Existují dva extrémní způsoby výchovy dětí. Ten první říká, že dětem bychom měli vždy a ve všem pomáhat, kritici namítají, že je nedostatečně připravujeme na budoucí realitu. Druhý extrém pak dokáže udělat dětem ze života peklo. Nebezpečí přitom nejsou vždy jen facky a psychický nátlak, rozbitý nábytek a asistence policie. Někdy stačí nevyřčené napětí, sarkastické otázky, zvýšené hlasy, bouchnutí dveří rodiči. Děti nevnímají hádky jako vyjasňování pozic, jejich mozek není ještě nastaven na abstraktní myšlení a uvádění do kontextu. Domácí drama je pro dětský mozek jasný signál ohrožení, potvrzují MRI skeny dětí, které žijí v rizikových domácnostech. Nepřátelská domácnost přeprogramuje mozek dítěte podobnou mechanikou, jako válečný konflikt přeprogramuje mozek vojáků, trpících posttraumatickou stresovou poruchou PTSD.
Děti nepopisují situace slovy, skládají si myšlenkové a pocitové obrazce. Je to nebezpečné? Bude to bezpečné i zítra, nebo se může situace kdykoliv změnit a doma bude k nevydržení? Pokud jsou ostré hádky součástí každodenního života, pokud zůstávají problémy nedořešeny a emoce nejsou dostatečně ventilovány a uvedeny do správného kontextu, dětský mozek začíná takový stav přijímat jako normu. Neurologové dokázali už mnohokrát, že děti vyrůstající v konfliktních rodinách aktivují v mozku stejné oblasti jako lidé ve válečných konfliktech. Amygdala je ve stavu napětí a hledá nebezpečí i tam, kde ve skutečnosti není.
Zvyšuje se srdeční tep, napínají se svaly a jsme plně soustředěni na přežití. Někdo dostane záchvat úzkosti, někdo se uzavře, někdo se vztekne a někdo prostě otupí. Jsou to přirozené reakce systému, který se naučil, že klid nikdy netrvá dostatečně dlouho.
To není chyba systému, naopak. To je základní zdravá reakce organismu, který se snaží přežít. Problém nastává v okamžiku, kdy si podobnou strategii zachovává i poté, co nebezpečí pominulo, protože nedokáže rozpoznat skutečnou hrozbu. „Zvýšený hlas pak v pozdějším životě působí nepřiměřeně silně. Ne proto, že by byl objektivně nebezpečný, ale proto, že tělo si pamatuje jiná pravidla. Zvyšuje se srdeční tep, napínají se svaly a jsme plně soustředěni na přežití. Někdo dostane záchvat úzkosti, někdo se uzavře, někdo se vztekne a někdo prostě otupí. Jsou to přirozené reakce systému, který se naučil, že klid nikdy netrvá dostatečně dlouho. Děti v domácnostech s permanentním napětím se vnímanému nebezpečí přizpůsobují podobně jako vojáci ve válce. Důsledkem pak může být stav, kdy nám relativní klid připadá jako nepřirozený stav, a je nám de facto nepříjemný.
Zní to naprosto přízemně. Slovo trauma si přitom spojíme spíše s extrémními situacemi, katastrofami, v rodinném prostředí se zneužíváním či tělesnými tresty. Ale dětský mozek nehodnotí morálku nebo skrytý záměr. Jednotlivé hádky samy o sobě mozek nemění. Rozhodující je, zda se po nich vrací klid – nebo zda napětí zůstává základním nastavením domácnosti. Záleží na tom, jestli víme, že se situace uklidní, nebo jestli je mladý dětský organismus vystaven neustávajícímu napětí.
Má to naštěstí i světlou stránku. Mozek je neuvěřitelně tvárný orgán. Existuje obrovská citlivost, ale také schopnost regenerace a obnovení původního stavu. Jako když resetujete počítač do továrního nastavení. Stejně jako u konfliktů i bezpečnost musí organismus vnímat opakovaně, pokud chceme, aby ji považoval za standard. Stabilní vztahy, předvídatelné reakce a emočně stabilizovaní dospělí mohou dětský nervový systém uklidnit, že není potřeba mít se neustále na pozoru.
Možná bychom se neměli ptát, proč jsou lidé tak přecitlivělí. Správná otázka zní: jak se jejich tělo připravuje na to, co přijde? Mnozí lidé mohou dlouhodobě dobře fungovat, a přesto s sebou nesou vnitřní trauma jako z války. A k uzdravení dojde ve chvíli, kdy si můžeme být jistí, že válka už skončila a doma je opravdu doma – místo, kam se chodíme schovat před nebezpečím. Ne bránit se neustále se opakujícím útokům.
