Udělala jsem školáckou chybu. Kdysi jsem nejspíš klikla na reklamu a teď toho mám plnou sociální síť. Nána s kačením úsměvem předvádí barevné tubičky a tvrdí, že právě ten či onen kosmetický přípravek je to, co mi zajistí nejzářivější pleť, nejlesklejší vlasy nebo ten nejsvůdnější look.
Před kamerou se kroutí jak žížala na háčku a úžasnost produktu demonstruje jeho detailními záběry s vlastním obličejem v pozadí. Hluboký pohled do kamery má záznamu nejspíš dodat další vrstvu naléhavosti.
Funguje to. V přímé úměrnosti s délkou sledování ve mně roste naléhavý pocit, že slečně ukousnu hlavu. Obzvlášť když do miniaturního chlupatého mikrofonku, který nonšalantně drží dvěma prsty, zašeptá něco jako: „Tahle exkluzivní nabídka je jen pro tebe. Chtěli by to všichni, ale na každého se nedostane. Tak honem, ať na tebe zbyde!‟ Potom mrkne jedním okem a třícentimetrovými nehty na barevnou tubičku zaťuká.
V tu chvíli mám pocit, že ji vytáhnu z displeje a důrazně jí vysvětlím, kam si může tubičku i s mikrofonkem strčit. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby se chytila za ruku s každým autorem food videí, který páchá podobné zločiny proti lidskosti, a společně pak odešli tam, kde slunce nesvítí. Okamžitě.
Ještě si něco uvaříme
Viděli jste je, že ano: vaření v přímém přenosu. Ani slovo, ať je zážitek silný. Přípravu sledujeme z těsné blízkosti, kamera suplující oči sledujícího je nejdál na druhé straně kuchyňského ostrůvku. Kuchtík nevědomky kopíruje nánu s kačením úsměvem, jen nonšalantní držení chlupatého mikrofonku vystřídala stejně nonšalantní manipulace s mističkami, ve kterých má zvlášť přichystanou každou ingredienci. I kdyby to byly jen čtyři kapky citronové šťávy.
A právě tohle „Mmmmmmmm!“ je moment, kdy psychicky opouštím civilizaci.
Co kam sype, se dozvídáme z titulků. Zato si můžeme naplno vychutnat zesílené zvuky sypání mouky, rozklepávání vajec a škrábání nože po dokonale usmaženém řízku. Na závěr se kuchtík do výsledku svého snažení labužnicky zakousne, nakloní se blíž ke kameře, zakoulí očima a oblaží nás slastným Mmmmmmmm!!!!
A právě tohle „Mmmmmmmm!“ je moment, kdy psychicky opouštím civilizaci.
Já vám totiž věřím. Vážně. Viděla jsem vaši designovou kuchyň i úhledně seřazené suroviny na lince v barevně sladěných nádobkách. Slyšela jsem bublat olej v pánvi, sledovala jsem, jak jste na řízek položili snítku petrželky pinzetou. Jsem ochotná bez dalších argumentů přijmout, že vám chutná. Nemusíte se kvůli mně naklánět ke kameře a seznamovat mě s chvějícím se chřípím.
Stejně jako nepotřebuju slyšet, jak nehet ťuká na tubičku séra. Chápu, že je plastová. Vidím ji. Dokonce jsem ochotná připustit, že uvnitř skutečně něco je.
Jenže evidentně nejsem cílová skupina. Což by bylo naprosto v pořádku, kdybych kdysi neudělala školáckou chybu a na něco podobného se nezadívala o pár sekund dýl, než bylo zdrávo.
Protože algoritmus neví, proč se dívám. Neví, že kuchaře nesleduju proto, abych se dočkala dalšího „Mmmmmmmm!“, ale protože nevím, co si mám udělat k večeři.
Algoritmus ví jenom to, že jsem se dívala. A tak mi servíruje další. A já se dívám znovu. Čím víc mě to vytáčí, tím dýl zírám. Čím dýl zírám, tím přesvědčenější sociální síť je, že konečně našla obsah přesně pro mě.
Nietzsche kdysi varoval, že když člověk hledí příliš dlouho do propasti, začne propast hledět do něj. Nemohl tušit, že moje bude mít kačení úsměv, chlupatý mikrofonek a třícentimetrové nehty.
