Tim Minchin je v Česku známý nejvíce jako páter Tuck z filmu o Robinu Hoodovi z roku 2018, ve své domovské Austrálii je ale hvězdou nejvyšší velikosti. Z evropských herců a komiků je mu nejblíže asi Stephen Fry nebo Dylan Moran, z českých možná... možná Luděk Staněk, kdyby někdy v kocovině začal zpívat. Suchý, sarkastický humor, kritika náboženství, ale také víra ve vědu a humanismus. Škoda, že žije v Austrálii. Do Flowee bychom ho brali hned.
Kdysi dávno v nepříliš šťastných dobách jsem se nechal najmout na konferenci od jedné velké korporace, která vyráběla a prodávala účetní software. Předpokládám, že chtěli inspirovat prodejce k zářným prodejním výkonům. Vysolili mimo jiné taky 12 000 dolarů za motivačního řečníka, to byl jeden extrémní sportovec, co na horském útesu přišel o ruce i nohy. To je trošku hloupé, obchodníci se softwarem potřebují spíš slyšet někoho, kdo umí prodávat software, než vyprávění nepříliš úspěšného, zato přehnaně optimistického horolezce.
Představte si, že jdete na párty s tím, že se dozvíte něco o prodeji, a odcházíte domů a bojíte se o ruce. Troufnu si říct, že to nijak inspirativní nebylo, jen to lidem udělalo chaos v hlavě. A jestli ta hora měla symbolizovat životní výzvy a ztráta končetin představovala metaforu oběti, obchodník se softwarem to stejně nepochopí. Proč? Protože nestudoval humanitní obor. Ale měl by.
Humanitní obory jsou skvělé – pomáhají vám najít smysl tam, kde žádný není. Nedělám si legraci, žádný smysl života neexistuje. Nepátrejte po něm. Hledání smyslu života je jako hledání shakespearovských pentametrů v kuchařce. Zůstanete o hladu a vyhodíte peníze za drahé suroviny.
A teď dobře poslouchejte: jestli se vám tahle metafora nelíbila, nebude se vám líbit ani zbytek. Víte… já totiž nejsem motivační řečník. Nikdy mi při horolezení neomrzly končetiny – ani doslova, ani metaforicky – a rozhodně vám nehodlám dávat kariérní rady. Důvod je jednoduchý, nikdy jsem neměl nic, co většina lidí za práci považuje. Ale spoustu let už k lidem mluvím, což mi samozřejmě stouplo do hlavy. Takže teď, ve zralém věku 37,9 let, vám předám 9 životních lekcí. Možná v tom najdete něco inspirativního, ale spíš se budete nudit a příští týden už nebudete o ničem vědět. A varuju vás, bude to plné kostrbatých přirovnání a obskurních aforismů, které začnou slibně, ale skončí naprostým chaosem. Tak dávejte pozor, nebo se ztratíte jako slepec, který v lékárně tleská, aby pomocí ozvěny našel roztok na kontaktní čočky.
Za prvé: Nemusíte mít sen. Američani v talentových soutěžích pořád mluví o svých snech. Fajn – pokud máte něco, co jste vždycky chtěli dělat, o čem jste snili, po čem opravdu toužíte, tak do toho jděte. Koneckonců je to jeden ze způsobů, jak zabíjet čas – honit se za snem. A pokud je ten sen dost velký, bude vám to trvat celý život, než si ho splníte, takže až se dostanete do cíle a zjistíte, jak propastná je zbytečnost celého vašeho úspěchu, budete skoro mrtví, takže to bude jedno.
Já jsem nikdy žádný sen neměl. Já vášnivě a oddaně věřím na plnění krátkodobých cílů. Buďte mikro-ambiciózní. Skloňte hlavu a hrdě pracujte na tom, co máte právě teď před sebou. Nikdy nevíte, kam vás život zavede. Uvědomte si ale, že další smysluplný cíl vám proběhne někde po okraji vašeho zorného pole. Když se budete dívat moc daleko dopředu, neuvidíte to blýskavé něco v koutku oka. Jestli jste to teď pochopili, gratuluji. Rada jako metafora… no, mohlo by být i hůř.
Štěstí je jako orgasmus – když se na něj příliš soustředíte, je pryč. Pořád něco dělejte a snažte se udělat šťastným někoho jiného. A třeba objevíte vlastní štěstí jako vedlejší efekt.
Za druhé: Nehledejte štěstí. Štěstí je jako orgasmus – když se na něj příliš soustředíte, je pryč. Pořád něco dělejte a snažte se udělat šťastným někoho jiného. A třeba objevíte vlastní štěstí jako vedlejší efekt. Lidé se nevyvinuli k tomu, aby byli neustále spokojení. Spokojený Homo erectus zmizel z povrchu zemského dříve, než stihl předat geny.
Za třetí: Pamatujte, že všechno je to jen o náhodě. Je náhoda, že jste tady. Obrovská šťastná náhoda, že jste se vůbec narodili, a neuvěřitelně velká šťastná náhoda, pokud jste vyrůstali v dobré rodině, která vás podporovala ve studiu na vysoké škole. A pokud jste se narodili do špatné rodiny, tak to je smůla a je mi vás líto. Pořád ale je to neuvěřitelně velká šťastná náhoda, že právě vaše DNA vytvořila mozek, který i v nepříliš šťastném dětství dokázal udělat rozhodnutí, díky kterému jste se nakonec dostali na univerzitu a dokončili ji. Dobrá práce, že jste se vlastní silou vytáhli za tkaničky od bot nad hladinu. Ale i tak jste měli štěstí. Nevytvořili jste totiž tu část sebe, která vás vytáhla. A ani ty tkaničky nejsou vaše.
Jasně, asi jsem tvrdě pracoval, abych dosáhl svých – přinejlepším pochybných – úspěchů, ale stejně tak jsem nevytvořil tu část sebe, která pracuje tvrdě, jako jsem nevytvořil ani tu část, která se místo chození na přednášky cpala hamburgery, když jsem tady studoval. Když si uvědomíte, že vaše úspěchy nejsou tak úplně vaše zásluhy, stejně jako neúspěchy ostatních nejsou zas tak jejich vina, učiní vás to pokornějšími a soucitnějšími. Empatie je podvědomá. A taky se na ní dá pracovat.
Za čtvrté: Cvičte. Omlouvám se všem vybledlým kouřícím absolventům filosofie, kteří pozvedají obočí do sarkastického karteziánského oblouku při pozorování party studentů tělocviku, jak se motají mezi kužely své existence. Nicméně mýlíte se. Nebo jinak: máte pravdu jen napůl. Myslíte, tedy jste – to ano. Ale taky platí: běháte, tedy spíte a neparalyzuje vás existenciální úzkost. Nemůžete si pořád říkat, že to není vaše věc, a ani to nechcete. Dělejte nějaký sport, cvičte jógu, zvedejte činky ve fitku, běhejte, cokoliv vás napadne, ale starejte se o své tělo, ještě ho budete potřebovat. Většina z vás se dožije skoro stovky let a i ti nejchudší z vás dosáhnou bohatství, o jakém si většina lidí v dějinách mohla nechat jen zdát. A tenhle dlouhý, pohodlný život, co vás čeká, vás možná uvrhne do deprese. Ale nezoufejte. Mezi depresí a cvičením existuje nepřímá úměrnost. Tak to dělejte! Běžte, moji krásní intelektuálové, běžte!
Známé rčení tvrdí, že názory jsou jako díry do zadku – každý má nějakou. Hodně chytré, dodal bych ale, že hlavní rozdíl mezi zadkem a názorem je v tom, že názory byste měli neustále zkoumat.
Za páté: Buďte přísní k vlastním názorům. Známé rčení tvrdí, že názory jsou jako díry do zadku – každý má nějakou. Hodně chytré, dodal bych ale, že hlavní rozdíl mezi zadkem a názorem je v tom, že názory byste měli neustále zkoumat. Musíme přistupovat kriticky nejen k myšlenkám ostatních, ale i k těm vlastním. Buďte na své názory tvrdí. Vytáhněte je na náměstí, aby to všichni viděli, a bušte do nich tvrdou palicí. Buďte intelektuálně důslední. Uvědomte si své předsudky, zaujatosti a privilegia. Většina společnosti přežívá jen díky neschopnosti připustit si drobné rozdíly. Máme tendenci vytvářet falešné dichotomie, jako by neexistovalo nic než jen černá a bílá, a pak se snažíme hájit jeden názor pomocí dvou z podstaty odlišných argumentů. Jako dva tenisté, kteří se snaží vyhrát zápas krásnými údery, ale každý na jiném kurtu.
Mimochodem – když už tu mám absolventy vědy i umění – prosím, nedělejte tu chybu a nemyslete si, že umění a věda stojí proti sobě. To je novodobý, hloupý a škodlivý trend. Nemusíte odmítat vědu, abyste dokázali tvořit krásné umění nebo psát krásné věci. Chcete důkaz? Mark Twain, Douglas Adams, Kurt Vonnegut, Ian McEwan, Carl Sagan, William Shakespeare, Charles Dickens a další a další a další. Nemusíte být pověrčiví, abyste mohli být básníky. Nemusíte nenávidět geneticky modifikované technologie, aby vám záleželo na kráse naší Země. Nemusíte věřit v duši, aby byl vaším vůdčím principem soucit.
Věda není hromada informací ani víra. Věda je, když pozorujete věci, a čím dál tím víc jim začínáte rozumět. Věda je skvělá! Umění a věda musí spolupracovat, aby předávání poznání nebyla taková nuda. To, že tolik lidí má za kontroverzní informace o globálním oteplování způsobeném lidmi, je jen důkaz toho, jak neumíme komunikovat. A fakt, že se třetina z vás při minulé větě začala koukat divně kolem sebe, je toho dalším důkazem. Ještě horší pak je, že to koukání kolem sebe má víc co do činění s politikou než se samotnou vědou.
Za šesté: Staňte se učiteli! Prosím! Prosím! Prosím, buďte učiteli. Učitelé jsou ti nejobdivuhodnější a nejdůležitější lidé na světě. Nemusí to být vaše životní cesta, ale pokud si nejste jisti, co dělat, zvažte možnost být úžasným učitelem. Staňte se učitelem na základní škole, zvláště pokud jste muži. Potřebujeme víc mužů na základních školách. A i když učitelem nejste, tak učte. Sdílejte svoje myšlenky. Neberte vzdělání jako samozřejmost. Radujte se z toho, co se naučíte – a šiřte to dál.
Za sedmé: Mluvte o tom, co máte rádi. V poslední době jsem si všiml, že dělám takovou věc: když se mě někdo zeptá, jakou hudbu poslouchám, řeknu třeba: „No, neposlouchám rádio, protože nesnáším pop.“ Když se mě někdo zeptá, co mám rád za jídlo: „Všichni používají lanýžový olej, už je to otravné.“ O internetu nemá cenu mluvit. Je plný lidí, kteří mají za to, že být součástí subkultury znamená nesnášet Coldplay, fotbal, feministky nebo liberály. Máme tendenci se vymezovat vůči věcem, my, standup komici, se tím živíme. Ale zkuste mluvit o tom, co máte rádi. Buďte nadšení a nešetřete pochvalami vůči těm, které obdivujete. Posílejte jim pozdravné maily, vstávejte, když se má tleskat. Buďte „pro“ věci, ne jenom „proti“.
Většina lidí, kteří si jsou ve dvaceti jistí svou kariérou, prožívá ve čtyřicítce krizi středního věku.
Za osmé: Respektujte ty, kteří nemají takovou moc, jako vy. V minulosti jsem dělal důležitá rozhodnutí o agentech i producentech na základě toho, jak se chovají k číšníkům v restauracích, kde jsme měli schůzky. Je mi jedno, jestli jste nejsilnější pes v místnosti, budu vás soudit podle toho, jak zacházíte s těmi nejslabšími.
Za deváté: Nespěchejte. Nemusíte nutně vědět, co budete dělat po celý zbytek života. Neříkám, abyste se celý den jen váleli a kouřili, ale nemusíte panikařit, když prostě nevíte. Většina lidí, kteří si jsou ve dvaceti jistí svou kariérou, prožívá ve čtyřicítce krizi středního věku.
Říkal jsem na začátku tohoto povídání, které už trvá tři a půl minuty, že smysl života neexistuje. Neřekl jsem to jen tak. Přijde mi absurdní hledat smysl v tom, co vzniklo po 13,8 miliardách let vývoje bez vedení a plánu. Jen člověk si může myslet, že vesmír má pro něj nějaký záměr. Ale nejsem nihilista ani cynik. Jsem vlastně dost romantik a moje představa romantiky je: brzy zemřete. Život se někdy zdá dlouhý a těžký a je to sakra vyčerpávající. Občas budete šťastní a občas smutní, pak zestárnete a pak zemřete. Je jen jedna rozumná věc, kterou s touhle prázdnou existencí můžete udělat – naplnit ji. A podle mého názoru (než se rozhodnu ho změnit) je nejlepší život naplnit tím, že se naučíte co nejvíc o co nejvíc věcech.
Buďte hrdí na to, co děláte. Mějte soucit, sdílejte nápady, běhejte, buďte nadšení. A pak je tady láska, cestování, víno, sex, umění, děti, dávání a horolezectví, ale to všechno už znáte. Život sice nemá smysl, ale je to neuvěřitelně vzrušující věc. Hodně štěstí a díky, že jste mi dali prostor.
Reklama
foto: Profimedia, Richard Milnes/Alamy Live
