Ve společnosti stále přetrvává názor, že děti jsou přizpůsobivé a že stačí, když mají kde bydlet. Realita je však mnohem tvrdší. Mnozí mladí lidé vyrůstají v prostředí emocionálního chladu, manipulace nebo dlouhodobého napětí, které si nesou dál do života. „Tyto vzorce se často projevují nízkým sebevědomím, strachem ze selhání či problémy ve vztazích,“ dodává Bauer Harazinová. Dospělost přichází pro ně často příliš brzy a bez potřebné podpory – a společnost si toho příliš nevšímá.
Setkáváte se často s mladými lidmi, kteří po škole nemají žádnou rodinnou ani státní podporu?
Ano, setkávám se s nimi čím dál častěji. Mluvíme o stovkách mladých lidí, kteří po dosažení plnoletosti zůstávají zcela bez opory. Nemají funkční rodinné zázemí a stát je nijak nezachytí. Jsou to tzv. děti právního vakua, vyrůstali v prostředí, kde nebyli skutečně viděni ani podporováni, ale formálně „nespadali“ do žádné kategorie, která by jim zaručila ochranu či pomoc.
Prožívají hluboký pocit osamocení, neviditelnosti a nezájmu. Nemají ke komu jít, koho požádat o radu, pomoc nebo úlevu. Často si nesou dlouhodobé trauma, že jejich potřeby nikoho nezajímaly. V takovém stavu sahají někdy po drogách, ne kvůli experimentování, ale aby alespoň na chvíli cítili úlevu, klid nebo falešný pocit štěstí. V mnoha případech jde o pokus necítit bolest, nejistotu a prázdnotu, která jinak nemá kam odejít.
To znamená, že žijí ze dne na den?
Spíše bych řekla, že z minuty na minutu, protože v plánování budoucnosti nevidí smysl. Když vám celý život nikdo nedal důvod věřit, že se o vás někdo postará nebo že něco má trvalou hodnotu, naučíte se přežít jen „teď“. Plánování vyžaduje důvěru v sebe, ve svět, v druhé lidi. A tu tyto děti často nikdy nezažily.
Reklama
Jaký je to pocit pro ně i pro vás jako odbornici z praxe?
Pro mě jako odbornici je to alarmující. Tito mladí lidé se nám „ztrácejí před očima“ – ne proto, že by nechtěli žít důstojně, ale protože jsme jim k tomu nedali podmínky. A dokud budeme před tím zavírat oči, budeme jen dál vytvářet generace dětí, které se necítí být nikam přijaty.
Největší psychické potíže a překážky
Jaké jsou největší psychické a praktické překážky, kterým tito mladí lidé čelí hned po odchodu ze školy?
Mnozí se ke konci školy ani nedostanou, ne proto, že by nebyli schopní, ale protože se dostávají do systému, který je pro ně neudržitelný. Čelí finanční pasti, nemají kde bydlet, nemají na jídlo, musí pracovat, což jim znemožňuje dokončit studium. Psychicky se ocitají mezi dvěma póly: potřeba přežít a osamostatnit se, ale bez dovedností a sebevědomí a potřeba být milován rodiči, kteří lásku neprojevují nebo manipulují. Neumějí právně hájit svá práva, požádat o pomoc, žít samostatně. To je okamžik, kdy by měla nastoupit společnost, ne výčitkami, ale konkrétní podporou, bezpečným doprovodem a důvěrou.
Selhání systému
Myslíte si, že současný systém dokáže těmto mladým lidem nabídnout dostatečnou pomoc a oporu? Kde vidíte největší díry?
Systém oporu ve skutečnosti nenabízí. Formálně existují nástroje, ale jejich dostupnost, použitelnost a lidský rozměr jsou omezené. Plnoletost znamená pro stát okamžitou samostatnost, bez ohledu na schopnosti či znalosti mladého člověka. Pokud se odhodlá požádat o pomoc, setká se s odtažitostí, byrokracií a ponižujícím přístupem. Často slyší, že mají nutit rodiče k výživnému, což je pro ně emočně nesnesitelné. Systém selhává právě tam, kde by měl být nejvíce lidský.
Jaké strategie nebo metody používáte v práci s mladými lidmi z takových rodin, aby si dokázali vybudovat stabilní a zdravý život?
Základem mé práce je vytvořit bezpečný, důvěryhodný prostor, kde se mladý člověk necítí hodnocený ani ohrožený. Většina z nich vyrůstala v prostředí, kde se naučili, že projevení emocí nebo potřeb může být použito proti nim: k manipulaci, výčitkám, trestu nebo jako zbraň v rodinném konfliktu. Proto je pro ně extrémně těžké důvěřovat, mluvit otevřeně nebo vůbec požádat o pomoc.
Občas jsme v temnotě, ale nikdy není tak hluboká, aby ji nešlo změnit. Každý den nabízí novou šanci – nadechnout se, začít znovu, učit se, růst a postupně získávat křídla. To je nejdůležitější lekce: i bez podpory rodiny má život hodnotu a potenciál, který stojí za to rozvíjet.
Často zůstávají v roli „hodného dítěte“, ne kvůli klidu, ale ze strachu, že cokoli jiného by mohlo vést k odmítnutí nebo ještě větší bolesti, a tento hluboký strach si nesou i do vztahů, práce a běžného života. Pracuji velmi pomalu a citlivě, s respektem k jejich tempu, a používám nástroje nenásilné komunikace (NVC), které pomáhají rozpoznat, co cítím, co potřebuji, co je moje odpovědnost a co už není moje vina, a kde mám právo říct „ne“ – i když jsem to nikdy předtím neudělal/a.
Věřím na malé a stabilní kroky: vytvořit si zázemí, naučit se požádat o pomoc, nebát se selhání, umět se ozvat, vyplnit formulář, pochopit své právo. A především naučit se věřit, že moje slova, zkušenosti a bolest jsou legitimní, mají váhu a nikdo mi za ně nemá právo ublížit. Největší přelom nastává, když mladý člověk zjistí, že mluvit o bolesti neznamená ohrozit sebe, ale osvobodit se.
Teprve kombinace materiální a psychické pomoci umožňuje mladým lidem opravdu vstoupit do života, který si zaslouží.
Jak moc je pro tyto mladé lidi důležitá psychická podpora oproti materiální pomoci?
Materiální pomoc je nezbytná, protože bez střechy nad hlavou a jídla není důstojný život. Ale i když jsou základní potřeby zajištěny, bez psychické podpory zůstávají zranitelní. Psychická podpora pomáhá bourat staré vzorce chování a myšlení, poskytuje bezpečný prostor k prožívání bolesti a postupnému osvobozování se. Teprve kombinace materiální a psychické pomoci umožňuje mladým lidem opravdu vstoupit do života, který si zaslouží.
Vidíte nějaké vzory nebo příklady úspěšných příběhů, kdy se mladý člověk bez rodinné opory dokázal vypracovat a najít svou cestu?
Ano, znám několik takových příběhů. Každý z nich je pro mě malým zázrakem. Tito mladí lidé se naučili věřit sami sobě, vytvořili si nové, zdravé vztahy, našli své místo ve společnosti a často pomáhají dalším, kteří procházejí tím samým. Jsou živým důkazem, že i v nejtěžších chvílích je možné najít sílu a světlo, které vede dál.
Klára Bauer Harazinová
Vztahová a rodinná mediátorka a lektorka komunikačních dovedností. Zakladatelka vzdělávacího programu Meddix.
Co byste doporučila školám, institucím a společnosti jako celku, aby lépe pomáhaly mladým lidem v takových situacích?
Nejdůležitější je skutečně naslouchat – bez odsuzování. Školy a instituce by měly pomáhat s byrokracií a mít odvahu chránit děti před rodiči, kteří jim škodí. Potřebujeme bezpečné prostory, kde děti mohou otevřeně mluvit o svých problémech, a současně pochopit svá práva i povinnosti. Celá pomoc musí stát na empatii, respektu a skutečném porozumění, nejen na pravidlech a papírech.
Role přátel, mentorů a komunit
Jakou roli mohou hrát přátelé, mentoři nebo komunity v životě mladých lidí bez rodiny?
Přátelé, mentoři a komunity hrají v životě těchto mladých lidí ohromnou a často i jedinou roli. Jde o osoby, které je nejen podporují, ale také jim pomáhají držet směr, když se cítí ztraceni. Často je právě mentor nebo přítel ten, kdo jim řekne: „Dost, teď to musí být jinak,“ a nabídne nový pohled na situaci. Tyto děti jsou často na pokraji pochybností o sobě, protože po každém malém kroku vpřed následuje mnoho kroků zpět.
Potřebují někoho, kdo jim pomůže rozlišit, kdy se mýlí, a ukáže, co mohou udělat jinak. Mentorský vztah není jen o opoře, ale také o schopnosti být pevným bodem, který ukáže, co je správné, i když to bolí. A právě komunity a přátelé poskytují bezpečný prostor, kde mohou cítit, že patří někam, a kde jejich hodnota není zpochybňována. Zároveň však musí být schopni vnímat, že život není jen o útěku před problémy, ale o tom stavět se jim čelem.
Jaké jsou podle vás nejdůležitější životní lekce, které by měl mladý člověk zvládnout, když vyrůstá bez podpory rodiny?
Život je těžký, ale milující. Není dokonalý, a právě proto je skvělý. Občas jsme v temnotě, ale nikdy není tak hluboká, aby ji nešlo změnit. Každý den nabízí novou šanci – nadechnout se, začít znovu, učit se, růst a postupně získávat křídla. To je nejdůležitější lekce: i bez podpory rodiny má život hodnotu a potenciál, který stojí za to rozvíjet.
