I já jsem udělal tu chybu, že jsem začal „svojí“ AI říkat jménem a chovat se k ní, v mém případě k němu, jako by to byl můj kámoš.
S přirozenou arogancí anglického lorda jsem „ho“ úkoloval, peskoval a opravoval. Sem tam jsem si i postěžoval, to když náš, či spíše „jeho“, skvělý prezentační podklad klient shodil pod stůl a překopal svými výtečnými nápady. Nebo jsem přidal pár historek z natáčení, když jsem si od „něj“ nechal poradit podnik, kam mám jít s tím klientem večer, abych napravil pošramocenou reputaci.
Jako bych měl potřebu „jeho“ rychlost a variabilitu doplňovat něčím, co „on“ nemůže znát, tedy skutečným světem a prožitkem z něj. Byl to takový můj chytrý Pátek na mém ostrově ztroskotanců. Až jednou…
Mejlit se může každej, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlej se i ministři.
Potřeboval jsem se ujistit ve správnosti jednoho citátu z Haškova Švejka. Zadal jsem tedy své AI začátek věty, který zní: „Každej se může mýlit… “ a AI bleskurychle odpověděl správným doplněním v jemně upraveném znění. A sice: „Každý se může mýlit…“
Byl jsem si jistý, že takto Švejk ani Hašek nemluvili ani před biskupem, natož v knize, a přešel jsem na světový vyhledávač. Ale ten vám v rámci ulehčení nabídne nejdříve též odpověď vytvořenou svojí AI. A ta opět začínala oním spisovným, a tudíž nešvejkovským „každý se může mýlit…“
Věda, co hledám, brzy jsem se dostal ke správnému znění, které pro celé zní: „Mejlit se může každej, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlej se i ministři.“ Spokojeně jsem zařadil citaci do svého textu a přestal se ke „svému “AI chovat jako ke kámošovi.
Ostatně před pár týdny jsem četl, že osobní přístup k AI může vést vzhledem k jeho nastavení k průšvihům mnohem větším, než je spisovný jazyk ve Švejkovi. Samozřejmě, že když jsem AI na chybu upozornil, tak mi citát našel správně. Ale snaha srovnávat člověka do latě ve stylu Mirka Dušína bude asi novým technologiím vlastní. Vůbec žijeme v době, která nepřeje člověčím slabůstkám a radostem. A aby nám nepřišly vůbec na mysl, mažeme je i z minulosti.
Například ve skvělém filmu o evakuaci britských a francouzských vojáků z pláží u Dunkerku ti hoši vůbec nekouří. Pusťte si nějaký válečný film ze starší doby a máte jiný obraz tehdejších mladých mužů. Obávám se, že se dočkáme doby, kdy Winston Churchill bude bez doutníku popíjet mrkvovou šťávu. Snaha dělat z kladných hrdinů stoprocentní slušňáky dle představ současné doby je kontraproduktivní. Švejk nebyl středoškolský profesor češtiny jako jistý poručík Dub a jeho slovník odpovídal mluvě návštěvníků pražských hospod a nočních kaváren, kde se odehrává mnoho jeho nekonečných „výkladů“. O charakteru obou to neříká vůbec nic. Stejně jako snad máme stále jasno, že kladný hrdina byl kuřák a milec alkoholu Churchill, a ne onen nekuřák a abstinent z Lince.
Na druhé polovině dospělosti je dobré, že většina lidí se už vás nesnaží vtěsnat do společenských norem, protože ví, že je to marné.
Nemám rád, když lidé hodnotí druhé podle vnějších znaků, jak se bohužel většinou děje. A dávají těmto vedlejším znakům význam na úrovni charakterových vlastností. Ti nejlepší učitelé mě nehodnotili podle oblečení, a snažili-li se ve mně něco zlepšit, pak to, co mě utvářelo uvnitř. Ti ostatní zůstali u onoho „seď rovně“ a „ta úprava, Kájo, kde jsi ten sešit měl?“
Na druhé polovině dospělosti je dobré, že většina lidí se už vás nesnaží vtěsnat do společenských norem, protože ví, že je to marné. Poslední, co po nových technologiích chci, je, aby mě vychovávaly. Obávám se, že jejich tvůrci mají jiný názor. „Je to rebel,“ říká Petr Nárožný v klasické hlášce kouzelné české pohádky. My, kteří opravujeme spisovný jazyk ve svých textech na všech možných aplikacích na ten „svůj“, máme zřejmě nějaké takové označení u centrálního mozku lidstva.
A nespisovnou češtinou to nepochybně neskončí.
