S Lenkou Jurečkovou, malířkou folkloru z jihomoravského Bzence, jsme během rozhovoru zjistily, kolik toho máme společného. Obě jsme mámy tří dětí, obě bývalé učitelky. Obě se snažíme vydělat si samy na sebe. Už jsme zjistily, jak je to těžké. Máme podobné názory na život. Taky nám oběma nevyšlo první manželství. Bydlely jsme na moravském Slovácku čtyři kilometry od sebe, aniž bychom o sobě věděly.
Reklama
Má talent. Když má zakázku nebo splín, zavírá ve svém bytovém ateliérku v centru Prahy. Vezme štětec do ruky a maluje. „Můj život vypadá hrozně šťastně, ale já jsem vlastně smutný člověk,“ překvapila mě při našem rozhovoru hned v první větě. I když v Praze žije se svým druhým mužem roky, pořád ji to táhne domů, na jižní Moravu. Když za sebou na bzeneckém nádraží zabouchne s batohem na zádech jednou za měsíc dveře vlaku, je z ní nejšťastnější ženská na světě.
Její obrazy jsou i přes tu nostalgii dynamické, barevné, plné pohybu a pozitivity. Baví ji malovat slovácké šohaje při verbuňku, děvčice v krojích, krajinu a vinohrady na Slovácku. Lenka Jurečková svým uměním provokuje ráda. V metropoli, na Moravě i v zahraničí měla už desítky výstav. Loni její dynamické malby například podráždily návštěvníky pasáže Lucerna, ještě před pár dny zase její obrazy přetištěné na velkoformátových fóliích visely na Kampě. Miluje street art, legální graffiti. Umění podle ní patří do ulic. A tak na Lennonovu zeď přidala slovácký ornament. Chce lidem v kosmopolitním velkoměstě dokázat, že moravský folklór je krásný. Přiznává, že je Amazonka a živel.
Jsou lidé v Praze vnímavější k jiným formám umění než třeba u nás, na „ortodoxním“ jihu Moravy?
Lidé jsou tu možná více otevření a díky životnímu stylu mají asi větší nadhled. Já se u nás na Slovácku i tady v Praze obklopuji lidmi s podobnými názory, ale je asi pravda, že tady to téma folklor skutečně trochu víc podbízím. Velkoměsto skousne všechno.
Kosmopolitní město je zřejmě tolerantnější k odlišnostem všeho druhu.
V kosmopolitním městě žijí zkrátka kosmopolitní lidé. Je to dáno určitě množstvím etnik a náboženství, která tu žijí pospolu, i když se ani zdaleka neblížíme třeba takové Paříži, kterou miluji. Nebo Berlínu, kde jsem nedávno byla s rodinou na výletě. Tím ale nechci říct, že u nás na Slovácku nejsou lidé tolerantní. Alespoň já se tolerantními obklopuji.
Co vás na folkloru baví?
Mně fakt stojí za to podbízet lidem folklorem nepolíbeným ty své obrazy, psát pod ně: Horňácká sedlácká, Jízda králů ve Skoronicích nebo začátky textů písniček, jako Janíčku, co robíš, Okolo mlýna, červená hlina. Nebo názvy míst v krajině jako Kaplička Svatého Jana Nepomuckého mezi Bzencem a Vracovem, křížek v poli u Těmic.
Lidé na obrazech chtějí vidět obličej a typický kroj.
Někdo si to vygoogluje, spojí se mu to s mým obrazem, a to mně dělá radost. Baví mě tím provokovat. Tím, jak je Praha multikulturní velkoměsto, je otevřené i všemu možnému umění. Tak proč ne folkloru ze Slovácka?
Proč jste vlastně folklor začala malovat?
Pro mě se folklor stal dominantním tématem už na studiích u akademického malíře Ladislava Jalůvky. Malovala jsem tehdy figurativní motivy s typickými tanci, muzikanty, šohaji. Dynamiku vyvažuji krajinnými motivy, které jsou tím, jak jsou horizontální, většinou klidné. A moc ráda maluji Kuželovský mlýn. Pro mě to má ještě jinou symboliku, a to Božích mlýnů.
Jaké techniky používáte?
Olejomalbu, akryl, akvarel, monotyp, perokresbu i kombinované techniky.
Jeden z typických obrazů Lenky Jurečkové se slováckými tanečníky a tanečnicemi
Co lidi na obrazech s motivy folkloru baví?
Mají rádi ten typický pohyb, třeba Kyjovskou skočnou nebo Horňáckou sedláckou. Využívám k tomu barevné plochy a dynamickou linku. Pak taky na obrazech chtějí vidět obličej a typický kroj. Když si maluji sama pro sebe, tak jsou ty obrazy téměř neprodejné. Jdu do abstraktna a málokdo tomu rozumí.
Návrat k tradicím vidím kolem sebe čím dál víc. I tady v Praze. Nutí nás zamyslet se, zastavit a zklidnit. Jen doufám, že to celé nesklouzne ke kýči.
Jak je složité uživit se v Praze jako malířka na volné noze? Chce to nějaký sofistikovanější marketing?
Musím přiznat, že znám snad jednoho Pražáka. Jsem obklopená „náplavami“, které milují slovácký folklor. Potkáváme se u slováckých muzik, to všechno tady funguje. Minulý rok jsem se navíc zbláznila do pořádání výstav. Na ty se nabalují lidé, kteří si něco koupí, protože jim to třeba připomíná dětství.
Nebo zavolá primáš nějaké cimbálky, že potřebuje pro basistu k padesátinám obraz. Volají mi lidi většinou ze Slovácka. Domluvíme se na velikosti, na ceně. Takhle já dělám byznys.
Komerční věci vůbec neděláte?
Jasně že dělám i užitkové věci, jako třeba loga, nedávno jsem dělala etiketu. Teď mám rozpracovaná trika s folklorním ornamentem pro dětské cimbálky.
A sem tam vás napadne i nějaký úlet. Třeba body painting s lidovými ornamenty na nahá ženská těla.
Ano, nahou modelku jsem malovala nedávno. A taky folklorní motivy na kapotu auta nebo na fasády rodinných domů.
Proč jste vlastně šla do Prahy, když stále utíkáte domů, na jih Moravy?
Odešla jsem sem za druhým manželem. On v Praze žije od svých osmnácti, kdy tady začal studovat vysokou. Tady pracuje, má tady přátele. Pochází sice z jižní Moravy, ale necítí to jako já. Mě to tam táhne, jeho málo. Když jsem otěhotněla, přemýšlela jsem, co dál. Dlouho jsme si jen volali, vlastně osm měsíců jsme se poznávali po telefonu a hledali k sobě cestu.
Horňácká cimbálová muzika Petra Mičky
On byl v Praze, já doma na malém městě, kde by to asi ne každý chápal. Měla jsem přece jen za sebou už jeden rozvod.
Můžu osobní otázku? Máte hezký vztah?
Žijeme spolu dvanáct let a pořád se poznáváme. Moc jsme spolu nechodili. Chybí mu možná malinko větší nadhled nad tím, co dělám. Na druhou stranu bych možná muže s větším pochopením těžko hledala. On je hodný chlap. Pro rodinu dělá moc. Vztahy si idealizuji díky svým rodičům. Když jsem s nimi, mám pocit, že většího souznění a harmonie dosáhnout nejde.
Takže jste odešla do Prahy a šla na volnou nohu s tématem, kterému ne každý Pražan rozumí.
Odešla jsem do Prahy a tady začala rodit děti. Já jsem sem přišla vlastně jako učitelka ze „zušky“ ve Veselí nad Moravou, kde jsem to milovala. Byl tam skvělý kolektiv, nejlepší ředitel Aleš Smutný, úžasné děti, které bavilo malovat, a byly šťastné. Taky myslím, že jsem tam měla úspěchy. Dostávaly se na střední i vysoké školy. Hlavně jsem se tam cítila strašně dobře. A najednou velkoměsto.
Jo, mákla jsem si, to bylo super, dělala jsem fyzicky něco na sluníčku. Mě to strašně nabíjí, já to potřebuju, to je pro mě motor.
Porodila jsem prvního syna, ale pořád s děckem utíkala domů k rodičům. Celý měsíc plánuju, koho potkám, co budu dělat s rodiči, jestli půjdeme do vinohradu nebo budeme uklízet dřevo.
Sama? Bez chlapa?
Jeho většinou necháváme tady. Navíc má moc práce. Já vím, je to zvláštní. Šílené. Ale jak mě popadne ten vnitřní neklid, balím děcka a vyrážím s batohem na vlak.
Takže malování je pro vás únik?
Ano, je. Já tady vydržím nejvíc měsíc. V myšlenkách pořád sedám do Leo Expresu a utíkám na Slovácko. Strašně se těším, celý měsíc plánuju, koho tam potkám, co budu dělat s rodiči, jestli půjdeme do vinohradu nebo jestli budeme uklízet dřevo.
Jak si člověk začne vážit obyčejných věcí, když je ztratí, že?
No rozhodně. Mě vždycky jako děcko tak štvalo, že musím jít do vinohradu! Teď si vážím toho, že můžu jít s rodiči, chodit tam bosky, stříhat a mít mozol na prstech, který pak pálí. A pak jedu zpátky vlakem a prohlížím si ho a mnu si ho a říkám si: Jo, mákla jsem si, to bylo super, dělala jsem fyzicky něco na sluníčku. Mě to strašně nabíjí, já to potřebuju, to je pro mě motor. Benzín, který do sebe naliju. Pak přijedu do Prahy a další den se mi nechce ani vstávat.
Nestálo by za to přemluvit manžela, abyste se vrátili zpátky?
No to je moje častá otázka. Ale to nejde. Není to možné.
Proč? Kvůli dětem?
My bychom tam už neuměli žít. To už je takový můj osud. Já bych tam byla jako urvaná z řetězu, protože jsem Amazonka a dobrodružka, a on by byl nešťastný. Mám milion přátel, pořád někam jezdím. Tady jsem v té zlaté kleci v hezkém bytě na Letné. Manžel je rád, když se sem vracím. A děcka, to už jsou Pražáci. Oni by tam ten život nedali.
Zdědilo některé z vašich dětí výtvarný talent?
Dělají mi radost. Ten nejstarší, Adam, kterému bude dvanáct, je moc šikovný, kreslí, fotí. Štěpán, který má sedm, chodí zase s nejmladší pětiletou Magdalenkou do Rosénky, to je folklorní soubor tady v Praze. Život s dětmi v Praze je jiný než na Slovácku. Tady jim nemůžu dát trenky a vypustit je do vinohradu, jak to dělám o prázdninách v Bzenci.
Boží muka mezi vinohrady u Blatničky
Co budete dělat v létě?
V červnu chystám dílničky pro děti při Národopisném muzeu v Kinského zahradě. Letní výtvarné tábory. A celkem pěkný úlet budu mít teď zase na Slovácku, kde mi kamarád nabídl, abych mu folklorními ornamenty pomalovala jeho nově zprovozněnou Škodu 120.
Které z míst v Praze máte ráda?
Mám ráda Letnou, kde žiju. Pořád se tu něco děje. Letná voní, hlavně navečer v létě kolem kaváren, kterých jsou tu stovky. Kavárny mám moc ráda. Taky miluji výhled od Hanavského pavilonu na pražské mosty anebo panorama Prahy.
Prahu miluji od Metronomu, kam chodíme s dětmi skoro denně, když je teplo. Jezdíme s nejstarším synem na longboardu a mladší mají koloběžky. Včera jsem si byla zaběhat a trochu jsem záviděla těm mladým párům s lahví vína a polibky tu atmosféru. Být mladý a single v Praze musí být super.
Co děláte, když se probudíte v Bzenci?
Jdu ven. Chodím tak často. Mě tam ráno budí ptáci a sluníčko. A ticho. Mám ve Bzenci své oblíbené trasy, nejčastěji výšlap na Starý hrad, na kopec nad Bzencem, kde je teď znovu postavená kaple sv. Floriána a Šebestiána, ze které snad bude kulturní centrum. Na druhou stranu je mi líto, že to místo už postrádá genia loci.
Poslední dobou jsem začala být blázen do focení. Takže jsem zase nahodila na krk těžký foťák. Taky si točím videa.
Poslední dobou jsem začala být blázen do focení. Takže jsem zase nahodila na krk těžký foťák. Taky si točím videa. Stoupnu si a nahrávám ticho a jak zpívají ptáci. Mám jedno nádherné místo mezi Bzencem, Těmicemi a Domanínem. Kopce, vinohrady, pole a staré stromy. Otáčím se vždycky pomalu o 360 stupňů a doma si ta videa pak pouštím.
…a pak podle toho v Praze malujete?
Ano. Já jsem úplně prdlá. Stojím a říkám si: tohle si musím zapamatovat! To si musím vyfotit do hlavy. A takto můžou zase vznikat mé další obrazy.
foto: Archiv Lenky Jurečkové, zdroj: Lenka Jurečková
