Sedmadvacetiletou Jenny Rinn fascinovala Malá mořská víla odmala – myšlenka, že je ženou, aniž by záleželo na tom, co má dole. Mořské panny nepotřebují žádný výrazný znak ženskosti, aby byly krásné. A právě tohle vnímala i u sebe. Její cesta k sobě samé ale nebyla pohádková.
Pamatuješ si první moment, kdy sis uvědomila, že něco nesedí?
Poprvé mi došlo, že je něco špatně, už ve školce. Chtěla jsem si hrát s panenkami, ale učitelka mi řekla, že jsou jen pro holky. Nechápala jsem, proč nemůžu – co teda musím udělat, abych si s nimi hrát mohla?
Jednou jsem také ve školce svoje panenky, Sněhurku a čarodějnici, zapomněla. Učitelka se ptala, čí jsou, a když jsem řekla, že moje, jen se usmála a řekla, že to asi ne, protože panenky přece patří holčičkám. Takže jsem o ně přišla jen proto, že neodpovídaly tomu, jak mě ostatní vnímali. Od té doby mám v sobě hrozný strach, že když něco někde zapomenu, už to nikdy nedostanu zpátky. Ale tehdy jsem ještě nechápala, v čem je ten rozdíl. Věděla jsem, že holky nosí šaty, ale já je přece chtěla nosit taky.
Celé se to utrhlo a rozpáralo a já pak měla dlouho v rozkroku velkou hnijící díru. Dlouho jsem jen ležela připojená k čističce, abych neumřela na sepsi.
A pak přišel moment, který si pamatuju úplně jasně. Šla jsem s kamarádkou na záchod – a tam jsem si poprvé opravdu uvědomila, že moje tělo vypadá jinak. A že to, co mám dole, mi brání dělat věci, které jsou mi přirozené a které prostě chci dělat.
Jak to bylo později, třeba ve škole? Přeci jen děti školou povinné už se snaží víc prosazovat svůj názor.
Nosila jsem si do školy panenky a vůbec jsem neřešila, co si o tom kdo myslí. Vadit mi to začalo až ve chvíli, kdy mě kvůli tomu začali šikanovat. Takže jsem je začala nosit tajně. Měla jsem je schované v batohu a vytahovala je jen ve chvílích, kdy mě nikdo neviděl. Dodávaly mi pocit, že nejsem úplně sama.
Jak se k tomu stavěli učitelé?
Jedna učitelka byla skvělá. Ve družině jsme se střídali – jednou byli kluci na chodbě a holky uvnitř a pak naopak. A ona mě vždycky přiřadila k holkám. Dokonce mi dala notýsek s panenkami místo s autíčky. Bylo to vlastně poprvé, co mě někdo aspoň trochu viděl takovou, jaká jsem.
Měla jsi někdy pocit, že se musíš přesvědčit o opaku? Že musíš „být normální“?
Jo, mockrát. Třeba když k nám měly přijet nevlastní sestřenice, rychle jsem schovala všechny panenky. Nakreslila jsem si auto na papír a přelepila s ním svůj plakát s Barbie. Snažila jsem se před nimi chovat jako kluk. Jenže mi to vydrželo jen pár hodin. Nakonec jsem se jich stejně zeptala, jestli si nechtějí hrát s panenkami, že tu náhodou nějaké mám. Vždycky jsem se snažila strašně moc… ale nikdy to nešlo dlouho.
Jaký to má vliv na psychiku, když se člověk pořád snaží být někým jiným?
Přestala jsem se mít ráda. Bylo mi jedno, jak vypadám. Nepečovala jsem o sebe, ani jsem si nečistila zuby. Proč bych měla? Bylo mi jedno, jestli mi vypadnou. Na sobě mi vůbec nezáleželo. Taky jsem se hodně přejídala. Před tranzicí jsem vážila 148 kilo. Psycholožka se mě ptala, jestli nechci být hubený hezký kluk. Jenže já toužila být hubená hezká holka. Až když jsem začala s tranzicí, dostala jsem motivaci a začala jsem hubnout.
Také jsem se sebepoškozovala a pořád jsem brečela. V hlavě jsem byla někdo jiný, ale musela jsem řídit klučičí tělo a vytvářet pro společnost to, co ode mě očekávali. Jenže já věděla, že to neumím. Cítila jsem se k ničemu. Vyčítala jsem si, že mám tyhle potřeby. Že se tajně líčím. Že chci vypadat jinak. Věděla jsem, že když máma odejde z domu a já si tajně obleču její šaty, je to „špatně“. Že se to „nedělá“. Ale já to prostě dělat potřebovala.
Co byl pro tebe ten první impuls, kdy ses rozhodla, že půjdeš do tranzice?
Bylo mi asi deset, když jsme s mámou náhodou narazily v televizi na film Holka jako já. Ani jsme netušily, o čem to bude. Na obrazovce se objevil kluk, který si hrál s panenkami, maloval se… Máma se na mě podívala a řekla: „Ježiš, to je přesně jako ty.“ Jenže ten kluk jak rostl, začal měnit pohlaví. A já mámě slíbila, že já tohle nikdy neudělám. Že ten kluk není jako já.
Viděla jsem, jak ji ten film zasáhl. Byla smutná, zoufalá. A já jsem ji nechtěla udělat nešťastnou. Všechno, co jsem cítila, jsem potlačovala. Snažila jsem se být taková, jakou mě chtěli ostatní mít. Jenže… já jsem prostě nedokázala žít jako kluk. A jako holka jsem žít nechtěla. A tak jsem se pokusila vzít si život.
Zkoušela jsem různé způsoby. Až jednou mě máma načapala, jak brečím. Vyšlo to ze mě. Řekla jsem jí o tranzici – ale ne jako o něčem, co bych chtěla. Spíš jako o něčem, čemu se chci vyhnout. Chtěla jsem chodit k doktorovi, aby mi „opravili mozek“, abych mohla být normální. Abych se konečně cítila jako kluk, kterým mě všichni viděli.
Jenže máma místo odmítnutí začala klást otázky. Chtěla to pochopit. Ten film jsme si pustily znovu. A tehdy jí to došlo. Neměla syna. Měla dceru, která se jen narodila ve špatném těle. A já? Poprvé v životě jsem měla pocit, že můj život má smysl. Protože když to přijme máma, zvládnu všechno ostatní.
Jak to přijal táta?
To bylo horší. Tvrdil, že nechce mít doma gaye, styděl se za mě. Když jsem začala vypadat jako holka, před lidmi říkal, že syna nikdy neměl. Musel se s tím vyrovnat po svém.
Kolik ti bylo, když jsi začala s tranzicí?
Bylo mi čerstvých šestnáct. To už mi mohli se souhlasem rodičů dát hormony.
Myslíš si, že by děti měly mít možnost začít dřív?
Já vím, že kdybych mohla začít dřív, byla bych mnohem šťastnější. Ušetřilo by mi to tolik bolesti. Ale zároveň vím, že ne každý to má jako já.
Reklama
Děti mohou být ovlivněné okolím. Mohou být jen gayové a myslet si, že když se jim líbí kluci, tak musí být holky. A to je obrovské riziko. Jsou tací, kteří tranzici začnou – a pak jdou do detranzice. Dnes máme přístroje, které odhalí rakovinu. Kéž by existovalo něco, co by dokázalo říct: „Ano, jsi trans. Tranzice ti pomůže.“ Nebo: „Ne, nejsi. Nedělej to.“ Protože tohle rozhodnutí není o módním trendu. Je to o životě.
Měla jsi ty sama někdy chuť tranzici přerušit?
To asi ne, ale při své tranzici jsem byla hodně naštvaná, když jsem viděla, jak se změnilo chování lidí. Nechci znít sobecky, ale lidi se k hezké, hubené holce chovají mnohem lépe než k ošklivému, tlustému klukovi. Někdy mi někdo otevře dveře a řekne: „Račte, mladá slečno.“ A já si uvědomím, že před pár lety by na mě ty dveře ještě pustil.
Jaký to byl pocit, když tě někdo poprvé oslovil slečno?
Už předtím jsem vypadala dost žensky. Nerostly mi fousy a moje tělo produkovalo strašně málo testosteronu. Takže ještě před tranzicí se mi stávalo, že mi někdo řekl, slečno, a já vůbec nevěděla, co na to říct.
Jak probíhala celá tranzice?
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, jsem šla ke své lékařce a řekla jí to. Ta mi dala doporučení na dětského psychologa, se kterým jsem si o tom povídala. Ten mi dal doporučení na sexuoložku. K té chodí trans holky většinou ještě jako kluci, ale já už tam šla se vzhledem holky, protože ve chvíli, kdy mi to máma dovolila, jsem se začala ihned líčit a nosit holčičí oblečení. Pak následovaly různé krevní testy a lékařka mi řekla, že čím víc zhubnu, tím je větší pravděpodobnost, že mé tělo přijme hormony. Tak jsem začala hubnout. A z fáze „Měla bys trošku zhubnout“ se to dostalo do fáze „Prosím, už nehubni!“
Pokud se někdo opravdu cítí ve špatném těle a chce tranzicí projít, měla by být sterilizace přirozenou součástí.
No a pak nastala změna pohlaví. A to je takové origami. Oni to celé rozstříhají, sešijí a přemodelují. Jenže já neměla genitálie jako muž, ale spíš jako dítě, takže jsem měla strašně málo materiálu. Ale i přesto to zkusili, protože jsem si to přála. Bohužel se to celé utrhlo a rozpáralo a já pak měla dlouho v rozkroku velkou hnijící díru. Dlouho jsem jen ležela připojená k čističce, abych neumřela na sepsi. Ale ani v té chvíli jsem toho nelitovala. Říkala jsem si, že jestli umřu, aspoň umřu jako žena. Ale pořád si vzpomínám, že když mě převáželi do Motola, tak někdo řekl: „Máme tady muže, co krvácí z vagíny.“
Co tě na tranzici nejvíc překvapilo?
To, že jsem dokázala tak zhubnout i přesto, že jsem brala hormony.
Máš v plánu podstoupit ještě nějaké další operace?
Moje tělo operace moc dobře nezvládá. Chtěla bych si nechat odstranit přebytečnou kůži, protože jsem zhubla nějakých 80 kilo. Ale když vidím dospělé lidi, kteří takhle zhubnou, tak si říkám, že to není ještě tak strašné. Pak bych si možná nechala vypnout kůži na obličeji, ale to je spíš o tom, aby se důsledky radikálního hubnutí vyřešily. Jinak jsem se sebou spokojená.
Pamatuješ si na nějaký moment, kdy ses cítila naprosto přijatá?
To bylo ještě před operací. Chodila jsem s kámoškou do baru a nikdo to nevěděl, nikdo to nepoznal a já si konečně žila ten vysněný život.
Jaký máš názor na povinnou sterilizaci při změně pohlaví?
Myslím si, že pokud chceš být žena, neměla bys být schopná stát se otcem. Když se někdo identifikuje jako trans žena, nedává mi smysl, aby chtěl oplodnit partnerku. Respektuju, že si někdo nechce změnit pohlaví chirurgicky – česká medicína v tomhle směru pořád není na špičkové úrovni. Znám spoustu trans žen, které si penis nechají, ale podstoupí sterilizaci a jsou úředně ženami. Co ale nechápu, je ten velký odpor vůči sterilizaci. Pokud se někdo opravdu cítí ve špatném těle a chce tranzicí projít, měla by být sterilizace přirozenou součástí. Nedokážu si představit, že bych celý život žila jako žena, vypadala jako žena, pracovala v ženské profesi – a zároveň byla tatínkem.
Tvůj přítel je také transgender, ale opačným směrem. Plánujete v budoucnu rodinu?
Já dítě mít nechci. Jsem sama dost dětinská a chci žít hlavně pro sebe. Můj přítel má oproti mně ženské pudy a dítě by si přál. Já bych ale raději měla zvířata než děti. Přitom pracuju jako mořská panna a umím s dětmi skvěle vycházet – jen si neumím představit mít vlastní.
Setkáváš se jako trans žena v osobním životě s negativními reakcemi?
Spíš od lidí, kteří mě znají z internetu. Občas na ulici někdo zakřičí: „Ty jsi chlap!“ Na to většinou odpovím: „Rozhodně větší než ty.“ A jdu dál.
Kdybys měla napsat dopis sama sobě za 10 let, co by v něm stálo?
Doufám, že máš profesionální silikonovou ploutev, vlastní akvárko, že vystupuješ jako mořská panna – a že jsi konečně něco udělala s tou povislou kůží.
