Jsou hospody, kavárny, bary či kluby, které mám spojené s určitým obdobím. Třeba žižkovské čtyřky dávno během studia, Devítku v prvních letech po revoluci nebo Bar 23, který stále funguje a kde jsem strávil nejvíc volného času vůbec v devadesátkách. Ale tehdy se neprožívalo rozdělení času na práci a zábavu. Byla jenom zábava. V pocovidovém období je to pro mě hospoda U Rarášků.
A pak jsou místa, která si pamatuji přímo s jednotlivými naprosto konkrétními událostmi. Takovým je pro mě Klub Újezd. „Oslavoval“ jsem tam návrat po své první cestě do Afriky či zapíjel získání velkého klienta, což ale bylo současně v den, kdy spadlo kdesi v Rusku letadlo s hokejisty, a já opakoval „rachna kachna to to letělo“ v přízemním baru tohoto klubu až do rána. Bylo to nevkusné, ale od srdce, jak to tak u barových pultů chodí. Taky jsem tam slavil několik narozenin svého jezevčíka, což pochopí jen ti, kteří Johnyho znali.
Újezd byl vůbec podnik, kde jsem často končil po pracovních večeřích s klienty v okolních lepších malostranských restauracích. Zašel jsem se tam po nich uklidnit, uvolnit, vrátit do světa, který mi byl a je bližší než neupřímnost nucené hry na spokojenost v luxusu. Budu patetický, ale někde tam byla stále ta nálada bezbřehé svobody let devadesátých. Nebo jsem si ji tam alespoň dokázal stále představovat .
Z Újezdu jsou také neopakovatelné vizuálně poetické ranní cesty přes most k Národnímu divadlu s jedním pohledem na Hradčana a druhým přes mosty směrem k Vyšehradu. Barva svítání skrze vltavskou mlhu a padající listí na jejích ostrovech je k nenalezení v žádném Pantone vzorníku barev. Nyní jsem se dozvěděl, že nájemce klubu končí. Takže ke vzpomínkám žádné nové zřejmě nepřibudou.
Příjemný život ve městě je dán různorodostí příležitostí. Měl jsem nyní pár schůzek v Karlíně, v té jeho nové části u Vltavy. Sterilita, čistota, upravenost tamních podniků jistě mnohým vyhovuje. A zapadá do až zbytečně průměrných staveb, ve kterých se nachází. Spořádaný svět pro lidi, kteří chtějí mít pocit úspěchu. Nulový prostor pro fantazii a odlišnost.
K tomu potřebujete prostředí, které vás vyvede ze světa, který se tváří spokojeně, do iluzí prostoru za ním. Místa, kde potkáte tváře, s nimiž byste nechtěli dělat byznys, ale zase vám vezmou představu, že váš způsob života je ideálem pro každého. A nutí vás se zamyslet, jestli vámi zvolená cesta je ta správná. Že není jediná možná, je v takových podnicích jasné už při vstupu. Také potřebujete bar či hospodu bez oněch velikých prosklených stěn od stropu dolů, protože to poslední, po čem toužíte, je mít pocit panáka ve výkladní skříni, čehož máte dost přes den. A tak nějak víte, že s další objednávkou vaší oblíbené irské není pohled na vás nikterak lákavý.
Újezd pro mě takovým útočištěm v jiné realitě byl. Proto jsem si dovolil tuto malou vzpomínku na místo, které pro část pražské generace, která měla to štěstí, že zažila rozpařené časy devadesátých let, znamenalo spoustu setkání a zmizelých i pokračujících kamarádství. A dlouho tam nahoře nad klubem mělo kanceláře Mowshe. Kde se taky vymyslela nejedna skvělá věc.
Takže díky, Újezde, za ty azyly od večera do rána. Na zvuk kroků po tvých dřevěných schodech myslím nikdy nezapomenu.
