Feminismus není přežitek, právě naopak. „Feminismus stále potřebujeme, protože jen letmý pohled na statistiky ukazuje, že rovnosti stále nebylo dosaženo. Ženy mají nižší platy, nejsou reprezentovány v politickém zastoupení. Například v Brně, kde žiji, byla po krajských volbách jmenována rada kraje a není v ní ani jedna žena. V mnoha státech světa vidíme tragické zhoršení pro životy žen například kvůli omezování reprodukčních práv nebo kvůli neřešení násilí na ženách,“ říká Lucie Jarkovská ze stand-up dvojice socioložek Duo docentky.
Ve svých vystoupeních spolu s Kateřinou Liškovou zábavnou formou podávají témata, jako je genderová ideologie, feminismus a postavení žen ve společnosti. Jejich společná kniha Feministkou snadno a rychle se stala bestselerem.
Kde se podle vás genderová nerovnost nejvíc projevuje?
Nerovnosti jsou propletené napříč všemi oblastmi našeho života – od pracovního prostředí přes domácnosti a rodiny až po přístup ke zdravotní péči. Ještě zásadnější než nerovnosti mezi muži a ženami je celkové nastavení současné společnosti, která je založená na silné soutěži, velkých nerovnostech a extrémním individualismu. Nová americká administrativa tyhle mechanismy roztáčí do nevídaných obrátek a vidíme, že to stojí a ještě bude stát hodně velké utrpení.
Jak to myslíte?
Už dnes jsou v USA místa, kde se nemůžete napít vody z kohoutku, například Flint, Michigan, Jackson, Mississippi, kontaminovaná půda způsobuje vážné zdravotní problémy a obří podzemní požáry v důlních oblastech produkují emise toxických plynů. A Trumpova odpověď: „Drill, baby, drill“, pojďme drancovat nerostné suroviny, co to půjde. Je to plivnutí do tváře všem snahám o citlivý přístup k životnímu prostředí, ale i zdraví lidí a především dětí.
Potřebujeme akcentovat úplně jiné principy, než je soutěž a růst. A i to je feminismus, kritika současných řešení a nabídka jiných.
Dalším příkladem jsou reprodukční práva. Hned po Trumpově nástupu do funkce zákonodárci několika amerických států předložili návrhy zákonů, které by změnily právní definici vraždy tak, aby zahrnovala i potrat. Takový zákon už dnes platí například v Salvádoru a způsobuje neuvěřitelné utrpení ženám i jejich rodinám. Nevede jen k tomu, že se ženy nemohou rozhodnout, zda chtějí být matkami, nebo ne, ale ohrožuje i ženy, které po mateřství touží. Pokud u nich nastane spontánní potrat, jsou v podezření, zda si ho náhodou nevyvolaly samy, a nejsou tedy vinné z vraždy. Důsledky jsou devastující. Ženy, které přišly o dítě, jsou zavírány do vězení za vraždu. Zhoršuje se kvalita gynekologické péče a zvyšuje se kojenecká úmrtnost. Ničí to i prožívání intimních vztahů, každý sex totiž může pro ženu potenciálně skončit vězením.
A není to jen Amerika, celý svět čelí velkým výzvám, jako je změna klimatu a války. Potřebujeme akcentovat úplně jiné principy, než je soutěž a růst. A i to je feminismus, kritika současných řešení a nabídka jiných. Ve feministickém myšlení se například hodně mluví o etice péče, která právě nabízí jiný pohled na svět a hodnoty, kterými se řídíme. Důležitá je proto participace lidí s různou životní zkušeností v politické reprezentaci a na dalších klíčových místech, kde se rozhoduje.
Říkáte, že z některých mýtů o feminismu už jste unavené, protože se pořád opakují. Které například?
Třeba když někdo namítá, že o rovnosti se bude s dotyčnou bavit, až sama vynese pračku do šestého patra. Většina dnešních mužů by nejspíš sama pračku do šestého patra taky nedonesla, ale hlavně nošení praček přece není klíčem k rovnosti. Lidé mají různé talenty a přednosti a je důležité, aby jich mohli využívat, a to právě bez ohledu na pohlaví.
Jaký vliv má podle vás na genderovou nerovnost vzdělávání?
Vzdělání je součástí společnosti, takže do určité míry odráží nerovnosti, které vidíme i jinde. Zároveň má i potenciál ke změně. Pokud je cílem vzdělání rozvíjet potenciál každého dítěte bez ohledu na gender, tak je důležité hledat citlivé způsoby, jak toho dosahovat, nepředávat dál stereotypní představy a nedusit v dětech jejich talent a ambice.
Duo docentky
Stand-up dvojici tvoří Kateřina Lišková a Lucie Jarkovská. Kateřina je česká socioložka, působí na Oddělení moderních transnacionálních a intelektuálních dějin Akademie věd ČR.. Aktuálně řídí velký mezinárodní projekt zaměřený na expertízu v autoritářských společnostech a analyzuje vědy o člověku v socialistických zemích středovýchodní Evropy. Lucie Jarkovská působí na Institutu výzkumu inkluzivního vzdělávání Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Momentálně se pod hlavičkou Národního institutu SYRI zabývá otázkou odolnosti ve vzdělávání.
Mnohé vzdělávací materiály už genderově citlivé či neutrální jsou. Ale stále se můžeme setkat se stereotypy. Nedávno někdo na sociálních sítích sdílel stránku z knížky Malované čtení pro děti z prvního stupně. Je tam příběh, který začíná: „S mámou a tátou poletíme k moři. Kdybych nebyla holka, ale kluk a kdybych se nebála, chtěla bych letět do vesmíru.“ Tahle věta je úplně nesmyslná. Strach je přirozený nám všem, ne jen ženám. Je dobré ho rozpoznat a porozumět mu. Ne do dětí hustit stereotyp, že holky jsou ustrašené a kluci neohrožení, což vede k takovému shovívavému opovržení holkami a k siláctví u kluků. A tohle siláctví je pro kluky hodně nebezpečné. Učí se nevnímat své emoce, maskovat je agresivitou.
Ano, řekla bych, že i muži to mají v dnešní společnosti velmi těžké. Jen trochu jinak než my ženy...
Patriarchát je v první řadě o soupeření mužů mezi sebou. Tohle soupeření má vynést vítěze a vysmát se lůzrům. Aby v tomto boji muži uspěli, mají se připravit o svou citlivost, empatii vůči druhým a mají ukázat ostré lokty. Tahle představa je základem tvrdého individualismu, ale taky zakládá na mnoho mužských problémů od schopnosti pečovat o vztahy až třeba po neochotu požádat o pomoc a třeba i řešit zdravotní problémy.
Jaký je váš názor na argument, že ženy nejsou na vyšších pozicích ne proto, že tam být nemohou, ale protože tam běžně být nechtějí, a je jen málo žen, které se na takto vysoké pozice opravdu snaží dostat?
Otázkou je, proč tam být nechtějí. Vezměme příklad z posledních týdnů. Poslankyně Marie Jílková s kolegyní Martinou Ochodnickou vystoupily s kritikou sněmovny za to, že je organizována způsobem, který je doslova vražedný především pro rodiče. Dlouhé hodiny se řeční o nesmyslech, nic nelze naplánovat. Ony jako poslankyně, jejichž rodiny nebydlí v Praze, dostávají od svých dětí pochopitelně otázku: Mami, kdy přijedeš domů? A na tu nejsou schopny odpovědět. Když na ni odpoví, často nemůžou dostát svým slibům. Nemá to řešení.
Feminismus prosazuje právo lidí rozhodnout se pro svou životní dráhu. Může to být klidně i dráha ženy v domácnosti. A pokud si uvědomuje, že její práce v domácnosti a péče o rodinu má hodnotu, a to i tu vyčíslitelnou finančně, lze to považovat za výdobytek feminismu.
Z mého pohledu to není ale jen problém pro matky nebo rodiče poslance. Je to problém pro každého příčetného člověka. Organizace práce by měla mít nějaké základní obrysy umožňující práci dělat konstruktivně a zachovávat u toho psychohygienu a work-life balanc. Pokud si necháme řídit společnost lidmi, kteří to nepovažují za důležité, protože nadřazují vysilující nekonstruktivní jednání všemu ostatnímu, něco je v naprostém nepořádku. A ano, znevýhodňuje to především ženy, ale jak říkám, i všechny další lidi, které lze považovat za „při smyslech“.
A co říkáte na názor, že gender pay gap neexistuje proto, že by vedení dělalo tak velký rozdíl mezi muži a ženami, ale nerovnost v platech je daná tím, že ženy obecně nejsou schopné tak tvrdě vyjednávat, více ustupují apod...?
Genderové nerovnosti nejsou něčím, co na nás někdo uvaluje svrchu. Formují i to, jak vnímáme sami sebe, jak moc si věříme. Zatímco muži jsou kulturně podporovaní v až silácké sebedůvěře, které pak chybí nějaká sebereflexe a uvážlivost, ženy jsou trénovány v neustálých pochybách o sobě samých. Gender pay gap je dobrý příklad. Částečně je způsoben tím, jak muže a ženy a jejich potřeby a nároky vnímají ti, kdo o platech rozhodují, ale na těch mechanismech udržování se podílíme i samy.
Zeptaly jsme se našeho publika, jak vyjednávají o odměně za svou práci. Pro mnoho žen je to obtížné, mají pocit, že když si řeknou o slušné peníze, budou považovány za nenasytné, příliš ambiciózní a podobně. Ze strany zaměstnavatelů taky často slyší věty typu: U nás si o peníze neříkáme, kazíte tím přátelskou atmosféru na pracovišti. Anebo jim třeba připomínají, že mají partnera, který vydělává dost. Narazily jsme také na články, které ženy od slušných výdělků doslova odrazují, a to tím, že pro ženu, která dobře vydělává, je obtížné najít si partnera.
V poslední době se na internetu zpopularizovaly takzvané tradwifes. Ženy, které tvrdí, že jsou „feministky naruby“, protože odešly z nespravedlivého systému, jen se starají o manžela a on pak živí celou domácnost. Jak se na tento přístup díváte?
Myslím, že mnohé tradwives, které mají své influencerské profily na sociálních sítích, se vůči feminismu dost ostře vymezují. Ale jinak feminismus prosazuje právo lidí rozhodnout se pro svou životní dráhu. Může to být klidně i dráha ženy v domácnosti. A pokud si uvědomuje, že její práce v domácnosti a péče o rodinu má hodnotu, a to i tu vyčíslitelnou finančně, lze to považovat za výdobytek feminismu.
Mladí lidé podle některých průzkumů od feminismu ustupují. Tvrdí, že nově nabytá práva žen diskriminují muže. Jak tohle vnímáte?
U mladší generace se dnes mluví hodně o tom, že mladé ženy jsou názorově jinde než mladí muži. Ženy jsou liberální, otevřené, muži se uzavírají a radikalizují. Samozřejmě to neplatí o všech, ale podpora a obdiv fanoušků některých osobností z takzvané manosféry to potvrzuje. Často je za diskriminaci považována ztráta dřívějších automatických privilegií. Pokud se ale někdo cítí diskriminován třeba tím, že se od něj očekává podíl na domácích pracích, tak to opravdu jako diskriminaci lze vnímat těžko.
Související…
