Tolik hodin, které jsme na univerzitě proseděli (považte, bez chytrých telefonů!) vedle sebe jako kuřata na hřadě a čekali, až se uvolní místo v počítačové učebně! Dnes o nich vyprávím s melancholií a pobavením. Nebo když jsem četla smsku na telefonu s jednořádkovým displejem. Tolik napětí, když písmenka postupně naskakovala... A není to zas tak dávno, jsem hrdý imatrikulační ročník 1999.
Jenže žijeme v převratné době. Fungování světa, naší společnosti a role člověka v ní se od základu mění. Ano, vím, myslely si to pravděpodobně všechny generace před námi a pro každou to byla její pravda, její realita. Jenže s historií se to dost možná má stejně jako s vývojem umělé inteligence. V okamžiku, kdy si na něco zvykneme a stane se to součástí naší každodenní existence, přestaneme to považovat za něco převratného, přeneseně, přestaneme to považovat za umělou inteligenci. Stejně tak to, co naši předkové považovali za revoluci, přecházíme s úsměvem.
Antibiotika vs. hrobaři
Jak řekl pro Financial Times Garry Kasparov, nejlepší šachista světa, ale také člověk, kterého v šachách porazila umělá inteligence, technologický progres nemůže být zastaven, i když bychom jej měli lépe řídit. Stěžovat si na to, kolik pracovních míst kvůli technologiím ztratíme, je jen o málo lepší než si stěžovat, že antibiotika připravila o práci hrobaře. Nepostradatelnou ingrediencí je ale navržení procesů, kterými budeme počítače řídit. A to mohou udělat jen lidé. Kasparov věří v takzvaný Moravcův paradox, který tvrdí, že počítače dělají dobře to, co nejde lidem a naopak.
Reklama
Kam se má tedy člověk vrtnout? Bez ohledu na rychlost postupu umělé inteligence, jedno je jisté. Pokud budeme svůj mozek používat pouze jako skladiště informací, dávno překonané internetem a koneckonců i obyčejnou knihovnou, jako řídící stanoviště automatizovaných výkonů, na něž by stačila lépe cvičená opice, či jej budeme dokonce hnát do předem prohraného závodu v oblastech, které jsou doménou výpočetních systémů, odsoudíme s největší pravděpodobností sami sebe do role pouhých dodavatelů dat.
Turingův počítací stroj sloužil hlavně britské armádě za 2. světové války
Otec počítačů, britský matematik Alan Turing, který vytvořil teoretický model obecného výpočetního stroje, dekódoval německé šifry, přišel o postavení kvůli homosexuálnímu vztahu a zřejmě skončil sebevraždou, prohlásil, že počítače mohou získat jistou schopnost, aniž by jí porozuměly. Mohou například dokonale počítat, aniž by tušily, co to je aritmetika. Možná si to nechceme přiznat, ale v mnoha případech to je pravda i o lidech.
Otec počítačů Alan Turing: Počítače mohou získat jistou schopnost, aniž by jí porozuměly.
A přesně to je past, které se musíme vyhnout. Jinými slovy, v době umělé inteligence musí člověk více než kdy dříve používat svou schopnost kreativně přemýšlet a tvořit. „Ano, umělá inteligence už napsala básničky, hudbu a zcela jistě bude schopna psát i ekonomické, sportovní a politické zpravodajství, ale nemyslím si, že kdy bude schopna napsat knihu. Takovou, která bude k lidem pomlouvat, k níž si vytvoří vztah a nějak je ovlivní,“ věří Michal Pěchouček z ČVUT.
Mechanismus bohatství
Markantní dopad na trh práce je každopádně nevyhnutelný. Budou lidé, kteří svou práci ztratí v přímé návaznosti na použití umělé inteligence a robotů, jiná pracovní místa ale budou v důsledku použití AI a robotů vytvořena. Problém perspektivy dneška je ten, že ty druhé si dokážeme jen těžko představit, a predikce se různí či pokulhávají. Neméně závažná otázka je, kdo bude mít navrch. Experti z Univerzity v Stanfordu dokonce o AI přemýšlejí jako o zcela novém mechanismu k vytváření světového bohatství, v němž by každý z nás měl právo na jeho část.
Jak tedy sdílet ekonomické benefity umělé inteligence? Bill Gates kupříkladu zastává názor, že vlády by měly uvalit daně na společnosti používající roboty jako způsob dočasného zpomalení automatizace a financování vzniku jiných pracovních míst či rekvalifikace.
Je potřeba přestat brát věci jako danost, nic není garantované a s největší pravděpodobností lidé nebudou žít tak, že vychodí školy, nastoupí do zaměstnání a z něj potom půjdu do důchodu.
„Je potřeba přestat brát věci jako danost, nic není garantované a s největší pravděpodobností lidé nebudou žít tak, že vychodí školy, nastoupí do zaměstnání a z něj potom půjdu do důchodu,“ domnívá se Michal Pěchouček. Vše bude mnohem rychlejší. Lidé dožadující se svých jistot budou podle něj v budoucnu vytvářet sociální nepokoje. Jako profesor považuje současné školství za velmi zastaralé a za ztrátu času. Reformovat by se mělo tak, že se sníží jeho dominance, a do vzdělávacího procesu se ve větší míře zapojí firmy, rodiče a odborníci v rolích dobrovolných vzdělavatelů.
Je jen otázka času, kdy nás v bufetech začnou obsluhovat humanoidní roboti
Učit se celý život
I přesto, že bezpočet japonských rodin má již dnes nejméně jednoho člena rodiny ve formě humanoidního robota, že nás roboti mohou obsloužit v luxusních buticích či odbavit v hotelu a tisíce nových humanoidních robotů se prodá každou minutu, Michal Pěchouček vidí budoucnost pro mnoho lidí právě v profesích, kde dochází k lidské interakci. „Na robotiku nevěřím, myslím, že to je slepá cesta. Podle mého bude v budoucnu například méně doktorů, ty nahradí umělá inteligence. Naopak sester bude víc. Kdo by chtěl, aby ho za ruku držel robot?“
V budoucnu bude méně doktorů, ty nahradí umělá inteligence. Naopak sester bude víc.
Analogicky věří tomu, že poptávka po lidech bude ve všech oborech, kde klienty jsou přímo lidé. Dobrá volba jsou proto podle něj obory jako sociální práce či pohostinství. A souhlasí s ním i Nell Watsonová, která potřebou interakce s lidmi vysvětluje nárůst poptávky po koučích a mentorech. „Do deseti let budeme mít firmy, které budou plně operované umělou inteligencí, takzvané Decentralized Autonomous Organisations. Na určitou práci si ale budou najímat lidi. Třeba do role manažera HR.“
Co z toho plyne? Jak nám řekli už v první třídě, když citovali Lenina: „Učit se, učit se, učit se.“ Ovšem ne pár let, ale celý život. Zas a znovu, protože realita se bude nejspíš měnit rychleji, než jsme schopni si dnes připustit. A jak praví další stará pravda, schopnost adaptace je vyjádřením stupně inteligence a nástrojem pro přežití.
foto: Profimedia
