Podzim je pro mě velkou zkouškou. Jak si udělat hezkým něco, co nemám rád a po čem bude přicházet období, které mě také nebaví. Jenže těšení se na jaro a teplejší a delší dny současně znamená, že vymažu půl roku života, kdy je sice zima nebo chladno, ale jednak mi to coby drobnému skrblíkovi přijde jako nerozumné plýtvání darovaným časem a pak je možné šedivé podzimní dny vzít marketingově řečeno jako výzvu a obrátit nepříjemné v potěšující.
Velkou předností podzimu v Praze je mnohokrát ověřená skutečnost, že jí to v tomto roční období nesmírně sluší. V květnu je hezky prakticky kdekoliv. Rozkvetlé stromy a radost ze stále sílících slunečních paprsků udělá z kdejaké ohrady kouzelné místo. Ale v deštivé, stále dříve přicházející večery, kdy vše kolem se vyjadřuje pouze v odstínech šedi, pak teprve se ukáže síla prostoru, ve kterém se nacházíte. A Praha takovým místem naštěstí je.
Venkovní ochlazení přímo vyžaduje zahřát i vnitřek těla něčím obzvlášť chutným.
Zbavená hromadných turistických nájezdníků a ještě bez předvánočních venkovských nákupčích se její centrum na chvíli zklidní, vyprázdní, kdy setrvalý drobný déšť zažene každého rozumného chodce někam pod střechu do tepla, a vám se může stát, že jdete po Karlově mostě skoro sami a vnímáte, jak obrysy věží ztrácejí svoji ostrost a vše se mění ve scénu, kdy možná i čas není ten, který máte na displeji svého mobilu, a minulost je tak možné navštívit pouhou představivostí.
Můžete si hrát s myšlenkami, že ti náhodní, rychle kráčející chodci kolem vás nejsou tím, čím se zdají být, a že to nějaký Rudolfův alchymista spěchá na setkání zasvěcenců či král Václav hledá v převlečení a jiné době v podhradí to, co mu nemohou dát hradní komnaty. I ty kolony aut s rozsvícenými světly působí tak nějak tajemněji a spíš plují chladným večerem, než že by otravovaly svou přítomností jako obvykle. Praha je v podzimní večery prostě jedinečná a síla její imaginace napomáhá vnímat je jako užitečnou součást roku.
Druhý moment přitažlivosti podzimu se naopak nachází uvnitř a je ryze praktický. Rád vařím, ale přes léto mě to nějak nebaví, zvlášť když horké dny nečiní stání u teplo sálajícího sporáku moc lákavým. Naopak venkovní ochlazení přímo vyžaduje zahřát i vnitřek těla něčím obzvlášť chutným. Mám rád husté polívky, pečlivě si pro ně připravuji domácí vývar, namáčím den dopředu do vody fazole, zvlášť na másle připravuji zeleninu a je mi jedno, že to trvá. Jednak vím, že výsledek mě odmění, a pak co jiného bych dělal, když večer je ještě mladý a prezentaci na zítra nějak s AI zvládnu později.
Dá se i na podzimu tedy najít něco, co jej činí výjimečným a hodným vychutnáváním si chvil v něm strávených. Ostatně, kdyby neměl důvod pro svoji existenci, tak by neexistoval. Příroda i člověk asi nemohou žít v neustálém sluncem zalitém křepčení. Síla se tvoří bez hlučné pozornosti, mimo osvětlené prostory, ve chvílích proměn tvarů i nálad. Podzim nemusí být vůbec nostalgický či odpočinkový čas. Jen je potřeba najít klíče do jeho skutečné podoby, což jednomu pak umožní objevit další zákoutí svého nitra i města.
A jak říkám, v Praze to není žádný problém. Jen je třeba mít chuť a umět hledat.
