fbpx

Fotbalový světový šampionát nebo olympijské hry jsou sice fantastické akce, někdy se ale změní v noční můru pořadatelské země. OECD dává návod, jak se kvůli sportovním svátkům hospodářsky nezruinovat.

Přečteno 1789x

Přiznám se, že zrovna nepatřím k lidem, kteří v době konání nějakého sportovního mistrovství nebo olympijských her křepčí před televizní obrazovkou s obličejem pomalovaným v národních barvách. Manžel se mi obzvláště poslední čtyři týdny posmívá, že si pletu fotbalový poločas s hokejovou třetinou, nebo že sympatie k tomu či onomu týmu (když už nějaký ten zápas zahlédnu) chovám na základě barevného sladění hráčských dresů, trenýrek a štulpen. Na otázky typu „kteří jsme my“ (teď už vím, že do Ruska se naši nedostali) dostávám pravidelně milou odpověď, neboť prý jako jedna z mála žen chápu pravidlo ofsajdu.

Související…

Kouzla uhlíku: Olympijské hry ozdobí dům z nejčernější černéOdemkněte potenciál svých dětí, 13. díl: O sportu a vytrvalostiDejte si šálek nebo dva. Káva před sportem zvýší výkon i pozornost

Mně ale přijde daleko zajímavější ekonomické pozadí všech těchto megalomanských sportovních klání. Nebylo by to poprvé, kdy by pořadatelské zemi zbyly obrovské dluhy a spousta chátrajících budov poté, co se sportovci i s medailemi rozjeli zpátky do svých domovů – ostatně, opuštěné areály po celém světě jsou toho smutným pomníkem. Naproti tomu ale najdeme i mnoho příkladů, kdy olympiáda, mistrovství světa či Evropy ve fotbale, ale i hokejový šampionát měly na hospodářství toho kterého státu vesměs pozitivní vliv.

Montrealský průšvih

Ekonomická stránka sportovních svátků se vlastně poměrně dlouhou dobu neřešila. Byly to především olympijské hry, které se komercionalizaci bránily jako čert kříži. Vždyť profesionální sportovci se mohli olympiády zúčastnit až v roce 1988. Je to tedy teprve třicet let, co olympiáda přestala být ryze amatérskou záležitostí.

První problémy s financováním takové akce se ale projevily už o dvanáct let dříve, když se pořadatelství letních her ujal kanadský Montreal. Původní rozpočet počítal se 145 miliony amerických dolarů, konečný účet však dosáhl 1,5 miliardy, tedy téměř desetkrát tolik. Město se kvůli hrám muselo zadlužit a olympijské břímě na sobě neslo dalších třicet let. Nejvíce přitom pořadatele zatížily výdaje na rekonstrukci atletického stadionu a výstavbu dalších sportovišť.

oh montreal

Olympijské hry v Montrealu 1976

Skutečná finanční rána přišla čtyři roky poté. Tentokrát šlo o zimní hry, které se konaly jen dvě stě kilometrů jižně od Montrealu. Náklady na uspořádání byly v americkém Lake Placid překročeny o více než tři sta procent a olympijský dluh přesáhl sto milionů dolarů. Městečko s 2500 obyvateli nebylo schopno tuto zátěž absolutně unést, a zažádalo tedy o finanční pomoc stát.

Náklady na pořádání olympiády se vyšplhaly ze 145 milionů na 1,5 miliardy dolarů

Tehdejší prezident USA Jimmy Carter však na jakoukoli sanaci odmítl uvolnit jediný dolar. Nakonec Lake Placid pomohl stát New York, z jehož rozpočtu byl dluh umořen. Zimní středisko se na oplátku muselo vzdát vlastnictví vybudovaných sportovišť a s nimi i příjmů, které do té doby inkasovalo z jejich pronajímání.

Od Sarajeva po Londýn

Sarajevo se pro rok z lakeplacidského příběhu poučilo a v roce 1984 uspořádalo hry sotva za třetinu toho, co Američané o čtyři roky dříve. Olympiáda v bývalé Jugoslávii dokonce skončila v černých číslech. Olympijská pochodeň putovala dál. Calgary na sportovištích nešetřilo, přesto na hrách také vydělalo. Od té doby se skončit v plusu podařilo jen japonskému Naganu. Dokonce ani tolikrát vzývaný vzor úsporných her v souladu s přírodou, které se konaly v norském Lillehameru, nebyl schopen pokrýt náklady. Dluh? Pouhých 300 milionů dolarů.

oh sarajevo

Olympijské Sarajevo dnes

Letní hry jsou z objektivních důvodů ještě daleko více finančně náročné. Počet sportů, sportovců a tím pádem i sportovišť a potřebného zázemí se oproti zimním kláním pod pěti kruhy liší o řád. Jak dopadly Atény v roce 2004, si zřejmě pamatuje každý, Řecko se z nich vzpamatovává dodnes.

Klíč spočívá v propojení sportovišť s běžným životem

Hry v Londýně z roku 2012 pak ukázaly možnou cestu, kudy by se pořadatelé mohli vydat, aby se neutopili v dluzích – provizorní a jednorázová sportoviště i ubytovací kapacity a hry co nejvíce propojit s běžným životem ve městě. Přesto se i v případě britské metropole rozpočet oproti původnímu plánu zvětšil na čtyřnásobek (na necelých 10 miliard liber).

Hodnotit ekonomické dopady takových sportovních akcí je však velmi složité a otázkou je, co všechno by se do nákladů, ale i příjmů mělo zahrnout. Jistě do výdajové strany můžeme započítat náklady na výstavbu či rekonstrukci sportovišť, zázemí a ubytovacích kapacit. Ale otázkou je, zda tam patří také náklady na dopravní infrastrukturu. Nejsou to náhodou náklady, které by pořadatelské město (či spíše pořadatelská země) musela vynaložit tak či tak? A jak je to s příjmy (či výnosy)? Počítají se pouze peníze inkasované za vysílací práva a merchandising? Nepatří k nim náhodou také výnosy z cestovního ruchu, který s olympiádou či šampionátem souvisí? A co dlouhodobé dopady předchozích (vesměs stavebních) investic? Zde už se jistota ohledně nákladů a výnosů celkem vytrácí.

oh londyn

Londýn 2012

Opakované pořadatelství

Dnes už je víceméně pravidlem, aby se při přípravě pořadatelství toho či onoho sportovního klání počítalo s následným využitím areálů a přilehlé infrastruktury. Těžko si lze představit, že by se například seriál světového poháru ve skocích na lyžích neustále rozrůstal o místa, kde se co čtyři roky konaly olympijské hry. Stejně tak si lze těžko představit, že se pořadatelství fotbalového šampionátu přiklepne zemi, kde vyrostou stadiony pro čtyřicet tisíc a více diváků na jedno použití. Byť pořadatelství Ruska či Kataru, ale i Jihoafrické republiky ukázala, že i to se může stát, pokud zasáhne korupce.

Finanční zátěž lze rozložit také mezi dvě pořadatelské země

Přesto lze už pozorovat nová pojetí pořádání podobných akcí. Tak například evropské fotbalové šampionáty v letech 2000, 2008 či 2012 ukázaly, že lze finanční zátěž rozložit mezi dvě pořadatelské země. Totéž v případě světového šampionátu v roce 2002. Mistrovství světa v kopané v roce 2026 budou pořádat dokonce tři země: Mexiko, USA a Kanada. Cestu ukázala i Brazílie v roce 2014 respektive 2016 – světový fotbalový šampionát následovaly olympijské hry v Riu. Peking pro změnu bude po letních olympijských hrách v roce 2008 pořádat také hry zimní, tentokrát v roce 2022.

Možná se blížíme k modelu, který sice může jít proti původní myšlence olympismu, ale z ryze pragmatických důvodů může nalézt širokou podporu. Jestliže má být smyslem olympijských her především sport, a pokud ochota hry pořádat v posledních letech klesá, proč by se nemohla ustanovit pořadatelská místa, která by byla fixní? Každý kontinent by měl jedno, ve kterém by se hry konaly každý pátý olympijský cyklus. Ostatně by takový model nebyl v příkrém rozporu s tím, jakými zásadami se v takových případech doporučuje řídit Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Bude to zřejmě znamenat konec olympijské romantiky, ale o peníze jde až v první řadě.

 

Zdeňka Musilová

Zdeňka Musilová

Vystudovala matematiku a ekonomii na brněnské Masarykově univerzitě. Je učitelkou na střední škole, má čtyři děti, všechny s jedním manželem.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.