Povídali jsme si o tom, co kniha přináší nového, jaké typy rodin se dnes objevují a jaký mají přístup k výchově. Co rodiny nejvíce trápí, jaký vliv mají rodiče na psychickou pohodu dětí, a o tom, jak a proč je důležité vést děti k respektu k jinakosti.
Co vás vedlo k tomu, že jste se zaměřil na toto konkrétní téma – respekt k jinakosti a dnešní podoby rodin?
Vedly mě k tomu mé zkušenosti s prací s rodinami a rodinnou terapií v posledních letech. Spousta rodinných témat se ale objevuje i na individuálních sezeních, zejména s teenagery. Zaznamenal jsem, že se začalo vynořovat nové téma – odlišné způsoby výchovy dětí, výrazně jiný vztah ke vzdělání nebo velmi rozdílné představy o rodičovských rolích. Nevěděl jsem si s tím moc rady. Zjistil jsem, že moje vlastní zkušenost přestává stačit, a tak jsem to začal více studovat – konzultoval jsem to s kolegy a přáteli. Přišlo mi to jako dobrý materiál ke zpracování, postupně jsem do toho začal pronikat.
Byl nějaký konkrétní okamžik nebo situace, kdy jste si řekl: Tohle už je problém?
Ano, například to, že děti byly doma v době covidu, vedlo k tomu, že se u nich rozvinula závislost na počítačích, hrách a na sociálních sítích. Dřív to bylo samozřejmě taky, ale v tomto období to bylo výrazně intenzivnější. Rodiče to nemohli moc limitovat, protože to bylo spojené se školou atd. Jenže závislost často vyžaduje nastavení hranic a nějakou ochotu jít do konfliktu v zájmu dítěte. Ne mu vždy ve všem vyhovět.
Reklama
A to se ukázalo jako kámen úrazu. Spousta rodičů si s touto svou rolí neví rady. Mají často svoji představu o respektující výchově, spíš tedy nevýchově. Ta je nastavená tak, že má dítě podporovat v tom, co chce. To je v pořádku, ale chybí tam hranice. No a najednou se objevili úplně bezradní rodiče a já jsem si pomyslel – co se to tady vlastně děje?
Vybavíte si něco, co vás v souvislosti s výchovou dětí nejvíc překvapilo?
Jedna moje dlouholetá klientka, jak její děti postupně rostly, se rozhodla jít cestou unschoolingu. Základní myšlenkou tohoto přístupu je, že instituce děti spíše poškozují. Klientka se proto rozhodla, že je bude vzdělávat sama, v rámci komunity s dalšími rodiči. Zblízka jsem viděl, kolik složitostí a nepřipravenosti to obnášelo, a začal jsem mít vážné pochybnosti o kvalitě takového vzdělání. V unschoolingu totiž děti dělají jen to, co je baví, a to, co je nebaví, prostě nedělají. Říkal jsem si: jak budou tyhle děti připravené na život? Jak z nich může vyrůst právník, lékař, fyzik nebo automechanik, tedy profese, které se bez důkladného vzdělání neobejdou? Měl jsem obavu, že skončí jen u prodávání kávy v kavárně. Nebudou mít nacvičené, jak překonávat překážky.
Jak jste reagoval? Co to ve vás vyvolalo?
Začal jsem si klást otázku – co když je to jen moje představa? Začal jsem pochybovat, jestli můj pohled je pro konkrétní rodinu vůbec relevantní. Uvědomil jsem si, že dnešní společnost je v mnohém otevřenější a že vznikají opravdu odlišné způsoby rodinného soužití. Role rodičů i dětí se mění a já jako psychoterapeut nejsem hodnotící kritik, který říká, že to či ono je správné či špatné. Mým úkolem je ptát se: Co právě vaše rodina potřebuje k tomu, aby se vám v ní dobře žilo?
Jak už jsem zmínil, čím dál víc si uvědomuji, že moje vlastní zkušenost z mé rodiny přestává stačit. Začal jsem narážet na své předsudky a ty nejsou v terapeutické práci nápomocné. Rozhodl jsem se proto, že se v tomhle směru začnu dál vzdělávat. Věnoval jsem se tématům patchworkových rodin, stejnopohlavních párů, polyamorních vztahů a podobně. Začal jsem o tom číst, psát články, přednášet – a pomalu si to v sobě usazovat.
Postupně se mi tím uvolnily ruce. Došlo mi, že to celé není o nějaké bezbřehosti, ale že pokud si máme s lidmi rozumět a chápat jejich svět, je to především o respektu k jinakosti. Nebo alespoň o toleranci.
Děti často vnímají jinakost daleko přirozeněji než dospělí – nerozlišují podle barvy pleti nebo vyznání, pokud k tomu nejsou vedeny.
Podobně jsem před lety začal zkoumat fenomén youtuberů, když začínali být populární. Vyzýval jsem tehdy rodiče, aby se na to podívali, aby se to snažili pochopit a mluvili o tom se svými dětmi.
Jaké jsou tedy podoby dnešních rodin?
Já jsem v knize použil rozdělení, které je trochu umělé. Nikdy to není buď, anebo. Spíše se jedná o to, že v dané rodině jsou vždy nějaké převládající tendence. A to bez ohledu na to, kdo tu rodinu tvoří. Můžou to být stejnopohlavní páry, patchworkové rodiny, ve kterých kromě společných dětí partnerů žijí i děti z jejich předchozích vztahů. Do nového vztahu tak přináší určitou svoji kulturu. Nebo třeba tatínkové a maminky samoživitelé, kteří se starají o děti se svými rodiči. Potom v knize ještě uvádím rozdělení rodiny na tradiční – rodiči jsou muž a žena s tradičním rozdělením rolí, potom moderní – kde je centru zájmu vzdělání. Pečuje zde třeba i muž, pokud má žena vyšší příjem, a postmoderní – děti a jejich potřeby jsou centrem života rodiny.
A teď si představte, jak se má taková postmoderní rodina domluvit např. se svými prarodiči, učiteli apod. Tady se ukazuje jako nutnost to, abychom v sobě pěstovali a v dětech rozvíjeli respekt a toleranci k jinakosti.
Jak můžeme děti přirozeně vést k respektu k jinakosti?
Děti se nejvíc učí pozorováním. Pokud rodiče jednají s úctou a respektem k sobě i okolí, děti to přirozeně přejímají. Už od malička si ukládají, že respekt přináší klid, pohodu a laskavost. Naopak z hrubosti a netolerance si odnášejí, že síla a nadávky jsou „normální“. Můžeme se zlobit, ale není nutné být sprostí.
Respekt k jinakosti můžeme rozvíjet i tím, že dětem ukazujeme rozmanitost světa skrze cestování, knihy, příběhy. I škola by v tom měla hrát roli. Děti často vnímají jinakost daleko přirozeněji než dospělí – nerozlišují podle barvy pleti nebo vyznání, pokud k tomu nejsou vedeny.
Kamarád mi vyprávěl, jak jeho syn měl v Bahrajnu nejlepší kamarádku, a až později se ukázalo, že je černoška. Kamarád se divil, proč mu to syn neřekl. Pro něj to nebyla ale vůbec podstatná informace. Děti v tomhle bývají dál než my.
Respekt k jinakosti je něco, co potřebujeme jako společnost stále kultivovat. Budou období, kdy se budou více prosazovat konzervativnější pohledy ve společnosti, potom liberálnější. Nejspíš však půjdeme cestou multikulturality. Pěstování respektu je velmi důležité, abychom si navzájem rozuměli a abychom neztráceli kontakt uvnitř rodiny – s rodiči, se svými dětmi apod.
Jaké rozdíly vás u různých rodin zaujaly?
Třeba přístup k jídlu, ke stolování. To je jedno velké téma. Nebo taky multikulturní rodiny. Mám například známé, kdy je tatínek z Holandska a maminka z Poličky. To je ještě relativně dobré, ale tatínek z Indie a maminka z Prahy – tam je ten rozdíl větší.
Může to fungovat?
Ano, někdy to funguje dobře a lidé jsou takto šťastní. Holandsko a Polička je dobrý tandem. Je to opravdu hodně o toleranci a je třeba si uvědomit, že není možné jednoznačně toho druhého předělat. Je to spíš o tom, kdo koho více získá pro svůj pohled na věci, které rodina běžně řeší.
Jaké jsou nejčastější těžkosti, se kterými se rodiny potýkají?
To je téma nadčasové, ale je fakt, že každá doba přece jen něco zdůrazňuje. Často chybí společný jazyk dětí a rodičů. Děti používají jiná slova a rodiče jim často nerozumí. Psycholingvistika je obor, který se zabývá tím, jak mluvíme.
To, že má dospívající nějaké období, kdy se zamiluje třeba do někoho stejného pohlaví, vůbec nemusí znamenat, že je gay nebo lesba.
A jak to potom ovlivňuje naše vnímání světa. A taky naopak. To, jak vidíme svět, ovlivňuje to, jaká slova používáme. Lidé, kteří jsou zapšklí a negativní, používají často vulgární výrazy. Naopak lidé, kteří používají rozvité věty, vnímají svět hodně pestře. To je hodně zjednodušeně řečeno. Děti a rodiče si v tomto hodně utekli. Konflikty také mohou nastat, pokud se rodiče drží zpět, co se technologií týče. Nejmladší generace Alfa už je pevně s technologiemi srostlá. A konečně – děti hodně trpí nefunkčními vztahy rodičů. To tady bylo a bude vždycky. Teď se mimo jiné mluví o tom, že děti jsou sněhové vločky.
A jsou?
Do značné míry si myslím, že ne. Nejsou o tolik jiné, než byly děti dřív. Možná jsou méně otužilé, protože dlouho vyrůstaly v relativně stabilním a bezpečném prostředí. Ale pak přišel covid, ekonomická krize, válka na Ukrajině a celkově neklidný svět – to jsou především témata, která se hodně dotýkají dospělých. A spousta dospělých z toho má úzkosti.
Jsem přesvědčený, že obzvlášť ti, kteří byli zvyklí mít všechno naplánované, potřebovali mít věci pod kontrolou a nebyli moc pružní a přizpůsobiví, teď velmi trpí. Mnoho lidí také zažilo ztráty – zemřeli jim během covidu blízcí, přišli o práci, o firmu, kvůli válce se nemohou dostat ke svým příbuzným. Je to obrovská zátěž pro dospělé a tahle zátěž se přenáší i na děti.
Ne tím, že bychom o těch věcech s dětmi otevřeně mluvili, spíš tím, že o tom vůbec nemluvíme. Dospělí často působí nesrozumitelně. Sami si to mezi sebou nějak prožívají, ale děti vnímají jejich nálady, nejistoty i úzkosti. A právě to se do psychických potíží dnešních dětí silně promítá.
V rodinách se dnes hodně často řeší třeba genderová dysforie – pochybnosti o pohlaví. Není to často jen tím, že se o tom tolik mluví? Že by to jinak mnoho dospívajících ani nenapadlo řešit?
Ano, děti, především od puberty výš, vždy měly nějaké pochybnosti, jestli jsou takoví, jací jsou, v pořádku. Jestli s tím, jací jsou, mohou v životě uspět a být šťastní. Taková ta pochybnost, jestli jsem správně ve svém těle, je najednou více po ruce jako varianta.
Zároveň ale platí, že tu vždycky byly děti, které se narodily s hlubokým nesouladem mezi biologickým pohlavím a tím, jak vnímají samy sebe a jak chtějí v tom těle žít. Tento nesoulad bývá zřetelnější právě v pubertě. A pro tyto děti je obrovské štěstí, že dnes už na to nemusí být samy a že se s nimi čím dál častěji pracuje vážně, citlivě a profesionálně.
Dneska jsou děti takové správně oprsklé a kolikrát mají i pravdu v tom, že říkají: Jak mám mít respekt k rodičům, když se chovají takhle? Oni si můj respekt nezaslouží.
Rád cituji jednu z učebnic krizové intervence z devadesátých let, kde se mluví o adolescentní krizi – tedy období zvýrazněných nejistot. Tehdy se často zmiňovalo hledání sexuální identity, sexuální preference nebo orientace. To je pořád velmi časté téma. Ale není to důvod, proč by dnes děti chodily hromadně k psychologovi.
To, že má dospívající nějaké období, kdy se zamiluje třeba do někoho stejného pohlaví, vůbec nemusí znamenat, že je gay nebo lesba. Znamená to jen, že prožívá nějaké city, které se v dané chvíli realizují tímto způsobem. A řada z těchto dětí z takových zkušeností časem vyroste, je to součást vývoje.
Je něco, co vás překvapilo, když porovnáte své dřívější zkušenostmi s dětmi a současnost?
V knize jsem hodně vycházel i ze svých zkušeností nejen psychoterapeuta, ale také vysokoškolského učitele. Psychologii rodiny a duševní poruchy u dětí a dospívajících vlastně 15 let učím na vysoké škole budoucí psychology a sociální pracovníky. Měl jsem dost materiálu otestovaného na studentech.
Zaujalo mě, jak si dnes musí rodič respekt a určitou míru autority přirozeně zasloužit tím, jak se chová a jak žije. Stejně tak si nějakou míru autority musí zasloužit i přednášející u studentů. Není to samo sebou, že jsou dané role – tady je rodič a dítě, které musí poslouchat.
Dneska jsou děti takové správně oprsklé a kolikrát mají i pravdu v tom, že říkají: Jak mám mít respekt k rodičům, když se chovají takhle? Oni si můj respekt nezaslouží. To je pro mě zajímavé zjištění a pro rodiče je to větší dřina. A vlastně i pro nás, kteří pracujeme s lidmi. I já se musím víc snažit, nemůžu jet na vlně rozdaných rolí, ale musím jim předat něco, co jim bude připadat užitečné, kvalitní, abych si zasloužil autoritu, aby byl můj názor minimálně relevantní a aby se to měli chuť naučit a jít ke zkoušce.
Co byste si přál, aby si čtenáři z vaší knihy odnesli?
Nečekejte návody na šťastnou rodinu, těm nevěřím. Nabízím spíš inspiraci. Kniha je plná příběhů z praxe, ve kterých čtenáři mohou poznat sebe, své děti nebo partnery. Pomáhá nahlédnout do myšlení druhých a porozumět rodinné dynamice. Jsou tam kapitoly o různých typech soužití, vývojových fázích rodiny i o tom, co dělat, když si nejsme jisti, zda na rodičovství máme. Věnuji se i krizím, absencím v rodině, rodinné terapii – co obnáší, jak vypadá a co od ní čekat. Kniha je určena nejen rodičům, ale i odborníkům, kteří s rodinami pracují, i těm, kteří nemají výcvik v rodinné terapii. Každý si tam může najít to své.
