ta digitalizace zde umožňuje daleko rychlejší a pružnější reakci, než kdybyste měnili osnovy, rámcové vzdělávací programy a začali tisknout nějaké nové učebnice. To jsou tři věci, které charakterizují digitální vzdělávání, které zdaleka není postavené na tom, aby se někdo naučil zacházet s počítačem.
Co tedy nejvíc brání tomu, abychom z toho klasického vzdělávání přešli na moderní výuku? Jsou to lidé ve školství, konzervativní rodiče nebo celá společnost, která se nechce měnit?
Je to celá řada různých cílových skupin. A jednou z takových lehce opomíjených jsou opravdu rodiče. Třeba v Koreji je nejlepší investice v každé rodině ta do vzdělávání dětí. U nás to tak ještě zdaleka není. Rodiče sice kupují dětem drahé mobily, ale pak jsou v diskusích proti tomu, aby je děti ve výuce používaly. Pokud ale tyhle pomůcky slouží k výuce, tak je to o něčem jiném.
Když pak tihle rodiče přijdou do třídy, kde se tímhle moderním způsobem už učí, tak jsou nadšení a chtějí, aby jejich děti chodily tam. Jenže to zase něco stojí. Velkou brzdou jsou samozřejmě samotní učitelé, zase ale zdaleka ne všichni. Já potkávám ty nadšené, kterých zaplaťpánbůh přibývá. Pak jsou tu ale učitelé, kteří by byli nejradši, kdyby se vrátily jasně napsané a nalajnované osnovy. A pořád jich je ještě většina.
Protože je to pro ně pohodlnější?
Ono to všechno ve škole začíná samozřejmě u ředitelů, protože ředitel musí dát zelenou veškerým novým aktivitám. Je to těžké, protože v této záležitosti se samozřejmě promítá i platová otázka učitelů, která je na mateřských a základních školách katastrofální. To je opravdu lepší prodávat v supermarketu. Na druhou stranu je dnes nalajnovaná taková vyhlídka, že už se dá tomu zvyšování platů ve školství docela věřit. Ale samotné zvyšování platů ten systém nezmění. Já když jsem chodil do školy a rvali jsme se na chodbě jako koně, tak přišel pan učitel Mařík, řekl nám, nastavte ruce, my jsme dostali ránu příložníkem a nikdo z nás ani necekl. Dneska jsou v tomhle ohledu učitelé v zoufalé situaci.
I proto je motivace absolventů pedagogických fakult mizerná, polovina z nich, nebo možná víc než polovina, jde na tu fakultu s tím, že učit nikdy nebude. A není to rozhodně jen kvůli platovým podmínkám. No a samozřejmě, že se obecně těžko něco prosazuje skrze politiku a politiky. Když já chodím do parlamentu nebo i tady na ministerstvu školství vysvětlovat, co to vlastně je digitální výuka a celoživotní digitální vzdělávání a že je na to potřeba dát peníze, že je to potřeba nějak koordinovat, tak to je vždycky trochu bití hlavou do zdi.
Měla by být součástí takové výuky i bezpečnost, tedy určitá mediální gramotnost, aby děti věděly, že technologie mají i svá proti?
My v tomhle případě mluvíme spíš o digitální gramotnosti. Je to zase ve dvou úrovních. Pojem o základech digitální gramotnosti by měl mít dnes asi každý, stejně jako třeba finanční gramotnost. Aby si každý uměl spočítat úroky a věděl, jak nespadnout do dluhové pasti a podobně. Stejně by měla být nastavená obecná digitální gramotnost. Ve druhé fázi je to speciální digitální gramotnost, kde už lidé kódují a dělají speciální architektury systémů a tak dále.
V zahraničí jsou obsahy jako naskenované památky, data z televizí, interiéry muzeí běžnou součástí výuky.
Obecně by dnes k digitální gramotnosti měla patřit i bezpečnost na sítích, ale třeba i otázka z toho, jak se dívat na data a jak s nimi umět pracovat, jak je umět porovnávat. Když vám neurolog nasadí na hlavu 14 snímačů a bude vás snímat, tak z křivek nic nepozná, pokud tedy nemáte zabodnutou sekerku v hlavě. Musí srovnávat, hledat korelaci v datech jiných pacientů. Práce s daty a otázky bezpečnosti jsou tedy asi základ digitální gramotnosti. Nikoli to, že se ve školách budou děti učit Word nebo Excel. To se naučí každý sám podle toho, jak potřebuje.
Kdybychom si dál mysleli, že vystačíme jen s klasickým vzděláním, jaké nám hrozí v budoucnu největší nebezpečí?
My už dnes víme, že máme problém. Že nám výrazně ujíždí vlak, pokud už neujel. Nejde jen o to, že jsme daleko třeba za Koreou nebo za Finskem. Pan premiér se vrátí z návštěvy Finska, dva dny mluví o tom, jak je to tam úžasné, jak se stojí fronty na to, aby se studenti dostali na pedagogické fakulty. Když se ale podíváte na náš státní rozpočet a na naše usnesení vlády, které podporuje digitální gramotnost a digitální vzdělávání, tak tam na tyhle věci není přislíbená ani koruna. A bez toho to prostě nejde.
My začínáme výrazně zaostávat nejen za západní Evropou, ale i za okolními státy, jako je třeba Slovensko, kde byl současný premiér Peter Pellegrini poměrně sofistikovaný i jako ministr školství, postaral se například o to, že se u našich sousedů plošně zavedla výuka angličtiny. Posunula se tam i odborná výuka, protože tam mají na školách programy, které zacházejí s virtuálním prostředím, kde se dělají věci, které jsou v reálu buď nebezpečné, nebo geograficky vzdálené. To se tam děje v řadě škol. Hodně firem, které mají třeba pobočky i u nás, tam má vlastní výukové programy pro firemní mateřské školy. To je zase převzatý model z Finska.
Když se podívám na svoje školní vzdělávání, tak si taky nemůžu vzpomenout na něco, co by mi v praxi k něčemu bylo.
U nás je tohle všechno v plenkách, a když jezdím na konference do zahraničí a vidím, co se děje ve světě, a začíná to třeba už vysokorychlostním internetem, což je jedna ze základních podmínek, aby digitalizace fungovala, tak je vývoj úplně jinde. Francouzi sice zakázali používání mobilů ve školách, ale zase musí být v každé škole vysokorychlostní internet, což ovšem není, jak se tady někdy uvádí 30 Mb/s, ale 100 mega. Do vzdělávacího procesu tam pronikají i velmi kvalitní obsahy veřejných institucí. Ty máme i u nás, třeba v Akademii věd, mají je i univerzity, jejich obsah se ale do našeho vzdělávacího procesu vůbec nedostane. Je třeba najít cestu, jak to udělat. Venku jsou tyhle obsahy jako naskenované památky, data z televizí, interiéry muzeí běžnou součástí výuky. U nás existuje takzvaný metodický portál RVP, ale to je spíš skladiště lidové tvořivosti.
Jaké znalosti by tedy měl mít ideálně člověk, který v patnácti letech vychází ze základní školy?
Myslím, že někdo říkal, že když se podívá na ten seznam dovedností, které by měl podle našich osnov umět žák vycházející z deváté třídy, tak to není příliš vzdálené tomu, co měl umět za Marie Terezie. Já myslím, že takový absolvent by především neměl ztratit kreativitu, měl by umět myslet, přemýšlet, hledat souvislosti a samozřejmě mít nějaké specifické znalosti, které už předurčují nějaký další postup v jeho vzdělávání. Měl by umět ony základní věci obecné digitální gramotnosti, měl by znát zásady finanční gramotnosti.
Pořád se u nás mluví o finském příkladu, ale reálně toho v Česku pro moderní výuku moc neděláme
Ovšem takové děti dneska mají štěstí, že chodí do pokrokové školy, kde se tohle učí, nebo si to musí někde osvojit samy. Já sám, když se podívám na svoje školní vzdělávání, tak si taky nemůžu vzpomenout na něco, co by mi v praxi k něčemu bylo. Pamatuji se třeba, že jsme na ČVUT měli jeden semestr věnovaný Laplaceovým transformacím, ale já si za boha nemůžu vzpomenout, co to vlastně je. Byl jsem nadšený, že umím trojné integrály pro výpočet koule, ale v životě jsem to k ničemu nepotřeboval. Kdybych to potřeboval, tak kliknu na internet a vím to. Pokud vyjdete ze školy s tím, že máte v hlavě natlučený nějaký obsah, který budete postupně vypouštět jako páru, tak je něco špatně.
Mluvili jsme o singularitě. Převáží nakonec pro člověka ta pozitiva, která nám technologie přinášejí?
To je samozřejmě otázka. Někdy v roce 2015, když byla konference v Davosu, kde se scházejí takoví ti chytří lidé, se hodně mluvilo o umělé inteligenci a digitalizaci. Byl tam zveřejněn i výzkum, v němž padaly různé zajímavé dotazy k tomu, co bude za dvacet let. Jeden z těch dotazů byl, kolik lidí si myslí, že bude v roce 2035 možné vytisknout funkční játra na 3D tiskárně a transplantovat je. Myslelo si to 74 procent lidí. Já mezi ně nepatřím. Ale ne proto, že by to nebylo technicky možné. Vím, že výzkumy jsou daleko s různými umělými tkáněmi, ale co etické problémy? Co úhrada pojištění?
Čemu dá ten algoritmus přednost? Zabije radši dítě na zadním sedadle, nebo souseda, který skočí pod kola?
Vezměte si, že dneska auta jezdí bez řidiče, v Kalifornii jich jezdí poměrně dost. Ale kdo má zodpovědnost, když se něco stane? Čemu dá ten algoritmus přednost? Zabije radši dítě na zadním sedadle, nebo souseda, který skočí pod kola? Kdo je tedy odpovědný? Majitel auta? Tvůrce toho algoritmu? Kdo to pojistí a jakým způsobem? Nejsme na to připravení, stejně jako nejsme připravení na interakci s umělou inteligencí. To je ten problém. A cena technologií exponenciálně klesá s tím, jak roste její výkonnost.
Proč jste se rozhodl k návratu do politiky? Kandidujete do pražského zastupitelstva i do Senátu.
No, zřejmě už mi po mém působení na ministerstvu financí otrnulo. Druhý důvod je ten, že mě potkává poměrně dost lidí, kteří mi říkají, že jsem z té vysoké politiky neměl odcházet. Je to vlastně příjemné, ale trochu i zavazující. Řekl jsem, že zkusím Senát. To, co bych chtěl v Senátu mimo jiné udělat, je založení výboru pro budoucnost. Ve Finsku ho mají v parlamentu, ve Švédsku mají ministerstvo a my tady nepřekračujeme horizont toho čtyřletého období jedné vlády.
Otázka přece je, co se bude dít, až přestanou chodit evropské peníze, z čeho budeme stavět dálnice, co budeme dělat se stárnoucí populací, jak vyřešíme otázky, které se dneska kupí ve zdravotnictví, jak budeme řešit vzdělávání... Popisuje se hromada papírů, ale ty různé zprávy a komise k žádným výsledkům nevedou. Senát měl být kdysi taková rada moudrých, proto je tam hranice 40 let. Ono se to samozřejmě moc nekoná, ale s nějakými lidmi se tam snad dá domluvit. Já vím, je to trochu donkichotské, ale proč to nezkusit.
foto: Profimedia, zdroj: MŠMT
