Zapírám, že byt je můj, aby si lidi nemysleli, že jsem zloděj

PONDĚLNÍ ROZCVIČKA ZDEŇKA STRNADA. Pětadvacetiletý Martin (redakce jeho jméno zná, z logických důvodů jsme ho změnili) bydlí v bytu 2+1 v pražských Holešovicích. Byt jeho rodina vlastní odnepaměti, rodiče se odstěhovali mimo Prahu. Za poplatky platí 8 000 korun, což je samozřejmě částka, kterou zvládne relativně lehce úplně každý. A právě to je trnem v oku značné části jeho vrstevníků.

Když jsem řekl, že bydlím ve svém, řekla mi jedna holka: A na ten byt jsi nakradl kde?

„Jednou jsme se bavili v klubu s kamarády, kolik kdo platí za bydlení,“ popisuje Martin s lehce rezignovaným výrazem v tváři, ve kterém hledám stopy sarkasmu nebo pozitivity jen velmi těžko. „Všichni říkali třicet tisíc za byt, patnáct tisíc za pokoj. Když jsem řekl, že bydlím ve svém, řekla mi jedna holka: A na ten byt jsi nakradl kde?“ Od té doby se na Martina začali koukat skrz prsty. Mezi sortu lidí, která má díky tristní situaci na trhu bydlení těžký život, prostě nezapadá, a tak je automaticky podezřelý. „Nikomu nedokážu vysvětlit, že na tom není nic špatného. Proč bych se měl za vlastní byt stydět?“

Příčiny tristního stavu na trhu s bydlením bychom mohli analyzovat desítky hodin, ale pro základní orientaci stačí přečíst si novinové titulky: „Trh s bydlením zamrzl. Budou Češi bydlet v garsonkách?“, „Český trh s bydlením patří k nejhorším v EU“, „Trh s bydlením ovládli spekulanti, dokud se nenajde politická vůle, situace se nezlepší“, „Nájemné překonává rekordy, v příštích měsících dále zdraží“. Výstavba nových bytů absolutně neodpovídá poptávce a nájemních prostor je málo. „Když dám do nabídky byt na pronájem, do hodiny mám 50 poptávek a do jednoho dne stovky,“ říká mi známý, který pracuje v realitách. Lze se v takové situaci divit tomu, že pronájmy malých bytů šplhají k 30 tisícům (tři čtvrtiny průměrného platu) a pronájem pokoje se běžně pohybuje okolo 15 tisíc?

Někomu přináší svobodu to, že pronajímá byty, mně přináší svobodu to, že nemusím tyhle lidi živit.

Co má ale Martin ze začátku našeho příběhu dělat? Často se mluví o tom, že vlastnictví bytů je přežitek, že budoucnost je v nájemním bydlení – lze se ale potom divit jeho kolegům a kamarádům, zvláště v situaci, kdy městské bydlení téměř neexistuje, veřejný prostor je zaplaven inzeráty „pořiďte si investiční byty“ a na hypotéku může většina mladých v situaci, kdy k jejímu získání je potřeba fyzicky složit minimálně 10 % ceny, což se v Praze hladce vyšplhá ke dvěma milionům, jednoduše zapomenout? Lze se averzi vyhnout v situaci, kdy jako následováníhodný příklad popisují média člověka, který ve 32 letech vlastní 100 bytů, tvrdí, že mu jejich pronájem přináší svobodu, a pořádá o tom motivační semináře (obvykle vyprodané)?

„Prostě jsem o tom přestal mluvit,“ krčí rameny Martin. „Nemám zapotřebí, aby po mně plivali lidi jen proto, že mám vlastní byt.“ Mladý softwarový inženýr si přitom své privilegium jasně uvědomuje: „Já chápu, že mám oproti ostatním výhodu. Nikomu jsem ale nic neudělal, nikoho neokrádám.“

Na vysvětlování už ale rezignoval: „Já už nebudu dokola vysvětlovat, že nutit lidi do nájmů, co jim sežerou v lepším případě půlku platu, prostě nefunguje. Někomu přináší svobodu to, že pronajímá byty, mně přináší svobodu to, že nemusím tyhle lidi živit.“