Toho mého si „vytáhla“ moje nejlepší kamarádka. Kdyby se se mnou něco stalo, ví, co má dělat. No jistě že se zemřít v příštích čtyřiceti letech nechystám, ale kdyby, ráda bych, aby někdo informoval všechny mé známé ve všech koutech světa.
Nežijeme věčně, ale naše data ano. Podle prognóz zasvěcených budou profilové stránky zesnulých brzy tvořit většinu sociálních sítí a internet se promění v gigantické digitální mauzoleum. Zatímco pozůstalí bojují s chladnými algoritmy, které jim bezcitně připomínají narozeniny mrtvých, na scénu nastupuje nový fenomén, jímž je nechtěné digitální dědictví. Co se stane, když vás nejlepší přítel bez vašeho vědomí jmenuje správcem své internetové posmrtné tváře a udělá z vás správce svého posmrtného stínu?
Krásné narozeniny - pár let po smrti
Jistě, je to morbidní, ale i vám se jistě stalo, že jste automaticky popřáli někomu k narozeninám, až vás pak někdo jiný upozornil, že daný oslavenec už neslaví ve stejném prostoru ani čase. Většinou je na vině to, že nesledujeme stránky pozorně, nebo jsme prostě zapomněli, anebo děláme věci až moc automaticky. Může to způsobit bolest, nehledě na trapnost, jež nás posléze pohltí.
Okolo roku 2070 bude na Facebooku více profilů patřících mrtvým lidem než těch, které patří stále žijícím. Pokud by síť rostla dosavadním tempem, do konce století se na ní nahromadí neuvěřitelných necelých pět miliard profilů lidí po smrti.
Můj kamarád Jakub otevřel sociální sítě během běžného úterního rána ještě s hrnkem kávy v ruce. Mezi pozvánkami na byznysové konference a fotkami z dovolených jeho kolegů na něj vyskočila modrá ikonka upozornění. Síť mu s bodrou přímočarostí oznámila, že jeho blízký přítel Petr ho určil jako takzvanou pověřenou osobu pro správu svého profilu v případě úmrtí. Problém byl v tom, že Petr zemřel už před čtrnácti měsíci při tragické nehodě.
Teprve ve chvíli, kdy rodina oficiálně doložila úmrtní list a síť účet přepnula do takzvaného zvěčněného režimu, se aktivovala Petrova tajná digitální závěť. Jakub, ochromený ranním šokem, najednou držel v rukou klíče od digitálního pomníku svého nejlepšího kamaráda. Mohl měnit úvodní fotky, schvalovat příspěvky na jeho zdi, ale nemohl smazat profil jako takový ani si přečíst Petrovy soukromé zprávy. Stal se z něj nedobrovolný správce hrobky, aniž by o to kdy žádal, a hlavně aniž by s ním Petr tohle emocionální závaží předem probral.
Když data přežijí lidské kosti
Tento příběh není ojedinělým excesem, ale ochutnávkou reality, která nás masově čeká. Akademici Carl Öhman a David Watson z Oxford Internet Institute publikovali přelomovou studii, podle níž by mohl počet zesnulých uživatelů na Facebooku do roku 2070 překonat počet těch živých. Pokud by síť rostla dosavadním tempem, do konce století se na ní nahromadí neuvěřitelných necelých pět miliard profilů lidí po smrti. Z globálního náměstí pro sdílení radostí se tak nevyhnutelně stává největší virtuální hřbitov v dějinách lidstva.
Problém je, že na takový nápor mrtvých duší není lidská psychika naprogramovaná. V klasickém světě má loučení jasné rituály. Pohřeb, uložení těla, postupné vyklízení pozůstalosti. Digitální stopa však tyto přirozené hranice stírá. Psychologové dnes stále častěji hovoří o novém druhu postmortálního traumatu, které způsobují algoritmy postrádající jakoukoli empatii.
Stačí jeden neopatrný pohyb na displeji a systém vám v rámci nostalgické funkce vzpomínek naservíruje video s hlasem člověka, kterého jste před měsícem pochovali. Nebo, což je snad ještě bolestivější, vás platforma v den jeho narozenin vyzve, abyste mu popřáli všechno nejlepší a poslali mu virtuální balónek přesně tak, jak se často stává.
Výzkumy zaměřené na digitální zármutek ukazují, že tyto nečekané záblesky minulosti fungují jako emociální mikro-agrese, které neustále strhávají sotva zahojené rány pozůstalých a komplikují zdravý proces truchlení. Algoritmy neumějí rozlišit mezi živým uživatelem a duchem. Pro ně je aktivita jako aktivita. A dokud profil generuje kliknutí, klidně i skrze vzpomínkové komentáře, systém ho bude dál tlačit do popředí.
Tajné závěti a past nečekané odpovědnosti
Mnoho lidí řeší svou digitální nesmrtelnost pragmaticky a po svém. Příkladem je mladá manažerka Martina S. (39), která před časem udělala přesně to, co nešťastný Petr z našeho prvního příběhu. Do nastavení svého profilu zadala jako správkyni svou nejlepší kamarádku, ostatně podobně jako já. Udělala to v tichosti, s racionálním pocitem, že kdyby se jí něco stalo, její rodina, která sotva zvládá poslat e-mail, by si s korporátními formuláři technologických gigantů nevěděla rady. Kamarádce o tom ale neřekla, aby ji zbytečně neděsila morbidními tématy.
Opuštěné profily, o které se nikdo nestará, se stávají snadným terčem pro hackery, kteří je mohou ukrást, zneužít pro spamové kampaně nebo skrze ně podvádět lidi ze seznamu přátel. Pohled na to, jak z profilu vašeho zesnulého dědečka odcházejí nabídky na kryptoměnové investice, je pak už jen pomyslnou korunou celého posmrtného digitálního pekla.
Zde se však dostáváme na tenký led etiky a psychologické odpovědnosti. Měli bychom od svého digitálního exekutora žádat předem souhlas? Odborníci na digitální hygienu a psychologii sociálních sítí se shodují, že jednoznačně ano. Být jmenován správcem cizího profilu totiž neznamená jen odkliknout pár tlačítek. Je to role digitálního hrobníka, který musí rozhodovat o tom, jaké fotky zůstanou veřejné, jak reagovat na kondolence cizích lidí nebo jak naložit s přetlakem emocí na virtuální zdi.
Pokud někoho uvrtáte do této role bez varování, vystavujete ho obrovskému tlaku. Dotyčný se může ocitnout uprostřed rodinných válek o digitální pietu. Velmi často totiž dochází k ostrým sporům mezi přáteli a pokrevními příbuznými. Zatímco truchlící matka si přeje profil syna zachovat jako živé pietní místo, kde si může prohlížet stará videa, sourozenci nebo partneři mohou požadovat okamžitý digitální výmaz, protože neustálá přítomnost mrtvého na síti jim znemožňuje jít v životě dál.
Právní vakuum a klíče k digitální identitě
Situaci komplikuje fakt, že technologické korporace chrání soukromí uživatelů i po jejich smrti, což v praxi často vede k naprostému zoufalství rodin. Pokud zemřelý nenechal svá hesla napsaná v klasické papírové závěti nebo nevyužil interní nástroje platforem, pozůstalí nemají šanci se do účtu legálně dostat. Americké právo, kterým se většina těchto platforem řídí, striktně odmítá vydávat přístupové údaje třetím osobám, a to i v případě, že jde o manžele či rodiče.
Rodiny tak zůstávají uzamčené před digitálními archivy plnými rodinných fotografií, vzpomínek a důležitých konverzací, které existují pouze v cloudových úložištích a na chatovacích aplikacích. Na druhé straně pak stojí hrozba zneužití. Opuštěné profily, o které se nikdo nestará, se stávají snadným terčem pro hackery, kteří je mohou ukrást, zneužít pro spamové kampaně nebo skrze ně podvádět lidi ze seznamu přátel. Pohled na to, jak z profilu vašeho zesnulého dědečka odcházejí nabídky na kryptoměnové investice, je pak už jen pomyslnou korunou celého posmrtného digitálního pekla.
A co vy? Máte už jasno v tom, co se stane s vaší digitální stopou, až tu nebudete? Udělali jste už ze své nejlepší kamarádky nebo partnera správce svých virtuálních vzpomínek? Pokud ano, možná je ten nejvyšší čas uvařit kávu, sednout si ke stolu a otevřeně si o tom promluvit. Protože nechat po sobě neuklizený digitální byt je sice lidské, ale hodit klíče od něj někomu na krk bez jeho vědomí může být ten nejkrutější posmrtný dar, jaký mu kdy věnujete.
