Ano, digitální ticho domácností, kde se místo rozhovorů scrolluje, hraje roli – ale ne každé zpoždění řeči je vinou rodičů nebo techniky. Někdy je opravdu potřeba odborník, jindy stačí trochu ubrat z podnětů, vypnout pohádky a víc si s dítětem povídat. Rozlišit, kdy jde o přirozený vývoj a kdy už je čas zasáhnout, pomůže právě klinický logoped. Ne Google ani srovnávání s dětmi na hřišti.
Rodiče hrají v logopedické péči zásadní roli. Jsou součástí týmu a často právě oni jako první zaznamenají, že se s řečí dítěte něco nevyvíjí tak, jak by mělo. V takovém případě stačí probrat situaci s pediatrem, který vás může poslat za odborníkem. A navíc klinická logopedie je hrazená ze zdravotního pojištění. Na téma logopedie jsme si povídali s klinickou logopedkou PaedDr. Věrou Kopicovou a klinickými logopedkami celého pracoviště, které vede.
Kde je hranice mezi „línou mluvou“ a skutečnou poruchou řeči? Jak to rodič pozná?
Nic jako líná mluva dítěte neexistuje. Pokud se řeč dítěte nevyvíjí podle předpokládaných vývojových mezníků, nebo si rodič všimne, že se nějak nápadně odlišuje od vrstevníků, je třeba hledat příčinu obtíží. Je nutné zdůraznit, že příčinou poruch řečové komunikace není lenost dítěte. Pokud má rodič jakékoliv pochybnosti, měl by se obrátit na klinického logopeda, případně na pediatra, který dítě ke klinickému logopedovi odesílá.
Čím se liší dítě, kterému stačí víc mluvící rodič, a dítě, které potřebuje odbornou logopedickou péči?
Tzv. „víc mluvící rodič“ nutně neznamená kvalitně komunikující rodič. Zcela zásadní je, aby komunikace probíhala s dítětem, nikoliv pouze směrem na dítě. Klinický logoped může rodinu zaučit či podpořit ve vhodných komunikačních strategiích, které jsou pro rozvoj řeči funkční. Nicméně je třeba zdůraznit, že většina dětských pacientů nepřichází do péče klinických logopedů pouze z toho důvodu, že by se jim rodiče málo nebo nevhodně věnovali.
Reklama
Mezi příčiny poruch řečové komunikace můžeme řadit například neurovývojové poruchy, které mají velmi silný genetický základ a mezi které patří například koktavost, vývojová porucha jazyka (dříve označovaná jako vývojová dysfázie), vývojová verbální dyspraxie, porucha autistického spektra nebo třeba syndrom ADHD. Dalšími příčinami může být například opoždění fonologického zrání (obtíže v rozlišování zvuků ve slovech), myofunkční obtíže (obtíže ve funkci svalů obličeje a úst), přidružená postižení, například sluchová, mentální či zraková, či například syndromová onemocnění. Příčin může být mnoho, nicméně pouze nevhodná komunikace ze strany rodiny to bývá málokdy.
Když dítě ve třech letech nemluví, jaké všechny faktory by měl logoped zkoumat? Je to opravdu jen o řeči?
Pokud dítě ještě ve třech letech vůbec nemluví, je potřeba klinického logopeda vyhledat, přičemž příčin může být mnoho. Klinický logoped pak ve spolupráci s ostatními zdravotníky tyto příčiny zjišťuje, proto je dítě odesíláno také na další vyšetření, nejčastěji neurologické, foniatrické a klinicko-psychologické. Často se může jednat o výše zmíněné neurovývojové poruchy, nicméně je třeba vyloučit další obtíže, například sluchovou ztrátu.
Co všechno může dítěti „zavřít pusu“? Jakou roli hraje psychika, prostředí, výchova nebo třeba zátěž v těhotenství?
Dnes se kloníme k závěru, že nejčastější příčinou například neurovývojových poruch je kombinace genetické predispozice s vlivy prostředí. To znamená, že existuje určitý genetický základ, a ten je dále ovlivněn například obdobím těhotenství, porodu či dalšími environmentálními vlivy.
Dá se vůbec říct, že některé děti mají přirozeně „pomalejší start“, nebo je to vždy kombinace více faktorů?
Může existovat určitá variabilita, s jakou děti jednotlivých vývojových mezníků dosahují, nicméně existují mezníky, kterých by dítě dosahovat mělo. V raném vývoji je pro logopedy zcela zásadní sledovat vývoj sdílení pozornosti a schopnost imitace ze strany dítěte, dále pak vývoj porozumění, na který navazuje samotná řečová produkce. Takové zlaté pravidlo je, že do 2 let by dítě mělo mít slovní zásobu minimálně 50 slov a začít užívat dvouslovná spojení, samozřejmě za předpokladu sdílení pozornosti.
Co konkrétně může udělat rodič doma, pokud nechce hned běžet k logopedovi, ale chce dítě podpořit?
Základem je užívání vhodných komunikačních strategií, mezi které patří například komunikace tváří v tvář, sdílení pozornosti, užívání rutiny, komentování, snížení se na vývojovou úroveň dítěte či rozšiřování jeho promluv. Nicméně pokud má rodič jakékoliv pochybnosti, pak platí, že je lepší začít dříve nežli později, časná intervence má zcela zásadní význam.
Jak pak tedy péče u logopeda probíhá?
Rodič se nejprve obrátí na pediatra dítěte a po dohodě s ním dostane žádanku na klinickou logopedii. Na vstupním vyšetření se většinou získávají anamnestické údaje a dojde také k vyšetření dítěte, na jehož základě se sestavuje terapeutický plán a logoped zaučí rodiče, jak rozvíjet ty oblasti, ve kterých dítě potřebuje stimulovat.
Vzniká pozice školských logopedů, kteří budou přizpůsobovat výuku dle individuálních potřeb dětí s poruchami řečové komunikace, tedy zajišťovat výchovně vzdělávací proces u těchto dětí.
Rozvoj pak probíhá pomocí různých her v rámci domácnosti a po několika týdnech (či v jiné frekvenci dle diagnózy a možností pracoviště) rodiče s dítětem opět přichází na terapii, kde logoped ověřuje efektivitu využitých technik, případně provádí další diagnostiku.
Pokud se rozhodnu, že přihlásím dítě na logopedický kroužek, bude mít terapie stejný dopad?
Kroužky nejsou terapie, jejich cílem je primární prevence, tedy snaha o předcházení vzniku obtíží. Pokud tedy dítě nějaké obtíže již má, pak na něj kroužky nejsou cílené a v takovém případě by rodič měl vyhledat klinického logopeda. V České republice je logopedická diagnostika a terapie vázána na zdravotnický resort a probíhá výlučně na klinické logopedii. Aktuálně vzniká nová pozice logopedů školských, přičemž by se mělo jednat o pracovníky speciálně-pedagogických center, kteří budou přizpůsobovat výuku dle individuálních potřeb dětí s poruchami řečové komunikace, tedy zajišťovat výchovně vzdělávací proces u těchto dětí.
Co dnes víme o genetické predispozici k opožděné řeči? Jak velkou roli hraje dědičnost?
Výzkumy stále probíhají a jejich výsledky se liší. S jistotou můžeme říci, že vliv genetiky je značný, nicméně stále se jedná o genetický základ v interakci s dalšími environmentálními vlivy. Studie se rozcházejí, co se týče přesného procentuálního vyjádření, nicméně například pokud byla zjištěna vývojová porucha jazyka u některého z blízkých příbuzných, je vysoké riziko, že ji bude mít v rodině i někdo další.
Proč v jedné rodině může být jedno dítě zcela bez problémů a druhé s výrazným opožděním řeči? Co všechno za tím stojí?
Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o kombinaci genetických dispozic a environmentálních vlivů. Svou roli může tedy vedle genetiky sehrát například věk rodičů nebo průběh těhotenství či porodu, který je pro každé dítě rozdílný, přestože třeba kvalita rodičovské interakce a celkově prostředí domácnosti zůstává pro obě děti stejné.
Pokud měl rodič nebo starší sourozenec v dětství problémy s řečí, znamená to automaticky, že je bude mít i mladší dítě?
Nemusí nutně, nicméně pravděpodobnost zde je.
Jak moc do toho vstupuje temperament dítěte? Jsou introvertní nebo citlivější děti víc ohrožené opožděným vývojem řeči?
Není to tak, že by se u citlivějších dětí obtíže objevovaly přímo kvůli temperamentu, nicméně je třeba jej brát v úvahu při tvorbě terapeutického plánu. Někdy může déle trvat budování terapeutického vztahu, dítěti může trvat déle, než se v ambulanci začne cítit bezpečně, a podaří se tedy pracovat pomocí přímých terapeutických technik. Temperament také zohledňujeme při úvahách o sebevědomí dítěte, které se snažíme podporovat.
Cca u poloviny dětí s opožděným vývojem jazykových schopností jsou příčinou neurovývojové poruchy.
Vždy nám jde o to, aby dítě bylo sebevědomým komunikačním partnerem, umělo vyjádřit své potřeby a předcházelo obtížím spojeným s dalším socioemočním vývojem, který je samozřejmě úzce propojený s řečí.
Jak opožděný vývoj řeči ovlivňuje pozdější školní úspěšnost, sociální dovednosti nebo třeba schopnost sebeprosazení?
Pokud by se jednalo o symptom některé z neurovývojových poruch, pak víme, že se často objevují pospolu. Pokud má dítě například opožděný vývoj řeči jako symptom vývojové poruchy jazyka, pak tato porucha bývá spjata se specifickými poruchami učení, udává se například 50% komorbidita s dyslexií, někteří autoři uvádí ještě vyšší čísla. Ne všechno opoždění v řečovém vývoji nicméně musí nutně znamenat vývojovou poruchu jazyka. Existuje určitá část dětí, u nichž dojde k spontánnímu vymizení těchto obtíží. Udává se, že cca 10–15 % batolat má opožděný vývoj jazykových schopností, přičemž cca u poloviny z nich jsou příčinou neurovývojové poruchy.
Je pravda, že děti s pozdějším nástupem řeči častěji bojují s dyslexií, poruchami pozornosti nebo třeba úzkostmi?
Cca u poloviny dětí s opožděným vývojem jazykových schopností jsou příčinou neurovývojové poruchy, které jsou velmi často v komorbiditě, to znamená, že většinou bývají přítomny dvě či více. Velmi častá komorbidita bývá mezi vývojovou jazykovou poruchou a verbální dyspraxií nebo ADHD či specifickými poruchami učení, jako je dyslexie. U dětí s neurovývojovými poruchami bývá často klinicky popisována nezralá emocionalita, obtíže v koncentraci pozornosti, projevy úzkostného prožívání či psychické tenze. I proto je v terapii velmi nutné, aby došlo k dobrému přijetí diagnózy a aby rodina ve spolupráci s terapeutem dítě podpořila a vytvořila mu kvalitní zázemí k dalšímu socioemočnímu vývoji.
Jak se za posledních 10–15 let změnil přístup k dětské řeči a jejímu rozvoji?
Neustále jsme konfrontováni s novými výzkumy a jako zdravotničtí pracovníci máme celoživotní povinnost se vzdělávat. Mnohem více je například probádaný koncept neurovývojových poruch, více se zmiňuje epigenetika v rámci bádání po příčinách, díky informacím ze zahraničí se dostáváme k novým terapeutickým přístupům, u nichž nicméně samozřejmě trvá, než se nám podaří jejich adaptace do českého jazyka.
PaedDr. Věra Kopicová
Zkušená klinická logopedka působící v Praze 4 – Modřanech. Poskytuje se svým týmem klinických logopedek odbornou péči dětem i dospělým s poruchami řeči a sluchu více jak 30 let. Je členkou Asociace klinických logopedů České republiky a její pracoviště je uvedeno v jejich oficiálním adresáři. Zároveň pracuje ve výboru sekce klinických logopedů ve Sdružení ambulantních specialistů (SAS). Její pracoviště je akreditováno MZČR pro předatestační vzdělávání v oboru klinická logopedie. Pod jejím odborným vedením odatestovaly již desítky mladých klinických logopedek.
V posledních letech například upouštíme od pojmu vývojová dysfázie a bavíme se o vývojové poruše jazyka. Zdá se to jako slovíčkaření, ale umožňuje nám propojit výzkum této poruchy celosvětově a díky tomu se o ní dozvídáme více a také se daří ji lépe přiblížit laické veřejnosti v rámci osvěty. Je to jedna z nejméně probádaných neurovývojových poruch, přestože připadá na 1 dítě ze 14, tedy cca 2 v každé třídě.
Máme dnes více dětí s opožděnou řečí, nebo jen lépe diagnostikujeme?
Celosvětově pozorujeme nárůst, částečně je spojen s lepší diagnostikou a vědomostmi, nicméně se hovoří o vyšším výskytu i z důvodu dalších vlivů, které jsou stále zkoumány. Hovoří se například o vlivu nižší sociální interakce během pandemie či vlivu času stráveného u obrazovek, který označujeme jako tzv. screentime. Například Asociace klinických logopedů vydala doporučení, v němž jasně stojí, že do tří let by dítě nemělo elektronická zařízení s obrazovkami, jako jsou tablety či smartphony, vůbec používat.
Je stále běžné, že rodiče slyší „on to dožene“, nebo už odborníci víc tlačí na včasnou intervenci?
Asi lze říci, že jsme v takovém pomyslném poločase informovanosti napříč obory. V praxi se již setkáváme s větším množstvím dobře informovaných rodičů, zdravotníků či pracovníků ze školství, ale stále se ještě bohužel najdou případy, kdy je dítě do péče odesláno pozdě, což je samozřejmě nešťastné, protože jak již bylo zmíněno výše, včasná intervence je zcela zásadní.
Co jsou největší mýty o logopedii, které rodiče mají? A co vás jako logopedku v praxi nejvíc překvapuje?
Asi největší mýtus je, že logopedie je vyhrazena pouze dětem v předškolním věku, že se zabýváme pouze artikulací nebo že pokud dítě nemluví, nemá smysl jej k logopedovi posílat, protože tam nebudeme mít co dělat. Ráda bych zdůraznila, že logopedická péče se věnuje pacientům od narození až do seniorského věku, máme kolegyně, které pracují na neonatologických odděleních, stejně tak jako kolegy, kteří jsou součástí týmů paliativní péče. Rozsah naší práce je opravdu velký.
Existují přístupy nebo metody, které už by se měly opustit, ale pořád v logopedických ordinacích přežívají?
Těžko bych jmenovala, protože u každého pacienta je terapeutický plán sestavován na míru, a někdy může logoped použít postup, který by třeba u jiného pacienta neužil. Čeho bych se vyvarovala, jsou postupy, které neřadíme mezi evidence-based praxi, to znamená, že by měly být podloženy výzkumem, klinickou praxí a zároveň zohledňovat přání a potřeby pacienta.
