Těšíte se na večer, nakoupili jste pro kámoše víno, připravili tapas a dvacet minut před začátkem setkání, na které jste natěšeně čekali týdny i déle, vám pípne telefon. Poprvé. „Moc se omlouvám, dneska se na to fakt necítím, jsem úplně vyšťavený. Užijte si to!“ A pak přijde další. A další. Nakonec sedíte u stolu sami se svým hummusem nebo obloženými chlebíčky a s intenzivním pocitem, že svět je neuvěřitelně prázdné místo.
Žijeme v éře flakingu, tedy v době, kdy se – a skutečně nejen díky moderním technologiím – zrušení účasti na poslední chvíli stalo novou společenskou normou. Jenže za tuhle svobodu dělat si, co zrovna cítím, platíme krutou daň. Jsme osamělí ne proto, že by nebylo s kým jít ven, ale proto, že jsme se stali příšernými přáteli.
Všichni chceme záchrannou síť, ale nikdo ji nechce držet
Janě Kománkové je třicet a v Praze žije pět let. Má stovky sledujících na Instagramu, ale když se minulý měsíc stěhovala, musela si zaplatit firmu i na odnos dvou krabic s knihami. „Všichni mi napsali, že mi drží palce, nebo že by moc rádi pomohli, ale zrovna ten víkend mají digitální detox nebo jógu,“ vypráví Jana s hořkým úsměvem.
Právě její příběh dokonale ilustruje moderní paradox: toužíme po komunitě, po „záchranné síti“, která nás podrží, když nám bude úzko. Ale když přijde na lámání chleba a máme být těmi, kdo zvednou těžkou krabici nebo přinesou polévku nemocnému kamarádovi, najednou máme plný kalendář péče o sebe. Osamělost přitom podle čísel zažívá jeden z pěti lidí!
Skutečná blízkost nevzniká z toho, že se nám chce, ale z toho, že přijdeme, i když se nám nechce.
Data sbíraná už přes 80 let dokazují, že nikoli IQ, bohatství nebo společenské postavení, ale kvalitní vztahy jsou tím jediným skutečným prediktorem dlouhého a šťastného života. Nejsou to ani peníze, není to kariéra. Jsou to lidé, kteří se ukážou, když je potřebujete. Jenže my jsme přátelství degradovali na volnočasovou aktivitu, kterou provozujeme, jen když máme zrovna přebytek energie a perfektní náladu.
Z duševního zdraví je alibi pro sobectví
Na druhé straně barikády stojí muž, můj dnes už ne tak velký kamarád, říkejme mu třeba Marek. Marek je mistr ghostingu. Považuje se za introverta a své neustálé rušení plánů omlouvá ochranou své sociální baterie. „Dřív jsem se cítil provinile, ale teď vím, že moje hranice jsou posvátné,“ říká mi klidně do očí s přesvědčením člověka, který právě dočetl populárně-naučnou knihu o psychologii. Marek si ale neuvědomuje, že jeho „hranice“ jsou pro ostatní jen zdí, přes kterou už nikdo nechce lézt.
Ovládá nás nebezpečný trend: začali jsme zneužívat terapeutický jazyk k tomu, abychom ospravedlnili obyčejnou nespolehlivost. Slova jako péče sami o sebe nebo hranice a limity používáme jako štít, když se nám prostě jen nechce zvednout zadek z gauče. Jenže přátelství není jen o sdílení radosti u piva. Je to o povinnosti. O tom, že tam budu, i když se mi nechce, i když prší a i když mě ten film na Netflixu láká víc než tvé narozeniny. Skutečná blízkost se rodí v nepohodlí, ne v ideálních podmínkách. Kolik takových přátel máte?
Proč „to neřeš“ zabíjí naše vztahy
Když nám někdo na poslední chvíli zruší schůzku, většinou odpovíme: „V pohodě, to neřeš!“ Je to ta nejsnadnější lež, kterou říkáme, abychom nevypadali jako hysterky. Jenže tím svému příteli dáváme propustku k tomu, aby to příště udělal znovu. Dáváme mu najevo, že náš čas, naše energie a naše investice do přípravy nemají žádnou hodnotu.
Jistě, je to těžké. Já sama jsem velmi upřímný člověk, a když mi někdo opakovaně ukazuje, že když se mu neozvu já, on to neudělá, zkouším to opravdu dlouho, ale pak přestanu. Za ty roky se mi vykrystalizovalo několik přátel, naštěstí i více než několik, u nichž vím, že mě ve štychu nenechají. U těch ostatních jsem se možná i vícekrát zachovala jako žárlivá hysterka, ale ukázalo se, že to vlastně je úplně jedno.
Lékařka Miriam Kirmayer, odbornice na vztahy, ve svých studiích zdůrazňuje, že nespolehlivost vytváří v mozku hostitele pocit sociálního ohrožení. Pokud vás někdo opakovaně „vyšplouchne“, vaše podvědomí vás začne chránit tím, že k tomuto člověku přestane cítit náklonnost. Přátelství neumírá na velký konflikt, ale umírá na tisíc malých řezů v podobě zmeškaných hovorů a zpráv „nestíhám, sorry“. Přesně tak, jak jsem popsala sama u sebe.
Jak nebýt toxickým článkem řetězu
Náprava je přitom prostá, i když v dnešním světě působí skoro revolučně. Znamená to vrátit se k integritě. Pokud řeknu „ano“, znamená to „ano“, i kdybych se v den akce cítil pod psa. Znamená to uvědomit si, že můj přítel není jen položka v mém zábavním programu, ale živá bytost, která se na mě spoléhá. V době, kdy jsme neměli telefony a nemohli napsat omluvu pár hodin před schůzkou, by nás něco takového ani nenapadlo. Přítele bychom nevyšplouchli, nápadníka nenechali čekat. Prostě se to nedělo.
Reklama
Zkuste si příště místo onoho lživého „v pohodě“ dovolit upřímnost. „Vlastně mě to mrzí, těšila jsem se na tebe a koupila jsem kvůli tobě tyhle šíleně drahé sýry.“ Je to nepříjemné? Ano. Je to zranitelné? Rozhodně. Ale je to jediný způsob, jak druhému ukázat, že na vašem vztahu záleží. Protože pokud si přátelství nezaslouží ani tu trošku nepohodlí, pak to možná vůbec žádné přátelství není.
Budování oné komunitní vesnice začíná tím, že přestanete být hostem a stanete se hostitelem. Nejen v obýváku, ale i v životě druhých lidí. Možná je čas odložit ten telefon, zapomenout na svou sociální baterii a prostě tam být, protože jsme se tak dohodli. Protože až se jednou budete stěhovat vy, nebo až vám život uštědří ránu, kterou žádný algoritmus nevyřeší, budete potřebovat někoho, kdo vám tu krabici pomůže unést, nebo vám ty klíče ze země podá. A ten někdo nepřijde, pokud jste tam nebyli pro něj.
