Terapeut Jan Jílek zemřel v roce 2019 a je stále jasnější, jak moc jeho neohebná a hrubozrnná osobnost chybí.
Při jeho hodnocení se můžete setkat s vyhrocenými stanovisky, jednu věc mu však neupírají ani lidé, pro které byl tento někdejší labský lodník zosobněním bezcitnosti a arogance. Nikdo v této zemi neudělal pro problematiku spoluzávislosti obecně a pro stovky spoluzávislých konkrétně tolik, co Jan Jílek.
S jeho odchodem zájem o lidi, do jejichž životů ničivě zasáhla závislost blízké osoby na alkoholu, drogách, hraní nebo některé z nových závislostí, poklesl a vymizel.
Spoluzávislí často vůbec nevědí, že potřebují péči. Protože se sami neozvou, málokdy se o ně někdo zajímá.
Jaké je měřítko krize
Závislostí přibývá – a nejen těch klasických. „Mluvíme o nových formách závislosti, které zdravotní systém ještě zdaleka nepodchytává,“ varoval v rozhovoru pro Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví jeden z předních českých odborníků na oblast závislostí Petr Popov z Psychiatrické kliniky 1. LF UK.
Začít můžeme kratomem a zvláště jeho syntetickými extrakty. Je to s mírnou regulací volně prodejná látka, jejíž odvykací stavy jsou tak brutální, že lékaři musí pacientům nasazovat Subutex. A Subutex se podává jako substituce dlouhodobým heroinistům (náhražka heroinu).
„Pacienti přicházejí s těžkými abstinenčními příznaky – třesy, úzkostmi, nespavostí. Léčba trvá týdny, někdy měsíce,“ popsala odvykací stav z kratomu Lenka Vavrinčíková z Centra prevence a léčby závislostí (CPL).
Pak tu máme „koření“, tedy syntetické kanabinoidy. Ve skutečnosti přesně nikdo neví, co obsahují, výsledkem bývají toxické psychózy s těžkým poškozením ledvin.
Ledviny se obvykle dají zachránit, zato z toxických psychóz, pokud je uživatel „koření“ přežije, často vznikají zejména paranoidně schizoidní poruchy osobnosti. To u puberťáka znamená, že zbytek života stráví jako invalidní důchodce.
A dál – nejméně pětina adolescentů trpí syndromy behaviorální závislosti na pornu. Čtvrt milionu lidí je podle odhadů Národního monitorovacího středu pro drogy a závislosti (NMS) ohroženo patologickým hráčstvím.
„Rodiny se dostávají do exekucí, ztrácejí byty, rozpadají se manželství,“ říká Jan Karlík z organizace Drop In. „Závislost už dávno není jen o alkoholu a drogách. Je to o hraní, sázení, nakupování, práci – a teď i o látkách, které si můžete koupit v obchodě jako bonbony,“ dodává Karlík.
Nové podoby závislostí
Zatímco klasické závislosti jsou relativně dobře zmapovány, nově se objevují látky a chování, které zdravotníkům unikají.
Kromě kratomu a syntetických kanabinoidů jde o gabapentinoidy. Pod obchodními názvy Lyrica či Neurontin ve vysokých dávkách způsobují euforii. Odvykání označila Eva Kmoníčková z pražské adiktologie za „extrémně obtížné“.
Dvacet procent dospělých trpí workoholismem – lidé si myslí, že přepracovávat se je ctnost. Ve skutečnosti se jedná o únik před problémy.
A pak je tu závislost na sociálních sítích – průměrný Čech tráví na mobilu 4,5 hodiny denně. „U dospívajících vidíme narůstající úzkosti, depresi a poruchy spánku spojené s nadměrným užíváním sociálních sítí,“ upozorňuje Michal Miovský z Katedry psychologie FF UK.
Tento dlouhý a přesto neúplný výčet nových závislostí je nutný, aby bylo jasné, jak velkým problémem je vedle závislosti (dependence) spoluzávislost (kodependence).
„Spoluzávislost už není jen o manželkách alkoholiků. Může jít o rodiče dítěte s herní závislostí, partnerku člověka závislého na sázení nebo dospělé dítě, které se stará o rodiče s chronickou závislostí na léky,“ shrnul už zmíněný Petr Popov.
Řekni nám, zrcadlo
Zatímco v Česku chybí systémová podpora pro spoluzávislé, v Evropě je situace jiná.
Výdaje na léčbu závislostí na obyvatele vypovídají o prioritách jednotlivých zemí. Když se náklady spojené s péčí o spoluzávislé přepočtou na jednoho obyvatele, dostaneme zajímavá čísla.
Německo dává na jednoho spoluzávislého 60 eur. Dánsko 69, sousedi z Rakouska 83 eur. Česko – 4,6 eura (údaje jsou z roku 2023, přepočteno podle počtu obyvatel a státních rozpočtů podle MZČR, EMCDDA, WHO).
V praxi má Německo a Rakousko zákonem ukotvenou podporu pro spoluzávislé. Terapie jsou plně nebo částečně hrazené státem. Dánsko nabízí zdarma skupinové terapie a individuální poradenství pro rodiny závislých.
V Česku je situace alarmující: na léčbu závislostí se stále vydává méně než 0,1 procenta státního rozpočtu. Výsledkem je stav, kdy se k péči často dostává jen ten, kdo si ji může dovolit.
Den pobytu v soukromé léčebně stojí kolem 3500 korun, režimový cyklus přitom, pokud má mít nějaký smysl, trvá devadesát dní.
Spoluzávislé pak český zdravotní systém úplně ignoruje. Přitom podle studie Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) má 40 % spoluzávislých diagnostikovanou úzkostnou poruchu, 25 % trpí depresí a 30 % má poruchy spánku.
Z mnoha popisů toho, s čím se musí spoluzávislí vyrovnávat, vybíráme dva: „Spoluzávislost je jako být na hořící lodi a snažit se zachránit všechny kolem sebe, zatímco vy sami se topíte,“ popisuje dvaapadesátiletá žena, jejíž manžel pije dvacet let.
„Vyhazoval peníze, ztrácel práce, já jsem kryla dluhy a lhala dětem. Až když jsem skončila s vyčerpáním v nemocnici, došla jsem k tomu, že já jsem nemocná taky. Teprve pak jsem narazila na skupinu pro spoluzávislé – a zjistila jsem, že nejsem sama.“
Čtyřicetiletá žena: „Můj syn je závislý na pervitinu. Pět let jsem se snažila ho zachránit – půjčovala jsem mu, lhala jsem zaměstnavatelům, kryla jsem jeho kriminalitu. Až teď chápu, že jsem tím vše jen zhoršovala. Dnes chodím na terapie a učím se, jak nastavit hranice.“
Oběma ženám pomohlo, když začaly docházet na skupinové terapie pro spoluzávislé. V Evropě je to běžná věc. Průměrně se do skupiny dá dostat za dva týdny. Čekací doba v Česku je půl roku.
Reklama
A jak říká jiná žena z Prahy: „Manžel spadl do problémů s drogami. Nakonec se dostal na detox, chodí do skupiny anonymních narkomanů, je čistý. Já jsem se zapsala do pořadníku do skupiny spoluzávislých před půl rokem. Zatím čekám, jestli mi někdo aspoň odepíše na mail.“
Tady se ukazuje další problém. „Lékaři, sociální pracovníci i učitelé často neumí rozpoznat příznaky spoluzávislosti a nasměrovat ohrožené lidi k pomoci,“ říká Petr Popov. „Potřebujeme zvýšit povědomí – kampaně by neměly mluvit jen o závislostech, ale také o dopadech na rodinu.“
Tři jednoduché kroky
Spoluzávislost není soukromý problém. Je to společenský fenomén, který ovlivňuje miliony lidí.
Závislostí přibývá, nových forem je čím dál víc – a systém je na ně nepřipraven.
V úvodu zmíněný terapeut Jan Jílek byl kontroverzní, ale měl pravdu v jednom: spoluzávislí potřebují pomoc stejně jako závislí sami. A my jim ji zatím nedáváme.
Nápravu by mohly přinést tři kroky. Zavést systémové financování. Stát by měl zákonně ukotvit podporu pro spoluzávislé a terapie by měly být plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění.
Vzdělávat odborníky. Lékaři, sociální pracovníci a učitelé by měli umět rozpoznat příznaky spoluzávislosti.
A zvýšit povědomí: kampaně by měly mluvit nejen o závislostech, ale také o dopadech na rodinu.
„Lidé si neuvědomují, že spoluzávislost je nemoc, ne slabost,“ říkal Jílek. Je na čase, aby to po něm začal někdo důsledně opakovat.
Text byl publikován na HlídacíPes.org, převzato se svolením redakce. Autorem článku je Ondřej Fér.
