Letos jsem na Vánoce moc nenakupoval v e-shopech, ale v klasických obchodech nebo jak mi navrhlo tomu říkat AI – v obchodech „naživo“. Zjistil jsem, že mi pro pořizování dárků víc vyhovuje nakupování, kdy si věci osaháte, a hlavně je vidíte opravdu tak jako obdarovaný, až je rozbalí.
Skutečné proporce, dojem, který vytváří, jsou také velmi důležité. Protože někdo dá i na efekt, který dárek vyvolá na první dobrou. Navíc při rolování na e-shopech je člověk se svými pochybnostmi sám, v takovém konvenčním obchodě se přeci jen může zeptat, či alespoň vyvolat iluzi dialogu s personálem. Ano ten šrumec kolem může být rušivý. Nebo naopak dokresluje atmosféru a vytváří účinný tlak na rozhodnutí. Nechcete už sem jít znova, nákup není tak jednoduchý jako z webové stránky, a tak se prostě rozhodnete a máte splněno.
A pak dárek není jen ta věc, kterou někomu dáváte, ale i všechno to přemýšlení, váhání, úsilí, které jste výběru věnovali. Potemnělé pozdní odpoledne, nepříjemný chlad venku, rozličná světla města a jeho zvuky, to také patří k tomu dárku, je to s ním spojené. Věřím, že to obdarovaný vycítí, už proto, že většinou v klasickém obchodě koupím něco jiného než bych si vybral na e-shopu. Takže „něco“ v té atmosféře být musí.
V nebezpečně blízké budoucnosti nebudeme umět pochopit význam slov noc a den, světlo a tma, protože digitální domácnost a kancelář něco takového ke svému fungování nezbytně nepotřebuje. Pak teprve skončí Vánoce jako nadbytečné staromilské haraburdí.
Přežití klasických obchodů závisí na tom, zda budeme ochotni zaplatit za to „něco“, co oproti chladnému digitálnímu prostředí nabízejí. Obávám se, že budou postupně mizet tyto způsoby prodeje, protože je nás stále míň, kdo třeba kupují knížky i podle toho jak „voní“, co cítíme po hmatu, když ji vezmeme do ruky a poprvé ji prolistujeme. Kamenné obchody se ztratí v minulosti jako papírové noviny nebo telefonní budky. Možná zůstanou v podobě nějakých luxusních designových retro galerií, kde budete moci za tučnou přirážku oslovit člověka za pultem.
Západ vyrostl na obchodu. Byl to obchod, který spojoval města i osady. Byla to touha po zisku, která nás poháněla dál. Bez bohatství nahromaděného z obchodu by nebyli florentští ani vlámští mistři. A stejně jako nakujeme jinak než tehdejší měšťané a venkované, mění i dnešní obchodníci v touze po větším bohatství i náš způsob pořizování si věcí.
Jen mi tak letos v předvánočním čase přišlo, že lidé, kterým chci něco koupit, mi stojí za víc než pár kliků na compu a radost z ušetřených peněz. Že cesta za dárkem, spojená třeba i s tajemstvím objevování, má také svoji hodnotu, která k obdarování patří. Že chci-li odlišit zvláštnost Vánoc, pak to musím udělat nejen obsahem, ale i formou. Je přeci jen stále zážitek jít pro víno do vinotéky, brát lahev do ruky, prohlížet si ji, porovnávat s jinou, bavit se tím, že si ji potěžkám a představím otevřenou tam, kam ji chci předat.
Jsou-li Vánoce pokračováním starého rituálu oslavy návratu vlády slunce nad naší Zemí, pak proč by i nakupování vánočních dárků nemělo být rituálem? Budeme-li vše a vždy dělat stejně, rozumně a efektivně, ztratíme spojení s příběhem, který doba začátku zimy, ale i konce zkracování dne, přináší. Pak v nebezpečně blízké budoucnosti nebudeme umět pochopit význam slov noc a den, světlo a tma, protože digitální domácnost a kancelář něco takového ke svému fungování nezbytně nepotřebuje. Pak teprve skončí Vánoce jako nadbytečné staromilské haraburdí.
Jenže na nebi stále bude zářit, alespoň někdy, ta hvězda, kvůli které se mudrci vydali na cestu. Napsal-li o ní Karel Čapek, že „.. tu jasnou hvězdu nahoře nikdy nezažehnete na státní útraty“, pak přidávám, o 100 let bohatší o zkušenosti s technologiemi, že ji nikdy nezažehne ani žádný digitální vehikl.
Hezké Vánoce.
