fbpx

Civilizace Zveřejněno: 17. 5. 2025
Lucie Aila. (foto: se svolením)

Vyhořela. Ztratila směr. A tak se sbalila, nasedla do starého auta a vyrazila. Ne za zážitky, ale za sebou. Lucie Aila vyměnila pohodlí za nejistotu, předvídatelnost za cestu bez plánu.

Místo hotelových pokojů začala spát v autě, místo práce v kanceláři hlídala domy cizích lidí a pečovala o jejich zvířata. Projela tisíce kilometrů, zažila osamění, ticho, nečekané přátelství, bouře, zázraky. A skrze to všechno pomalu znovu našla samu sebe.

„Ukončila jsem kancelář, kterou jsem stejně držela hlavně kvůli týmu. Ukončila jsem i byt, prodala jsem vybavení, naložila do staré fabie svůj osmnáctiletý život v Praze a vydala se jinam. Blíž k sobě, pro sebe a ke svobodě. Prostě pryč z krysího závodu,“ vysvětluje v úvodu Lucie.

Nomádství pro ni nebylo útěkem, ale přechodovým rituálem. Dnes ví, že domov není místo. Je to pocit. A důvěra v to, že všechno má svůj čas a smysl – i když ho v danou chvíli ještě nevidíme.

Jak vypadá moment, kdy člověk doopravdy pochopí, že vyhořel? Co to bylo u tebe – tělesný kolaps, vnitřní prázdno, nebo něco úplně jiného?

Popravdě – než jsem si přiznala, že opravdu nejde jen o únavu z náročné práce, ale o skutečné vyhoření, trvalo to skoro dva roky. Dlouhodobě se u mě kumulovala únava, přehlcení, neustálé řešení cizích problémů. Měla jsem tendenci hrát si na hrdinku a záchranáře. Chtěla jsem všechno zvládnout sama: dva projekty, stovky až tisíce klientů, spoustu spolupracovníků. Jejich starosti mě zahlcovaly a já si neuměla zdravě nastavit hranice.

Když jsem se v deset dopoledne nemohla donutit vstát z postele, budila se unavená, a ani ranní káva nepomáhala... když pro mě vyřízení jednoho e-mailu znamenalo obrovský výdej energie, bylo mi jasné, že je zle. Veškerá činnost pro mě představovala únavu. A žít takhle se prostě nedá – to už jsem pochopila i já.

Tvá profesní kariéra je ale velmi pestrá. Můžeš popsat své začátky, a proč ses nakonec rozhodla pro tu změnu? Bylo v tom jen vyhoření, nebo ještě něco jiného?

Odmala se pohybuji v obchodě a od roku 2010 pracuji s klienty. Nějaký čas jsem vedla tým obchodníků, který čítal přes třicet lidí. Víte, když rozjíždíte vlastní byznys nebo projekt, začátky bývají kruté, pokud zrovna nemáte tatínka milionáře a musíte si všechno vydřít od píky.

Často v sobě neseme kolektivní strachy, které mohou být úplně nerelevantní, pokud jim tu relevanci a energii sami nedáme.

Když pak přežijete první rok, dva, tři a konečně se dostanete do černých čísel, začne přibývat klientů i spolupracovníků. A tehdy je důležité nezbláznit se z toho. Dnes je hodně populární mluvit o work-life balance a ze zkušenosti můžu říct, že to opravdu má smysl. Na prvním místě je totiž potřeba mít sám sebe, vnímat své hranice, a hlavně je poslechnout. Jinak mohou být důsledky hodně těžké.

Když začalo nastupovat vyhoření, i když jsem si to tehdy ještě nepřiznala, přišla rána. Bývalá kolegyně mi oznámila, že odchází. A bere s sebou další kolegyni a nemálo klientů. I tohle patří k podnikání a životu. Nebylo to lehké, ztráty byly velké, příjem prudce klesl, neměla jsem energii, byla jsem vyčerpaná a cítila jsem se zrazená.

Když ses sbalila a vyjela sama po Evropě, co byl tvůj první opravdový strach? A kdy jsi poprvé pocítila svobodu?

Můj úplně první strach byl vůbec vyjet sama s autem z roku 2006 do ciziny s tím, že když se něco pokazí, musím si asi poradit sama. Nejvíc jsem se bála praktických věcí – že někde uvíznu s autem v divočině, že nenastartuji, nebo když jsem projížděla z Bosny a Hercegoviny do Chorvatska, tak že třeba sjedu z těch cest necest. Jako společnost v sobě často neseme kolektivní strachy, které mohou být úplně nerelevantní, pokud jim tu relevanci a energii sami nedáme. Prostě buď máme strach, nebo důvěru. V život, v sebe. A myslím, že o tom celém to je. I moje cesta. Najet na vlnu důvěry. A když fičíme na důvěře, dějí se zázraky. Když fičíme na strachu, přitahujeme s prominutím sračky.

20230703 114034 1

Felicie se Lucii stala domovem. (foto: se svolením)



Poprvé jsem pocítila svobodu asi ve chvíli, kdy jsem některé pro mě velké strachy opravdu prožila a zpracovala. Prostě zmizely nebo se výrazně zmírnily. Když máte v sobě silné strachy, nemůžete se cítit svobodně. Nebo alespoň ne v jakékoliv situaci. Ale když zvládnete projet hory v Bosně, sami ujet několik tisíc kilometrů, vyměnit píchlé kolo, vyspat se téměř kdekoliv, a hlavně začnete cítit důvěru v život a v sebe, pak přichází ta skutečná svoboda. Svoboda, kterou opravdu chcete žít. Ten pocit je nepopsatelný. Ten pocit, kdy vy jste větší než váš strach.

Co tě naučilo spaní v autě o tvých vlastních hranicích? Jak se promění vztah k pohodlí, bezpečí a vlastnímu tělu, když se auto stane domovem?

Tady je asi nejdůležitější to bezpečí. Na začátku jsem měla samozřejmě strach kdekoliv přespat a byla jsem lehce připosraná. Jenže pocit bezpečí je vlastně pocit. Je to emoce. A ta nám odhaluje náš vnitřní svět. Pocit bezpečí by neměl být podmíněný vnějším světem. Jinými slovy, máme ho cítit zevnitř, ne podle toho, co se děje venku. Teď už vím a cítím, že pocit bezpečí je především o mně.

Říkáš, že ses propojovala s přírodou – co to znamená konkrétně? Bylo to o tichu, rituálech, nebo třeba o tom dovolit si „jen být“?

Všechno dohromady. Zažila jsem i energetický orgasmus. Byla jsem v přírodě, kde byla velmi silná energie. Dokázala jsem se na ni napojit, napojit se na zdroj a být vším a zároveň ničím. Cítit všechno – třeba letícího ptáka, trávu, šum stromů, vodu, jak teče – jako bych to byla já. A přitom nebyla. Víte, my lidé jsme si vytvořili extrémně izolovaný svět. A v tomhle umělém světě se vlastně ani nemáme na co napojit, když tomu chybí energie. Ta zdrojová. Když je to mrtvé. A my jsme uvnitř často taky mrtví nebo prázdní. A pak se to snažíme doplnit jídlem, partnerem, věcmi... a krysí závod začíná.

Housesitting a petsitting – to je zajímavý koncept přežití. Měla jsi někdy pocit, že jste u někoho „na milost“? A co tě naučilo starat se o cizí domy a zvířata?

V devadesáti procentech případů jsem si to odpracovala. Víte, hlídat některá zvířata také nemusí být úplná zábava. Nicméně nejvíc si vážím toho, že jsem měla možnost prostřídat různé typy bydlení a na nějaký čas v nich žít. Vyzkoušet si například život ve srubu, kde cítíte vůni dřeva jako v sauně. Nebo žití v novostavbě za hodně peněz, ve starém bytě v centru města, v chatě a podobně. Je skvělé mít možnost si toho co nejvíce prožít, protože pak mnohem víc víte, co chcete a co nechcete.

Kdy ses poprvé přistihla při myšlence: „Tady jsem doma“ – bylo to někde ve vaně, na poli, nebo třeba na parkovišti u benzinky?

V přírodě. Příroda je od stvořitele a je v ní harmonie. Je v ní život. Je v ní energie. Energie zdrojová. Tu cítím jako domov. Jinak se cítím v zásadě všude doma, kotvu si nosím v sobě, nehledám ji venku.

Často se říká, že nomádský život je svoboda. Ale svoboda znamená i samotu. Jak jsi pracovala se samotou? Byla tvým učitelem, nebo nepřítelem?

Důležité je pochopit, že samota je neutrální. To, jaký pocit máme – pozitivní či negativní – když jsme sami, nám ukazuje, co v sobě máme nebo nemáme vyřešené. Já byla vyhořelá, takže jsem byla velmi vděčná, že jsem sama a že nemusím žádné myšlenkové pochody jiných lidí poslouchat.

Pro mě je teď období „před Bali a po Bali“ tak trochu jako „před Kristem a po Kristu“. 

A že se mi do lesa nedovolají. Samotu zpracovanou mám, jsem sama ráda a často vděčná, že můžu být sama. A to jsem extrovert. Ale logický. V tom je velký rozdíl.

Čtyři měsíce na Bali – co sis tam o sobě musela přiznat, když se všechno zpomalilo? Je něco, co bys o sobě bez téhle zkušenosti nikdy nezjistila?

Bali je nazýváno ostrovem bohů. A podle mě právem. Platí tam jiné zákony – ty mezi nebem a zemí. Manifestace, tedy rychlost zhmotnění, je tam neuvěřitelná. To, co zaseješ, klidně sklidíš za hodinu nebo za půl dne. Ne za týden nebo měsíc. Skvělá škola. Kamarád říká, že jsem se vrátila z vojny, a já mám pocit, že jsem tam dospěla. Vnitřně, energeticky. Byl to pro mě jakýsi přechodový rituál, který nám ve společnosti hrozně chybí. Většina lidí zůstává celý život v dětských nebo pubertálních energetických strukturách. Emočně prostě nedospějí. Ani k tomu často nemají podmínky – jsou moc v komfortní zóně a pořád jim někdo pomáhá. Pro mě je teď období „před Bali a po Bali“ tak trochu jako „před Kristem a po Kristu“ :D.

Cestování často slouží jako útěk, ale někdy se člověk na cestě dostane k sobě blíž než kdy předtím. Jak to bylo u tebe? Utíkala jsi, nebo ses vracela?

Ze začátku jsem doslova utekla. Před zahlcením od jiných lidí, přemírou úkolů a taky před sebou samotnou – před vlastními emocemi a myšlenkami. Vždycky mě to ale po čase vrátilo tam, odkud jsem utekla. A pořád dokola, dokud jsem se neodvážila prožít emoce, které s tím byly spojené. A podívat se, co je pod pokličkou. Teď už necítím, že potřebuji utéct, ale zároveň se těším, až na cestách zase něco krásného prožiju.

Co ti ukázaly hranice těla? Nemoc, únava, nepohodlí – byly chvíle, kdy jsi litovala, že ses do toho pustila?

Život naplno začíná opravdu až za hranicí komfortní zóny. Teď už ničeho nelituju, ale byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli jsem normální :D. Jak říkám, je to takový přechodový rituál, když jsi v těžkých chvílích opravdu sama. Když vedle tebe nestojí žádný spasitel jako rodič, kamarád nebo partner. Nemoci nebo úrazy – v mém případě častější – jsou krásní ukazatelé a učitelé. Je důležité podívat se na to, co tě přišli naučit.

Jak se mění vztah k penězům, když žiješ takhle minimalisticky? A jak se změní vztah k práci?

Vážím si víc sebe. Předtím jsem se honila v krysím závodu, uměla jsem vydělat i nějaké zajímavé peníze a taky je krásně prošustrovat nebo poplatit ten milion nákladů v Praze. Teď si vážím svého času víc než kdykoliv předtím.

A to, že jsem dokázala vyžít s málem, mi dává obrovskou svobodu nekývnout na kdejakou nabídku s vidinou peněz. Můžu víc vnímat sebe a to, co chci skutečně já (a má duše).

Kdybys dnes potkala samu sebe těsně před vyhořením, co bys jí řekla a co bys jí určitě neříkala?

Prožij to naplno :D, stejně ten život je jenom hra. A rozluč se s některými lidmi dřív, než bude pozdě a bude to bolet.

Jak se ti proměnil vztah k výkonu a produktivitě? Máš teď jinou definici úspěchu?

Za mě je úspěšný člověk ten, který činí a žije v souladu se svou duší a umí zhmotňovat. Takoví lidé srší energií, jsou zdraví a hubení, nepotřebují tolik jíst (stejně většinou jíme emočně a mentálně než fyzicky) a mají peníze pro svou tvorbu a ze své tvorby. Nejsou uštvaní, ale cítíš z nich klid a mají čas na sebe.

Jak to máš dnes s kořeny je pro tebe domov místo, pocit nebo lidi?

Rodovou linii a kořeny v tomhle smyslu mám v ČR a Evropu miluju čím dál víc. Přispělo k tomu Bali, kde ta kultura je opravdu výrazně jiná, včetně tuny odpadků. Ale obecně se cítím dobře tam, kde vidím planiny, kde je čistá příroda a můžu v ní v poklidu pobýt. To je pro mě nejvíc. A ráda bych tyhle krásné okamžiky už sdílela s někým kompatibilním. Takže, pánové, hlaste se 😊.

 A nakonec – co ti tahle cesta vzala a co ti dala? A co z toho je pro tebe cennější?

Vzala mi čas, občas nervy a pár slz. A dala mi něco, za co ze srdce děkuju. Bez ní bych nebyla tou, kterou jsem.

A ještě napiš, co děláš dnes. Máš nějaké plány do budoucna? Cestovat, usadit se, vrátit se do korporátu?

V korporátu jsem nikdy nebyla a ta představa svázanosti mě děsí :D. Teď tvořím online akademii, kde učím lidi, jak lépe číst v druhých. Chci tvořit, cestovat a konat ze svého srdce a ze své duše. Kdekoliv na světě, ale asi nejvíc v Evropě. Líbí se mi představa prostřídat během roku pár zemí.

 

Sdílejte článek