K příjemným bonusům cestování patří nečekaná a neorganizovaná setkání. Stojím si nervózně ve frontě na bezpečnostní rám na pražském letišti a najednou mě za ruku zatahá kamarádka, kterou jsem neviděl mimo digitální svět určitě více než deset let. Chvíle nudného čekání, jinak vyplněná odbavováním restů v mailové schránce nebo prohlížením nepotřebného zboží v letištních shopech, se proměnila v překřikování dvou lidí, kteří se dlouho neviděli, a přitom si mají nebo měli co říct.
Jako bychom chtěli chytit nějaký zpětný časový chod, vrátit se do doby, kdy jsme spolu pracovali i se bavili, a zažít to znova. Ani by to nemuselo být jinak. Leč nic takového neumíme, takže nám brzo došel dech, protože oba víme, co děláme, ale času na nějaké popisování zážitků bylo málo a na rychlomoudra s hodnocením situace ve světě i na duši si oba jeden druhého příliš vážíme, abychom se takové debatě podrobili.
A tak na sebe mlčky koukáme, protože na to, co bychom si chtěli říct, není čas a tím ostatním nemá cenu ničit chvíli příjemného setkání. S lidmi, se kterými si nemusíte moc vysvětlovat, stačí prostě být, od určitého data narození si vážíte, že jste oba bez viditelných známek poškození, a tak se jen pokoušíte nerušit příjemnou chvíli a využít onu energii k jakémusi vzájemnému nabíjení se do méně příjemných situací. Následují ujištění, že si po návratu určitě zavoláme a konečně zajdeme na víno, oba tomu chceme věřit. A uvidíme, zda nás drtič času zásobený běžným provozem k tomu pustí. A pak rychlý pozdrav, každý na to svoje letadlo a okno do minulosti se zavřelo. Zůstane směs smutku, že je vše jinak, a radosti, že náhoda, či co to je, nám zařídila tohle setkání, které bylo rozhodně lepší než předražené letištní pivo.
Paměť vůbec není milosrdná, to jen přes den a při nějakém nasazení nechá nepříjemné vzpomínky být, ale dokáže je vytáhnout, kdykoliv potřebuje naše sebevědomí dostat za uši.
A říkal jsem si díky tomuto milému setkání, a když už jsem byl ve vzduchu, jak málo pečuji o vlastní minulost. Tím nemyslím země a města nebo tak něco, ale osobní. Vůbec ona atmosféra budoucnosti a pohledů vpřed je trochu zavádějící. Protože minulost nejde opustit. Drží se vás jak stará jetá žvýkačka, zapomenutá v kapse.
Není pravda, že mávnutí rukou nad tím, co bylo a jak se člověk zachoval, vám pomůže v budoucnosti. Je to minulost, odkud čerpáme energie, jsou to silné prožité okamžiky, které nás drží nad vodou, když se nedaří. Naopak nefunguje, že čas zahladí stopy po chybách či omylech. Pokud ty minulé chyby nevyřešíme nyní, pak se nám jednak stále vracejí jako repliky v našem současném jednání a jednak se nepříjemně a nečekaně objevují v hlavě právě v okamžicích, kdy to nejméně potřebujeme. Paměť vůbec není milosrdná, to jen přes den a při nějakém nasazení nechá nepříjemné vzpomínky být, ale dokáže je vytáhnout, kdykoliv potřebuje naše sebevědomí dostat za uši.
Minulost se nedá opustit. Dá se nějak zpracovat, zařadit, poskládat, zpřehlednit, aby se nezjevovala bez ohlášení a nevhod. Jedno neplánované setkání, zcela příjemné, dokázalo pak během letu ve mně vyvolat tolik protichůdných pocitů právě proto, že část minulost jsem prostě opustil a myslel si, že už ji nebudu potřebovat. Náš čas strávený i ještě na nás čekající jsou ale více propojené, než si připouštíme. Každopádně je vždy dobré, když výlet začne nečekaným příjemným bonusem třeba v podobě setkání s dlouho neviděnou kamarádkou. Člověk pak má pocit, že i jiné věci se mohou povést, protože všechno je možné. Což stačí k tomu, abychom začali nadějně víkend.
