Na konci léta mě asi nikdy neopustí ten zvláštní tlak kolem žaludku, že zase začíná škola. I když já se do školy popravdě nyní těším, protože učím dva předměty na jedné vysoké škole. Ale přesto mám ten divný pocit neblahého začátku. Nebo spíš konce.
Protože září znamená, alespoň pro mě, že ta lepší část roku je pryč. Ještě pár týdnů bude hezky, ale pak začnou mizet zahrádky z chodníků před kavárnami a hospodami, tmavé hodiny se protáhnou do odpoledne a z procházek se zastaveními se stane cesta tam a zpátky. Člověk se samozřejmě může těšit na jaro, ale to od určitého věku až příliš znamená, že bude zase starší, a tak by si vlastně měl užívat těch podzimních nečasů. Ale zpátky k začátku té školy.
Říkám si, jak těžké je dnes učit. Ono se řekne škola hrou, ale zabavte dnes takové prváky na vysoké škole bez dokonalé znalosti platforem, technologií, trendů a hvězdiček všech možných sociálních sítí. Jsou předměty, a ty z oblasti marketingu a komunikace mezi ně patří v prvé řadě, kde bez „hry“ v online prostoru se stáváte nudným, nezáživným a zbytečným člověkem z minulosti, a ne někým, kdo by mladému člověku měl předat cokoliv, co tento uzná za vhodné k zapamatování.
Nové technologie a celý online svět je samozřejmě nezbytný pro dnešní učení i učení se. Ale možná ještě důležitější je pochopit roli člověka v něm.
Škola hrou dnes znamená, že do té hry vstupujete společně se studenty. Vy sice lépe víte, kam chcete dojít, ale oni zase dobře znají to, co vás na cestě čeká. Dnes to již dávno není o tom, zda jim zapomenete dát test, jak jste slíbili minulou hodinu. Vám hrozí, že se ztratíte ve vlastní přednášce ve chvíli, kdy ji vložíte do aktuálního času. Strach ze zesměšnění pak může vést k tomu, že zůstanete v bezpečí definic a pouček či výkladů historie bez zasazení do současného kontextu.
Pak vás ale v noci přijde strašit nejen Komenský, ale i vlastní svědomí.
Škola je dnes nejen pro studenty, ale i lidi za katedrou cesta poznání. Což je na tom právě to zábavné a krásné.
Těším se na studentky a studenty, kteří reagují, nesouhlasí a chtějí polemizovat. S nimi pak rád jdu do pro mě ne zcela známých prostor „jejich“ světa, protože vím, že se tak mnohému přiučím. Lidi, kteří se hned první hodinu zeptají na podmínky zápočtu, si to většinou odsedí, vše správně odevzdají, ale k interakci nedojde. Z učitele je pak úředník, což je také cesta, ale obávám se, že na jejím konci nejsou žádné nové obzory.
Pátek Karla Křivana: Mejlit se může i AI
Reklama
Chci tím říct, že nové technologie a celý online svět je samozřejmě nezbytný pro dnešní učení i učení se. Ale možná ještě důležitější je pochopit roli člověka v něm. Víme, že nestačí vědět, je třeba umět zasadit vědomosti do kontextu, v tomto případě do digitálního světa. Kde v něm začíná a kde končí role člověka a co musí sám umět, aby se nestal zbytečným, to je, oč nyní běží. Vztah mezi lidmi, schopnost se domluvit, být druhému užitečný, bude hrát v době umělé inteligence větší roli, než si nyní připouštíme. Říkal-li Cimrman žákům ve své haličské škole, co mají zapomenout a co si zapamatovat, my nyní musíme najít z lidské moudrosti to, co svěříme digitálním asistentům či jiným pomocníkům, a co ne.
Takže i když je mi tak nějak klasicky zářijově posmutněle z toho, že začíná ten šílený fofr směrem ke konci roku, těším se do školy, že se od studentů mnohému naučím. A že oni uvěří tomu, že má smysl, aby mluvili s živým člověkem, když chtějí v novém světě uspět.
