Amišové jsou tradiční skupinou křesťanů, žijící zejména v USA. Nemají auta, televizi, počítače, telefony ani elektřinu, potřebnou k provozu většiny moderních zařízení 21. století. Čeho však mají dostatek, je zdraví, a to i v pokročilém věku. Oproti nám, co jsme zhýčkaní moderními výdobytky civilizace, se Amišům téměř vyhýbá rakovina, cukrovka nebo kardiovaskulární onemocnění. Děti netrpí tak často astmatem, alergiemi nebo ADHD. Amišové patří k nejzdravějším lidem v západním světě.
Jak je to možné? Přestože, a teď to začne být zajímavé, se stravují tučně, kaloricky a rafinovaným cukrem.
Pole místo posilovny
Amišové žijí v zemědělských komunitách bez moderního zemědělského vybavení, což znamená, že veškerou práci musí vykonávat ručně. Dokument, který mapuje život Amišů, jenž připomíná dobu před 300 lety, ukazuje komunitu lidí, která klade důraz na víru a hlavně jednoduchost. Životní styl je založený na zemědělství, řemeslech a rodinné spolupráci. Rodiny vstávají brzy, aby obdělávaly pole, dojily krávy nebo šily oblečení. Vzhledem k tomu, že Amišové mají v průměru sedm dětí, jsou děti považované za „požehnání“, ale také za pracovní sílu. Místo hodin strávených na tabletu děti pomáhají dospělým na farmách a rodiče si nemusí lámat hlavu tím, jak stihnou odvážet a přivážet ratolesti na kroužky nebo jestli je jejich synek zrovna nenudí. Na poli je vždycky práce dost.
Reklama
Výzkum publikovaný v časopise Medicine & Science in Sports & Exercise zjistil, že pouze 4 % dospělých Amišů v Ontariu trpí obezitou, zatímco v běžné americké populaci je to kolem 31 %. Muži nachodí v průměru 18 000 kroků denně, ženy 14 000. Jejich každodenní fyzická aktivita zahrnuje těžkou manuální práci, jako je orání, házení balíků sena nebo ruční praní prádla. Amišové tedy každý den fyzicky pracují a to je jeden z důvodů, proč zůstávají zdraví a nemusí řešit sedavý způsob života tím, že by se trápili v posilovně nebo večer lítali kolem domu, aby si splnili svých 10 000 kroků.
„Mnoho Amišů jsou farmáři a věnují se manuální činnosti,“ říká docentka Evadnie Rampersaudová pro Los Angeles Times. „I domácí práce jsou náročné, protože nemají takové vymoženosti jako my,“ dodává odbornice. Ti s nejlepšími výsledky v oblasti zdraví pracovali fyzicky denně šest až devět hodin.
Zatímco my si v západním světě sedneme do auta, protlačíme se kolonou, kde chytneme záchvat vzteku, a pak dalších devět hodin v kanceláři bušíme do klávesnice s despotickým šéfem za zády. Počet kroků navyšuje akorát cesta na toaletu a na parkoviště. Do toho k obědu „výborná“ bageta, protože na víc není čas, a večer odpadneme u seriálu. A protože je život šedivý a nevlídný, tak se uchýlíme k emočnímu přejídání a celý den završíme půlnočním brakováním lednice. Faktem zůstává, že geneticky jsme zařízení na to, abychom se hýbali, a ne většinu dne proseděli. „Naše geny jsou dokonale přizpůsobeny jinému životnímu stylu a přijaté kalorie mají jít do orání pole místo ukládání se do tuků,“ vysvětluje Dr. David Heber.
Komunita je víc než skupina na Facebooku
Nutno dodat, že Amišové nekouří a nepijí alkohol, což má nepochybně podstatný vliv na to, proč jsou na tom zdravotně lépe. Ale není to jenom fyzický životní styl, který je prospěšný. Amišové mezi sebou mají pevné vztahy a pomáhají si. Ve světě, kde se slovo „komunita“ často smrsklo na skupinu na Facebooku, a kdo nemá nějakou poruchu nebo alespoň úzkosti, jako by nebyl, Amišové zůstávají ve svém „off-line“ světě duševně odolní a psychicky vyrovnaní.
Tradiční oděv amišské dívky. (foto: Shutterstock)
Amišové žijí v těsném sepětí s ostatními. Každý ví, co se děje u sousedů, ale ne skrze klepy, nýbrž skrze vzájemnou pomoc. Potřebuje někdo postavit stodolu? Přijede celá vesnice, muži staví, ženy vaří. Rodina v nesnázích? Není odkázaná na úřady, ale na komunitu. Psychologové už dávno vědí, že sociální opora je jedním z nejsilnějších ochranných faktorů proti stresu, depresím i úzkostem. Amišský způsob života to ilustruje názorně. Žádná izolace v městském bytě, žádné scrollování osamělosti. Místo toho sdílené práce, sdílené modlitby, sdílené životy. A právě sdílení je tím, co naplňuje jejich dny smyslem.
„Lidé si myslí, že Amišové trpí, protože nemají moderní vymoženosti. Ve skutečnosti jsou velmi spokojení, protože nejsou roztrženi mezi prací, individualismem a digitálním světem,“ říká socioložka Karen Johnson-Weinerová, která se věnuje amišské kultuře.
Stín patriarchátu
Závěrem, abychom si amišskou kulturu jen neromantizovali. Tradiční způsob života je něco, co nepochybně člověku po tělesné i duševní stránce prospívá, a v tom můžeme hledat inspiraci. Na straně druhé, feministky by z patriarchální kultury Amišů s jekotem utekly. Hlavní rolí ženy je být dobrou matkou a hospodyňkou, která nemá právo na vyšší vzdělání. Výuka dětí celkově také není žádná sláva, a kdo se vzepře pravidlům, je z komunity vyloučen.
Ale přesto. Možná by se mohlo zdát, že jsou Amišové jednou nohou v minulosti, když nepoužívají počítače a místo aut jezdí koňskými povozy, ale můžeme se na to dívat tak, že jsou oběma nohama v budoucnosti. My si bez elektřiny neohřejeme ani čaj, za všechno mluví nedávný blackout ve Španělsku, kde se život na několik hodin doslova zastavil. Možná se právě v takových krizích ukáže, kdo opravdu umí přežít, a kdo jen umí zapnout troubu na 180 stupňů. Není vyloučeno, že budoucnost nebude připomínat sci-fi s létajícími auty, ale spíš návrat k základům, ke svíčkám, konzervám a výměnnému obchodu.
Ironií je, že ačkoliv si říkáme „vyspělá civilizace“, pomalu se zabíjíme vlastním způsobem života. Konzumní blahobyt, neustálý shon a posedlost výkonem nás ničí fyzicky i psychicky. Žijeme ve světě, kde si musíme nastavovat připomínky, abychom se šli projít, dýchat nebo dokonce jíst.
