Chtěla jsem si pod stromeček nadělit Citroën Berlingo. Vlastně už pod ten loňský o předloňský stromeček, ale nikdy to nevyšlo. Ale sen o tom, že místo letenek brázdíme Evropu a dost možná i kraje ještě vzdálenější, než je rybníček Brčálník, autem, ve kterém se i vyspíme, najíme a celkově utáboříme, byla zaryta hluboko v mé samoživitelské mysli.
Dokonce jsem si v létě Berlingo půjčovala, testovala a připravovala si půdu pro „lásku na čtyřech kolech“. Se synem jsme si malovali, kam pojedeme, jak budeme spát, jestli ve střešním stanu nebo vevnitř. Jen to nejdůležitější jsme pořád neměli. To auto.
A pak přišla páteční odpolední výprava do nejmenovaného autobazaru. Nechtěla jsem ji já, to jen syn mi připomenul, že jsem se tam chtěla jet PODÍVAT! Byla jsem si jistá jen jedinou věcí: že nekoupím nic. O 24 hodin později jsem ale seděla za volantem auta, které jsem nikdy nechtěla, a přesto jsem byla ve „Zlatíčku“ (ano, je zlaté) šťastná jako malá holka.
Berlingo jako vánoční dárek
Tři roky jsem měla jasno. Nejdřív to byla „kedyna“ (VW Caddy), pak Citroën Berlingo nebo Peugeot Partner. Auto, které je dostatečně velké, abych v něm mohla převážet půlku redakce i s kávovarem, ale pořád malé natolik, že s ním zaparkuju i na Vinohradech mezi dvě SUV, která mají majitelé jen proto, aby jim sousedi záviděli.
V létě jsem si Berlingo dokonce dobře prohlédla a nakonec i půjčila. Vyzkoušela jsem si, jak se v něm píšou články v dešti, jak se v něm spí, a dokonce jak se v něm hádá se synem, jestli pojedeme na sever nebo na jih. Všechno fungovalo.
Reklama
A tak jsem si řekla: dám si ho k Vánocům, ostatně, kdy jindy než teď. Měla jsem totiž nejvíc úvazků v mém životě. Berlingo bude moje. Žádný šperk, žádný parfém, žádná kabelka, letos si sama sobě nadělím krabici na kolečkách, ve které by se dalo žít, než mé stárnoucí zpovykané tělo zatouží na noc nebo dvě po hotelové posteli a dalším rozmazlování.
Jedna jistota: NIC
V to páteční odpoledne jsem syna vyzvedla ve škole a on jakoby nic mezi řečí utrousil: „Hele, mami, ty jsi přece říkala, že se chceš podívat do toho autobazaru…“
Tak jo, půjdeme se jen podívat. V mém slovníku to znamenalo totéž co „podívat se na slevy v Louis Vuitton“, tedy obejít to, co nemůžu mít, nic si nevzít a zmizet s naplňujícím pocitem, že jsem ušetřila. Byla jsem si stoprocentně jistá, že auto nekoupím. Víc jistá, než že se mi nikdy nebude líbit vánoční pohádka na Nově.
V autobazaru jsem ani neplánovala oslovit prodejce. Stačilo mi jen dýchat směs aut a testosteronu, co se linul mezi jejich řadami. Stála jsem tam jako návštěvník muzea, který se bojí dotknout exponátu. Jenže osud měl připravenou zápletku.
Vedle nás se objevil pár kamarádů. Chlapík, který jednomu z nich právě radil s koupí auta, mluvil tak přesvědčivě, že jsem měla chuť vytáhnout zápisník a dělat si poznámky. A v tu chvíli mi to došlo – jestli má někdo zachránit mou misi, nebude to prodejce, ale tenhle náhodný cizí kouč, ze kterého se vyklubal učitel z Liberce. A ten cizí chlapík mě fakt zachránil, respektive nezachránil, udělal mi pořádnou díru do peněženky, ale díru zlatou, kterou miluju.
Cizí chlapík, který změnil náš život
Upřímně? Já jsem si v tom autobazaru připadala jako v džungli. Všude kolem mě se tyčily kapoty, nablýskané jako pandí srst po dešti, a já měla pocit, že kdybych se něčeho dotkla, spustí se alarm a vyběhnou na mě tři obchodníci v reflexních vestách.
Jenže tam byl on. Nebyl to žádný charismatický filmový hrdina, prostě kluk, kterého bavila auta, asi jim dost rozuměl, věděl všechno o motorech a prostě pomáhal kámošovi jedno koupit. Jeho rady měly hlavu a patu, měl s sebou baterku, kterou si posvítil na kotouče, podíval se autům „na střeva“… A pak už jsem jen slyšela sama sebe, jak se ho ptám, jestli by mi taky neporadil. Místo abych se držela svého původního plánu, tedy koukat, mlčet a tvářit se, že jsem si sem odskočila z pekárny, jsem se přistihla, že k němu pomalu přicházím, jako když ve filmu hlavní hrdinka zamíří k houslistovi, co hraje tu nejhezčí melodii. Jenže já jsem nešla pro serenádu, já šla pro radu.
„Promiňte, já vím, že se neznáme, ale hezky se posloucháte,“ začala jsem a měla jsem chuť se mu rovnou svěřit i s rodinnými recepty, „ale já jsem původně chtěla Berlingo. Myslíte, že byste mi mohl taky trochu poradit?“
Usmál se. Ne na způsob: Paní, běžte domů, tohle je chlapská záležitost. Ale na způsob: Jasně, pojďte, zrovna jsem se rozehřál, klidně vám vysvětlím i rozdíl mezi vstřikováním paliva a vstřikováním botoxu. Oběma učitelům se nás, matky s malým klukem, skutečně asi zželelo a opravdu s námi strávili hodinu. Bez nároku na honorář, bez kafe zdarma, bez toho, že by musel. Jen tak. A v té hodině zmizelo i Berlingo.
Opel? Nikdy!
Ještě ráno bych přísahala na Bibli, že jediné auto, které chci, je Berlingo. Dokonce bych si byla schopná na čelo nechat vytetovat nápis: Team Citroën. Ale když mě tenhle cizí guru provedl labyrintem plechových oblud a zastavil se u jednoho nenápadného modelu, zůstala jsem stát jak opařená.
Nejdřív se mě zeptal, kolik je mi let (!!!) – neprodávala jsem sebe, ale chtěla koupit auto! A pak řekl, že není ani tak prodejce aut jako spíš herec v jednom pražském divadle.
„Tohle je Opel,“ řekl tónem, jakým jiní lidé říkají – tohle je váš nový životní partner, když ho celého prohlédl, zvážil parametry, na co ho chci, prosvítil destičky i kotouče. Já jsem se uvnitř zhroutila: Opel?! Nikdy!
„Podívejte,“ začal mi vysvětlovat, „ono je to všechno vlastně jedno. Tyhle auta jsou dělaný na stejný platformě. Opel, VW, Citroën, Peugeot, Toyota – to je, jako když si vybíráte mezi třemi druhy hummusu v Lidlu. Chuť je stejná, jen etiketa se liší.“
Tak jsem poděkovala, pánové už opravdu museli jít koupit jejich auto a to ještě váhali, jestli ho nevymění za toho „mého“ Opela. Přišel čas si nechat zavolat prodejce.
Prodejce, který hraje v divadle
Prodejce přišel a já ho hned upozornila, ať si kurzy asertivity zkouší někde jinde, že tomu vůbec nerozumím, nemám tenhle velký bazar ráda, nevěřím mu, bojím se. A že bych byla ráda, kdyby byl fér. On se mě nejdřív zeptal, kolik je mi let (!!!) – neprodávala jsem sebe, ale chtěla koupit auto! A pak řekl, že není ani tak prodejce aut jako spíš herec v jednom pražském divadle. Na to konto jsem jen (opravdu zcela nevinně) opáčila, že já jsem zase novinářka. Nikdy bych nečekala, že je to jako zaklínadlo, které roztočí nebývalou mašinerii událostí.
Ale zpět k Opelu. Když „herec“ otevřel dveře, málem jsem padla do mdlob. Plná výbava. Po prvním majiteli z Německa (a kdo by nevěřil Němcům, že si denně leští volant ubrouskem z mikrovlákna?). Vyhřívané sedačky, panoramatické okno, přihrádky na všechno včetně notbooku, rtěnky, paddleboardu, potápěčského vybavení a karamelového latté. A jako bonus palubní deska, která vypadala, že by se na ní klidně daly vést i tiskové konference.
V tu chvíli jsem byla nalomená. Byla to láska na první posezení. Jenže pak přišla zkušební jízda… a symbol klíče, který mi zlomil srdce. (Díkybohu!)
Sedla jsem si do toho oplíka jako královna. Panoramatické okno nade mnou, vyhřívaná sedačka pode mnou, měla jsem pocit, že se nacházím spíš v business třídě Lufthansy než v autobazaru u hlavní. Syn vzadu mlčel, protože konečně pochopil, že tahle mise není jen „koukneme se a jedeme domů“. A protože mu bylo šest, tedy za dva dny sedm, takže už tušil, že k narozkám dostane auto, ale ne na setrvačník, ale jako fakt velký auto!
Nastartovala jsem, rozjela se, nohy lehce na pedálech, připadala jsem si, že už teď jedu psát reportáž někam na Balkán. Jenže pak jsem vyjela na hlavní ke Zdibům a jako na potvoru se uprostřed té idylky na palubce rozzářila ikona klíče. A hned k tomu dramatické hlášení: „Chyba motoru.“
Od momentu, kdy jsem mezi řečí řekla, čím se živím, se atmosféra změnila. Najednou se kolem mě začalo hemžit víc prodejců než much u otevřené malinovky.
Bylo to, jako kdyby vám na první schůzce vysněný partner mezi dezertem a kávou oznámil: „Mimochodem, mám tři exmanželky, dvě hypotéky a sbírám porcelánové slony.“ Já zpanikařila, syn se rozbrečel, herec hledal nápovědu... Všichni jsme se tvářili, že se to vlastně nestalo, jenže auto blikalo a ikona nezmizela.
Dohodli jsme se, že se dá na diagnostiku, a já si mezitím vyslechla asi tři odstrašující případy lidí, kteří buď v bazaru byli už druhý den asi devět hodin, nebo auto vraceli, nebo přišli o peníze, nebo zkusili auto s názvem, který nikdy neslyšeli, bylo krásné, ale nedalo se v něm jezdit. Materiálu bych měla na deset článků. Mě ale zajímalo, co budeme dělat, protože jsme se v tom autě prostě viděli!
Auto zůstalo přes noc na diagnostice a herec/prodejce slíbil, že ráno zavolá, co a jak.
Prověrka, která všechno změnila
Mimochodem herec se choval naprosto profesionálně. „Klid, necháme to prověřit. Takové věci se stávají a nikdy bych vás nenechal odjet autem, za které neručím,“ řekl, jako by komentoval prasklý zip na bundě, ne motor auta za půl milionu. „Navíc jste novinářka a já potřebuju dobrou recenzi.“
Faktem je, že od momentu, kdy jsem mezi řečí řekla, čím se živím, se atmosféra změnila. Najednou se kolem mě začalo hemžit víc prodejců než much u otevřené malinovky. Všichni byli neuvěřitelně milí, neskutečně vstřícní a připravení splnit každé moje přání. VIP přístup, říkali tomu. Já tomu říkala „luxusní panika“. Nemusela jsem čekat ve frontě, rovnou mi spočítali výhodné VIP financování, poradili, co a jak. Jenže to vše záviselo na tom, jestli auto bude ok, nebo ne.
Ne, ten den jsem tedy nakonec jiným autem neodjela. Šlo přes noc na inspekci a já byla přesvědčená, že drama s klíčkem a chybou motoru znamená konec mé krátké romance se světem čtyř kol.
V sobotu ráno telefon nezazvonil. Ani ve 12. A tak jsem začala rýt rukama v zemi na terase a kompletně zrestaurovala celou květinovou výzdobu. Auto mi leželo v hlavě. Pak telefon zazvonil a herec mi řekl, že závada je skutečně závada, že je odstranitelná za cca dva týdny, kdy se vymění součástka za součástku. ALE!
Za pět minut mi volal znovu a znělo to skoro jako nabídka z filmového castingu: „Dobrý den, jak jste se vyspala, máme pro vás vytipovaná jiná auta. A jedno z nich je úplně super.“ A ano, předložili mi jiné auto. Lepší. Větší. Silnější. A dražší.
Ale zároveň se všemi benefity, které by se hodily ženě, která se občas ocitne sama i na dálnici života, nebo se synem někde v Turecku v kempu v horách, přitom potřebuje kufr plný prostoru na kabelky a šaty, krabice s poznámkami a tři termosky kafe. No nic. Syn chtěl Opela (ještě včera chtěl Berlingo víc než nejmilejší hračku) a brečel, že jiné auto nechce, že chce opravit to, do kterého se během pěti minut do rozsvícení klíče zamiloval stejně jako já.
Odmítal jet se mnou podívat se na náhradní variantu a musela jsem vytáhnout nejtěžší kalibr. „Řídíš ty, nebo já?“ „Ty,“ šeptl. „Vyděláváš a platíš to ty, nebo já?“ „Ty.“ Bylo rozhodnuto. Jeli jsme se podívat na nové.
„Zlatíčko“ je zlatý velký Ford Connect, v plné výbavě, větší. Dražší. Syn dlouho nevydržel odmítat, protože jestli se v Opelu sedělo jako v byznys třídě Lufthansy, tady jsme letěli Trumpovým soukromým tryskáčem. Nechtělo se mi platit víc. Ale financování „se upravilo“, navíc mi rovnou přidali i sadu zimních pneumatik. A při každé zmínce o ceně mi nenápadně naznačili, že právě já, a nikdo jiný, dostávám tu nejvýhodnější nabídku.
Byla jsem VIP s 35% slevou na financování a skoro mě přesvědčili, že jsem jejich nejlepší zákaznice týdne, možná i roku.
Syn se smál: „Mami, tobě se vyplatí být novinářka. Tady tě mají skoro za hollywoodskou hvězdu.“
Já se smála taky, protože i když jsem přišla včera pro Berlingo, věděla jsem, že do hodiny odjedu úplně jiným autem, než pro které jsem sem přijela. Tedy vlastně, já nepřijela pro žádné, pamatujete? Bavilo mě to víc než všechny vánoční pohádky dohromady, protože tohle auto je fakt pecka. Už jsem nás viděla ve Španělsku, na Slovensku, v Chorvatku i v Turecku nebo Gruzii!
Odjela jsem šťastná a i recenze byla
Takže první zářijový víkend jsme strávili dohromady asi pět hodin v autobazaru. Ale mělo to své benefity. Ze syna se stal znalec aut, která je možno upravit na kempování. Pochopil, že to, že maminka je workholik, má možná nějaké výhody, protože byl v bazaru svědkem show, kterou bych popsala jako „když chcete koupit auto, ale obsluha si myslí, že jste inkognito celebrita“.
Byla jsem VIP s 35% slevou na financování a skoro mě přesvědčili, že jsem jejich nejlepší zákaznice týdne, možná i roku. Přihodili k tomu zimní gumy zdarma a to jsem si původně říkala, že budu šťastná, když dostanu alespoň vonný stromeček do zpětného zrcátka.
Nové auto, které mi ukázali, bylo daleko lepší, než jsem kdy čekala, že bych mohla mít. Prostornější, bezpečnější, s plnou výbavou, kde mi vyhřívané sedačky a panoramatické okno říkaly: „Vítej v klubu žen, které si umí vybrat.“ Kufr pojme všechno od syna přes tašky s nákupy až po notebook, fotovýbavu a stativ, po naše prázdninové libůstky, jako jsou potápěčská výbava a paddlebaord, který jsem letos tahala snad po všech letištích Evropy na úkor šatiček a botiček. Prostě se do něj vejde přesně to, co novinářka, matka a žena potřebuje, aby přežila.
A tak jsem si v duchu udělala vítězoslavný zářez na futro sebevědomí: Berlingo se sice nekoná, ale mám všechno, co jsem chtěla, jen v balíčku a v čase, který bych si sama nikdy nevybrala.
Syn se smál, já se usmívala i na fotce k recenzi, kterou jsem s AI napsala, a prodejci se tvářili, že právě prodali auto Jennifer Lopez. Odjela jsem jiným autem, než pro které jsem přijela, ale cítila jsem se, jako bych vyhrála jackpot.
A tak si říkám: sny jsou krásné, ale někdy je realita prostě ještě lepší.
