Dnes jsem předstíral inteligenci a přednášel o krizové komunikaci. Několikrát jsem zopakoval, jak důležité je jednoduché sdělení opakovat. A protože člověk má jít příkladem, zopakuji, ostatně jak radil Jára Cimrman, jednoduché sdělení o tom, že naši veřejnou debatu ovládají extrémy, ale z tak trochu jiného pohledu.
Nejsem, alespoň si to myslím, agresivní člověk. Snažím se, pokud je to možné, na každém člověku i situaci nejdříve hledat to dobré. Není to moc výhodné při získávání zakázek, pokud jste příliš empatičtí a snažíte se přehnaně vcítit do názoru toho druhého. Mnozí si to vysvětlují jako slabost a nejistotu. Navíc se ochuzujete o možnost mluvit jasně, protože vykreslováním dalších a dalších nuancí různých pohledů na věc dáváte druhé straně prostor být srozumitelnější.
Ale člověka nepředěláte, i když to mnozí koučové tvrdí. Nejsem tedy v osobním kontaktu útočný typ. Takže pokud mi po mém vystoupení většina řekne, že tak ostře vedenou prezentaci ještě neslyšela, buď jsem měl nějaký výjimečný den, nebo se u určité sociální bubliny posunulo obecné mínění, co to je být ostrý. B je správně.
Neberte druhému právo nazývat kachnu kachnou. To v důsledku vede ke znemožnění diskuse, kterému babička říkala chození kolem horké kaše. Abychom se někoho nedotkli, tak raději necháme bez povšimnutí jeho výplody poletovat v prostoru.
Nenazval bych takové lidi přímo sněhovými vločkami, ale pro naše potřeby se to docela hodí. Ukáží se nám tak totiž dva extrémy, které pomáhají naše debaty činit nefunkčními. Pokud tedy diskusi chápu jako proces, kdy cílem je hledat cestu k určitému řešení nebo alespoň pochopení přemýšlení toho druhého. Řečeno opravdu zjednodušeně: Cílem mezilidské komunikace by vždy mělo být alespoň to, aby po ní nenásledovalo pokračování diskuse jinými prostředky. Abych parafrázoval známou Clausewitzovu definici války.
Obávám se, že v dnešních diskusích začínáme být silně limitováni dvěma extrémními přístupy. První vede k oněm pověstným sněhovým vločkám. Je to způsob vyjadřování, kdy jakýkoliv silnější názor, jakákoliv snaha ostřejším přímým způsobem zpochybnit postoj protivníka, je označena jako nepřípustný toxický útok. Druhého musíte nechat vyjadřovat i naprosté nesmysly jen proto, že byste se mohli dotknout jeho identity, ublížit jeho přecitlivělé duši. Nesmíte se mu vysmívat, domníváte-li se, že je směšný, protože být šaškem je prostě jeho právo. Což mu nikdo nebere, jen druhému neberte právo nazývat kachnu kachnou. To v důsledku vede ke znemožnění diskuse, kterému babička říkala chození kolem horké kaše. Abychom se někoho nedotkli, tak raději necháme bez povšimnutí jeho výplody poletovat v prostoru.
Druhá žába na prameni je zřetelnější a již jsem ji zmínil. Sociální sítě jsou jí plné. Nepřišli jsme se dozvědět cokoliv o důvodech postojů toho druhého, chceme jen s ním nesouhlasit a sami se vyjádřit, míněno vykřičet. Algoritmy sociálních sítí konflikty milují a my se také rádi pohoršujeme a rozčilujeme, jinak bychom na ně s takovou chutí nenaskakovali.
Takže s jedněmi nemůžete debatovat, protože byste se jich v případě odlišného názoru dotkli moc, s druhými to také najde, protože pro ně je diskuse bez brutálního konfliktu zase málo. Neříkám, že taková je většina. Ale při diskusích na sítích i s lidmi pozoruji stále větší schopnost těchto dvou extrémů měnit diskuse v pouhé souhlasné pokyvování či pokřikování.
Vzájemná schopnost se domluvit přivedla člověka k úspěchu v jeho dlouhé cestě vývojem. Svobodná, tedy i ostrá, ale vždy vzájemná, tedy ne jednostranná diskuse umožnila demokraciím stát se nejpříjemnějším místem k životu pro obyčejné lidi. Nenaučíme-li se opět znovu domlouvat, můžeme zakrnět jako lidstvo nebo zaniknout jako svobodné společenství. Zase jeden úkol, který za nás nikdo neudělá.
