Každý tu svou káru táhneme nějak. Někdo rychle, jiný pomalu, někdo má rád holky, a jiný zase vdolky, někdo jede na káře, a jiný zase v kočáře. Ale v životě každého člověka nastane chvíle, kdy si logicky řekneme „líp už bylo“, kdy kocoviny trvají dny místo hodiny a kdy chodit spát v 9 večer není za trest, ale za odměnu.
Lidské tělo totiž neumí až na výjimky regenerovat. Výjimkou jsou třeba játra, což mnohým z nás doslova a do písmene zachránilo život. Regenerace mozkových buněk je naopak velmi limitovaná a od určitého věku to prostě s nimi jde z kopce. Ale v kolika letech se to tedy láme?
Neuronová inzulínová rezistence je stav, kdy neurony přestávají mít schopnost v mozku přítomný inzulín využívat k metabolismu a přenosu energie.
Jedna z nejnovějších vědeckých studií na to šla opravdu od podlahy. 19 300 mozkových skenů a testů se stalo podkladem pro stanovení věku, ve kterém už musíme začít mozku trochu pomáhat. Tým výzkumníků ze Stony Brook University zjistil, že mozkové buňky začínají degenerovat průměrně ve věku 44 let. V 67 letech je to sešup jako z můstku v Garmisch-Partenkirchenu a v 90 letech, pokud nám tedy ještě nějaké buňky zbydou, se ze strmě stoupající křivky intenzity degenerace stane zase rovná přímka. Ale v tu dobu už většinou míváme jiné starosti.
„Přesné pochopení toho, kdy a jak se stárnutí mozku zrychluje, nám dává možnost soustředit se na období, kdy můžeme ještě trochu pomoci,“ říká neuroložka Lilianne Mujica-Parodiová. „Identifikovali jsme kritické údobí ve středním věku, kdy mozek začíná mít problémy s přísunem energie, ale ještě nenastalo nevratné poškození.“ Prostě taková poslední zatáčka před sešupem.
A přišlo se také na to, kdo za to může. Neuronová inzulínová rezistence je stav, kdy neurony přestávají mít schopnost v mozku přítomný inzulín využívat k metabolismu a přenosu energie. Teorii stvrdila i genetická analýza, ze které vědeckému týmu vyšlo, že aktivita související s proteinem GLUT4, který absorbuje glukózu, a proteinem APOE, který přenáší tuky, velmi úzce souvisí s degenerativními změnami na mozku.
Samozřejmě nás napadne jednoduchá otázka. Pokud někde energie chybí, je takový problém ji tam dodat? A je tomu opravdu tak, nahrazení zdrojů energie nebo oprava těch stávajících může podstatně zpomalit stárnutí mozku. A také poskytuje možnost léčit neurodegenerativní nemoci (APOE byla v minulosti často spojována s Alzheimerem).
Pokud poskytneme neuronům náhradní palivo, můžeme obnovit jejich funkci. Pokud ovšem neurony hladoví moc dlouho, je každá rada drahá.
„Během středního věku jsou neurony pod neustálým metabolickým tlakem, protože jim dochází šťáva. Jedou na doraz, ale fungují,“ říká Mujica-Parodi. „Pokud jim tedy během tohoto kritického údobí poskytneme náhradní palivo, můžeme obnovit jejich funkci. Pokud ovšem ve starším věku neurony hladoví už delší dobu, může to spustit lavinový fyziologický efekt a pak už je každá rada drahá.“
Hypotézu testovali vědci na skupině 101 dobrovolnic a dobrovolníků, kteří dostávali ketonovou terapii. Výsledek? Zvýšila se citlivost na inzulín, snížilo se metabolické poškození mozku a rozklad se podařilo výrazně zpomalit. Terapie byla nejúčinnější ve věkové skupině 40 až 59 let. O čem to svědčí? Ketonová terapie funguje, pokud ji nasadíme ve správný čas. A co to vlastně je ketonová terapie? Je založená na podobném principu jako oblíbená keto dieta (tedy stravování, při kterém se radikálně snižuje množství sacharidů a nahrazuje se proteiny a zvýšeným množstvím tuku), ovšem v přísně vědecky nastavených podmínkách.
„Úplně to mění způsob, jakým přemýšlíme o prevenci stárnutí mozku,“ říká člen týmu Botond Antal. „Než bychom čekali na první symptomy, které se nemusí objevit dříve, než v mozku dojde k nezvratným škodám, můžeme identifikovat pomocí neurometabolických markerů rizikové osoby a ve správný čas zakročit.“
Reklama
zdroj: Stonybrook University
