University of Maryland (UMD) nedávno zveřejnila zprávu, z níž plyne, že během roku 2024 ubývaly lesy po celém světě rekordním tempem. Špatná byla situace především v tropech – každou minutu zmizela taková plocha primárních pralesů, která svou rozlohou odpovídá zhruba 18 fotbalovým hřištím. V celkovém součtu byl pak zničen stromový porost o velikosti Panamy.
Tým provedl analýzu satelitních dat a dospěl k závěru, že hlavní příčinou vůbec poprvé nebylo kácení za účelem získání vzácného dřeva, půdy pro chov dobytka a pěstování zemědělských plodin atd. Viníkem jsou prý tentokrát rozsáhlé požáry, které zuřily zejména v době, kdy Amazonii postihlo zcela mimořádné sucho. V důsledku katastrofálního nedostatku dešťových srážek se oheň jednak mohl snáze šířit a jednak nebylo čím ho zastavit, tedy uhasit. To mu umožnilo napáchat mnohem větší škody než za normálních okolností.
Někteří novináři však tato zjištění interpretovali minimálně zavádějícím způsobem, když např. napsali, že zatímco až doposud byly hlavním viníkem vždy lidské aktivity, vloni se to změnilo. Příčinou většiny požárů totiž lidská činnost zůstává, ovšem nemusí se vždy jednat výhradně o kácení dřeva.
I geograf Peter Potapov z UMD ostatně ve zprávě jasně zmiňuje souvislost s „průmyslovým zemědělstvím a těžbou různých surovin včetně cenného dřeva, zejména pro USA nebo Evropu“. To ovšem zdaleka není všechno.
Jen jeden z důsledků bídy
Řada chudých lidí v Amazonii mýtí pralesy, neboť potřebují tzv. chakry, pozemky, na nichž později žijí a současně pěstují banánovníky, yucu, ananasy atd. Tito jedinci pochopitelně disponují jen velice skromným vybavením, žádnou těžkou technikou – což svádí k domněnce, že jejich činnost není zase až tak významná.
Typické obydlí farmářů v amazonském pralese. (foto: Shutterstock)
Jenže pravdou je pravý opak, a to právě kvůli jejich počtu. Ne nadarmo se říká, že „stokrát nic umořilo osla“. Navíc, nemůžete-li si dovolit nasadit buldozery a bagry, obvykle se rozhodnete použít právě oheň. Ten je sice rychlý a účinný, leč současně se dokáže snadno vymknout kontrole.
Netřeba asi podotýkat, že toto samozřejmě dvojnásobně platí v horkém a suchém klimatu. „S rostoucími teplotami a častějšími suchy jsou i poměrně vlhké tropické lesy náchylnější k lesním požárům více než kdykoli předtím,“ vysvětlují badatelé.
Z poražených stromů se často dělá dřevěné uhlí, které místní následně prodávají za pár korun na tržištích nebo v bodegách (něco jako obchůdky se smíšeným zbožím, které se nacházejí přímo v domech). Jiné slouží jako surovina pro výrobu nábytku, popřípadě stavebních trámů, prken atd.
Budování silnic výrazně zvyšuje riziko
Tím však zdaleka nekončíme. Před několika lety vědci zjistili, že 56 % ze všech identifikovaných rozsáhlých lesních požárů v Amazonii vypukne ve vzdálenosti max. 1 km od nějaké silnice. Do 5 km už to pak je celých 73 %. „Toto ukazuje silnou korelaci, která definuje prostorové vzorce extrémních požárů,“ napsali ve své práci.
Jinými slovy, sucho nepochybně podporuje šíření ohně, nicméně pokud bychom neustále nestavěli další a další pozemní komunikace, usnadňující přístup do odlehlých oblastí, pak lze předpokládat, že požárů by ani zdaleka nebylo tolik. Procentuální výsledky se sice mohou lišit v závislosti na konkrétním výzkumu a oblasti, v níž byl prováděn, nicméně rozdíly nejsou moc velké.
Tropické pralesy přitom obsahují tolik biomasy, že pokud je jednou zachvátí plameny, výsledný dopad na klima je mnohem horší, než když hoří les někde na severu. Podle zprávy UMD se jen loni tímto způsobem uvolnilo do atmosféry 4,1 gigatun uhlíku – více než čtyřnásobek emisí, které vyprodukovala veškerá letecké doprava v roce 2023. A něco takového již lze označit za alarmující.
Téměř 900 km dlouhá dálnice BR-319 sice v Brazílii svého času propojila Porto Velho s Manausem, nicméně většina později znovu zarostla vegetací, aniž by to někoho příliš trápilo.
Svůj díl viny nepochybně mají také neopatrní návštěvníci Amazonie, kteří nevědí (potažmo je jim to jedno) jak se v ní správně chovat. Hodně podobné je to ostatně např. i v Kalifornii, nejlidnatějším státu USA, kde každý rok spoustu požárů neúmyslně založí turisté z města, toužící po kempování v divočině.
Co s tím? Jednoduchá otázka, těžká odpověď
Zatímco některé země již podnikly kroky k prevenci požárů alespoň v obzvláště nebezpečných ročních obdobích, jiným je to úplně jedno, nebo dokonce jednají zcela kontraproduktivním a nepochopitelným způsobem. „Když si vesnice v Guyaně, kde měly děti v krvi vysoké hladiny rtuti, stěžovala vládě, že byla zaplavena nelegálními těžaři z Brazílie, vláda těmto těžařům pouze vydala víza,“ konstatoval Potapovův spolupracovník Matthew Hansen.
Je ale nezbytné zaměřit se i na chudobu a její kořeny, jinak řečeno snažit se zvyšovat životní úroveň místních obyvatel. Rodiny se jistě teoreticky mohou přesunout z venkovských oblastí do nejbližších měst, nicméně tam jejich příslušníci zpravidla nezvládnou najít zaměstnání a nezřídka kdy se tak uchylují k páchání nějaké trestné činnosti, což určitě není žádoucí.
Projekty, jejichž cílem je tuto tristní situaci změnit, by v žádném případě neměly ignorovat ani otázku vzdělání, které i tady v Amazonii silně zvyšuje možnosti uplatnění na pracovním trhu a navíc široké veřejnosti umožňuje lépe pochopit, proč přesně je vypalování džungle cestou do pekel.
Je totiž pravděpodobné, že dobře informovaný člověk, který současně denně nemusí řešit, co dá svým dětem k jídlu, se tohoto tradičního způsobu získávání půdy vzdá značně ochotněji než ti, kdož jsou na tom v daných ohledech nesrovnatelně hůře.
Své myšlení by ideálně měli změnit i politici, kteří mají na starost rozvoj dopravní infrastruktury svých zemí. Vycházejí-li v médiích články o tom, že brazilské úřady kácejí pralesy v okolí Belému, neboť se v něm v listopadu koná klimatická konference COP30, a proto je nutné zprovoznit novou čtyřproudovou dálnici, dá se jistě namítnout, že jde o zavádějící formulaci: tento záměr byl dle všeho schválen již dříve a z jiných pohnutek.
To však nic nemění na tom, že některé komunikace by opravdu vůbec vznikat nemusely. Tak třeba téměř 900 km dlouhá BR-319 sice v Brazílii svého času propojila Porto Velho s Manausem, nicméně většina později znovu zarostla vegetací, aniž by to někoho příliš trápilo.
„Lidé si musí vyvinout nový pohled na oheň, ale jak jsme viděli z loňských dat, zdá se, že se tak neděje,“ uzavřel Hansen. Potapov k tomu dodal: „Jsem pesimistický v tom směru, že podle mě pouze dokumentujeme mizení primárních lesů.“
