fbpx

Recept na dlouhý život: Buďte v klidu a neberte se vážně, radí paní Miloslava (100) 1 fotografie
Ilustrační foto, zdroj: Shutterstock

V říjnu oslavila stovku. Ale žádnou vetchou stařenku nečekejte. Paní Miloslava v sobě skrývá ohromnou energii a hlavně humor, s kterým přistupuje sama k sobě i k životu.

Zveřejněno: 1. 2. 2025

Do svých šestadevadesáti se sama o sebe dokázala plně postarat. Svým způsobem by to zvládla i dnes, přesto už čtvrtým rokem žije v domově pro seniory v pražských Vysočanech. „Když mi zemřel manžel, už jsem finančně neutáhla poplatit náš byt. Padla na to celá jedna penze. Vzala si mě k sobě dcera, ale té už je taky třiasedmdesát, bolí ji kolena, tak jí nechci viset na krku,“ vysvětluje Miloslava svou cestu do domova seniorů.

Je rodilá Pražačka, křtěná Vltavou. Dětství prožila na Smíchově a Praze zůstala věrná celý život. Podle svých slov prý celkem nudný. „Co vám budu povídat, ze mě žádná velká moudra nevypadnou,“ směje se. „Jsem úplně obyčejná ženská. Celý život v jedné kanceláři, celý život s jedním chlapem,“ říká tahle šprýmařka a v očích jí hrají čertovské plamínky.

Že je jí úctyhodných sto let? To si nepřipouští, ale pořád si sama ze sebe dělá legraci.

Jak se máte?

Ále, když jsem se dožila té stovky, tak je to na pendrek. Do stovky to bylo dobrý. Ale pak, jako když utne. Pravda, neslyšela jsem, ale krásně jsem viděla. Teď mám před očima clonu, protože mi slzí. Ale o nemocech se radši bavit nebudeme.

S manželem jsem žila skoro sedmdesát let. Do konce života jsem byla s jedním chlapem. 

Jaký to je pocit? Sto let.

To se radši neptejte. Ve středu mi trhali tři zuby.

To je tedy úžasné, že ještě máte svoje…

Už právě nemám. Ty poslední tři mi vytrhli. Teď jsem bába bezzubá. Jím kašičky. Ale já nejsem vybíravá, jím všechno.

A jinak jste zdravá?

No, bohužel jsem (smích).

Vy jste opravdu vtipálek...

Nikdy by mě ani nenapadlo, že se dožiju stovky. Naopak jsem říkala, kéž bych zemřela tak, abych neměla žádné bolesti a trápení.

A máte?

Nemám (smích).

Jaká byla oslava?

Oslava byla velká. A krásná. Tady v domově se vždycky poslední den v měsíci dělá oslava těm, kteří měli v tom konkrétním měsíci narozeniny. Já jsem se narodila 31. října, tak to hezky vyšlo přímo v ten můj den. Bylo to krásné. Měli jsme dort, chlebíčky, šampaňské, dostala jsem samé sladkosti, bonboniéry, kafe… Ale já už nic nepotřebuju.

Máte nějaký recept na dlouhověkost?

To nemám. Moji rodiče umřeli mladí. Maminka se nešťastnou náhodou otrávila plynem. Pustila plyn, ale neměl vývod ven. Zemřela, nebylo jí ani šedesát. Otec taky odešel hrozně mladý. Měl záduchu. Akorát teta, maminčina sestra, se dožila devadesáti čtyř. Takže žádný recept nemám. Alkoholu jsem se nevěnovala, byla jsem normální obyčejná ženská. Starala jsem se o rodinu, o manžela a to bylo všechno. Nějakou zdravou výživu jsem neřešila. Vařila jsem, co mě maminka naučila. Nejradši asi řízek. Ten si teď nedám, jedině rozmixovaný (smích).

Na jaké období v životě nejraději vzpomínáte?

Když jsem byla vdaná a žili jsme společně jako rodina. Měli jsme se slušně, taková střední vrstva. Nemohli jsme si vyskakovat, ale nám to stačilo. S manželem jsem žila skoro sedmdesát let. Do konce života jsem byla s jedním chlapem (smích). Manžel je devět let po smrti. Dožil se devadesáti dvou.

Každé odpoledne jsme chodili s maminkou do parku na Karlák. Sházely se tam tři rodiny s dětmi. Maminky si povídaly, my jsme si hráli. Nebo jsme si odskočili vedle do biografu.

Jak jste zvládala manželské krize?

Já jsem byla kliďas. Můj muž cholerik. Když se rozčílil, tak jsem se sebrala a šla do vedlejší místnosti. Za chvíli ho to přešlo a přišel za mnou. Byl mým životním partnerem. Před ním jsem žádné velké lásky neměla. Nechtěla jsem mladého kluka, protože jsem si říkala, že na rodinu mám dost času. Tak jsem s klukama nechodila. Abych nepřišla do jinýho stavu (smích).

Když se ohlédnete zpátky, jak jste si jako mladá představovala svůj budoucí život, a jaká potom byla skutečná životní cesta?

Já jsem nad tím nepřemýšlela. Tenkrát byl hlavní úkol se vdát. Co si budeme povídat. Vdávala jsem se v pětadvaceti, což bylo na tehdejší dobu pozdě. Přítelkyním mojí matky bylo už divné, že jsem ještě svobodná. Dcera se mi pak narodila v osmadvaceti.

Vy jste si na toho svého prince počkala…

No. On si musel počkat na mě. Pocházel z Náchoda a do Prahy přišel s firmou, která se tady zakládala. Já jsem tam nastoupila po škole jako sedmnáctiletá. A zůstala jsem celý život v jedné firmě. Ale nemyslete si, já se nezamilovala. On mě vůbec nezajímal. To přišlo až po letech.

Pak přišla válka, oba jsme byli nuceně nasazení. On šel na tři roky do Norimberku, já jsem měla kliku, dostala jsem se do kanceláře do Vídně a byla jsem tam půl roku. V tu dobu jsem i cestovala, podívala jsem se do Salzburku, k jezeru Konigsee, do Alp.

Co říkáte na dnešní mladou generaci?

Za to, jak žijí dnešní mladí, můžou jejich rodiče, protože se jim nevěnují, jako se věnovali nám. Dají dítěti mobil už do kočárku, aby měli klid. Když jsem byla malá, maminka byla s námi doma. Za první republiky bylo zvykem, že když měla rodina peníze, byla maminka doma a starala se. Byli jsme dlouho dva sourozenci. Po třinácti letech přibyla nečekaně sestra. Každé odpoledne jsme chodili s maminkou do parku na Karlák. Sházely se tam tři rodiny s dětmi. Maminky si povídaly, my jsme si hráli. Nebo jsme si odskočili vedle do biografu. V divadle Komedie, které měl Vlasta Burian, se přes den hrály filmy, grotesky, zvukový týdeník. I já jsem s dcerou každý týden chodila do divadla na dětské představení. Do Dětského domu Na Příkopě. Měla jsem hezký život, byla jsem spokojená.

Zažili jste nějaké náročné období?

To víte, za komunistů jsme měli krušné chvíle. Nesmělo se nic říkat. Manžel si u holiče pustil pusu, kecali o politice. Pak ho předvolali na Bartolomějskou. Byl rok 56. Naštěstí se dostal ven. Ale v podniku mu na celý rok vzali odměny a chtěli ho poslat do dolů. Měla jsem čtyřletou holku, tak jsem řekla, ne! Jen přes moji mrtvolu.

Když jsem se vdávala, neuměla jsem ani vařit, protože mi maminka jídlo vždycky strčila pod nos. Učila jsem se všechno za pochodu. 

 

Jinak manžel byl strašně šikovný, všechno spravil, třeba nám vyrobil kuchyň ze starých skříní. A pomáhal i ve školce. Když se jim něco rozbilo, dcera říkala: Tatínek to spraví, on to umí. To ho asi zachránilo, že se k němu lidi chovali hezky. Ten rok jsme museli přežít, bylo to těžké. Vařili jsme, co dům dal. Žili jsme z jednoho platu. V poledne jsem si dala polévku s rohlíkem a večer jídlo pro manžela. Ale zvládli jsme to.

Tehdy ženy hodně pletly, šily…

To já ne. Tohle dělala maminka. Byla jsem zvyklá, že všechno udělá, tak jsem nic neuměla. Když jsem se vdávala, neuměla jsem ani vařit, protože mi maminka jídlo vždycky strčila pod nos. Učila jsem se všechno za pochodu. Až jsem se naučila ty řízky (smích).

Co byste ráda předala dnešní mladé generaci?

Moudré rady nemám, jsem obyčejná holka. Ale ráda se směju, akorát nemám zuby.

A co vás těší? Co vám dělá radost?

Co mně může udělat radost? Dlouho jsem luštila křížovky. Ještě před půl rokem. Ale teď na to nevidím. Písmenka jsou tak mrňavá. Dcera mi nosila časopisy, křížovky. Pořád, pořád, pořád. Jakmile přišel časopis, hned jsem se na to vrhla. Dneska přijde dcera, včera tu byla sestra, ta chodí každé úterý…

Jak tady vlastně trávíte dny?

Je to stereotyp. Ráno se musím trochu rozcvičit, protože mi nic nefunguje. Ruce bolí, paty bolí. Vstanu, nasnídám se a jdu zase do postele (smích). Většinou jsem celé dopoledne v posteli. Dneska jsme ale měli koupání. Po obědě se obléknu, jdu do recepce a tady si s babičkami pokecáme u kávy. Na pokoji máme dobrou partu, jsme tam tři. Vždycky probereme, co nám přijde na jazyk. Rády se díváme na cestopisy. To je takový náš rituál. Každé odpoledne dávají v televizi cestopis a pak AZ kvíz. To mám ráda. Spát chodím v jedenáct. Lupnu si tabletku a spím jako dudek.

Je něco, co byste si přála?

Ani nevím, co bych si mohla přát. Zdravou rodinu, dceru, vnoučata, pravnuka. A kdybych si měla něco přát, co se mi už nesplní, tak ještě jednou vidět Alpy. Teď už na to nemám sílu, ale kdybych mohla, tak vám řeknu, že ty Alpy na mě zapůsobily víc než celé moře.

Související…

Dlouhověkost není jen o genetice. Výzkum mezi „superstaříky“ ukázal, jak držet mozek ve formě
Tereza Hermochová

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...