Narodil se v roce 1974 v Jerevanu do rodiny s bohatou uměleckou tradicí, jeho předci byli kováři, kameníci, hudebníci a řemeslníci. Životní podmínky v dětském domově v Arménii jej však přiměly k odvážnému kroku – ve čtrnácti letech opustil rodné město i rodnou zemi a vydal se hledat lepší budoucnost. Několik let strávil na východní Ukrajině, poté se na kole vydal do Evropy. Cestou přes Slovensko a Polsko přespával pod širým nebem a přivydělával si manuální prací. V Jizerských horách se pak zamiloval do české přírody a krajiny, která ho nejen inspirovala k umělecké tvorbě, ale také v něm probudila hluboké spojení s přírodou.
Dnes Stefan žije stále minimalisticky – většinu času tráví buď v lese, nebo ve své dodávce, kterou přetvořil na obytný prostor. Svůj životní styl popisuje jako svobodný a naplněný vděčností za každý nový den. Jeho filozofií je harmonie s přírodou, která se odráží i v jeho práci – od sochařství a restaurování až po design a malbu.
Z arménského děckáku ke svobodě v českých lesích... (zdroj: se svolením Stefana Shamilyana)
Kromě umění se Stefan věnuje také paraglidingu, kde nasbíral už více než patnáct let zkušeností. Nabízí tandemové lety v oblastech, jako je Český ráj, Krkonoše nebo Ještěd, a jeho služby jsou přístupné i dětem od šesti let. Svým způsobem Stefan nachází v létání podobný druh svobody, jaký zažívá při svém životě v přírodě.
Stefan Shamilyan je důkazem, že i z náročných životních podmínek může vyrůst jedinečný a naplněný příběh – příběh člověka, který našel štěstí v jednoduchosti, přírodě a tvoření.
Narodil jste se v Jerevanu a váš životní příběh je neuvěřitelně pestrý. Můžete nám přiblížit své kořeny, a co vás přivedlo do České republiky?
Narodil jsem se 6. července 1974 v Jerevanu, hlavním městě Arménie, v rodině arménsko-řeckých přistěhovalců. Moji předkové utekli z Turecka během genocidy v roce 1915 do Řecka, a později, v šedesátých letech, se přestěhovali do Arménie.
Moje plány většinou nevycházely, protože jsem dával přednost emocím a duchovním vjemům před pragmatickým přístupem.
Vyrůstal jsem mezi umělci, kováři, kameníky a hudebníky, což mě od dětství formovalo. Ve 14 letech jsem odešel na východní Ukrajinu, kde jsem zůstal několik let. V roce 1994, ve svých dvaceti letech, jsem se rozhodl na kole vydat do Evropy s cílem studovat sochařství a poznat svět. Cesta mě zavedla přes Slovensko, Polsko a nakonec do Česka. V Jablonci nad Nisou mi ukradli kolo i všechny věci, což mě tu na delší dobu zadrželo.
Cesta na kole napříč Evropou musela být náročná. Jaké okamžiky byly nejzajímavější nebo nejtěžší? Přemýšlel jste někdy o návratu?
Nikdy jsem o návratu neuvažoval. Vždy se snažím dojít do cíle, i když ten cíl nemusí být přesně takový, jak jsem si původně představoval. Cesty byly plné výzev, ale vždy jsem vděčný za každý nový den, který mi něco přinesl. Moje plány většinou nevycházely, protože jsem dával přednost emocím a duchovním vjemům před pragmatickým přístupem.
Můžete nám podrobněji popsat svou cestu na kole?
Rozhodl jsem se jet, protože když se pro něco rozhodnu, tak to udělám. Jsem hodně cílevědomý člověk. Fyzicky to bylo náročnější, kolo bylo přetížené, protože jsem vezl spoustu věcí – deky na spaní, pytel s bramborami, hrnce, a dokonce suché dříví, kdyby bylo potřeba.
Svoboda je nosným tématem Stefanova života. Na zemi, ve vzduchu i ve vlastní duši. (zdroj: se svolením Stefana Shamilyana)
Jel jsem druhou polovinu září, takže už bylo chladnější počasí. Na týden jsem se zastavil na Slovensku, kde jsem pracoval a štípal dříví. Najel jsem celkem tisíc kilometrů, což se mi nezdálo nijak moc. Ale je pravda, že spousta lidí se tomu dodnes diví, jak jsem to zvládl.
Jaké byly vaše začátky v Česku, když jste sem přišel?
Velmi se mi tady líbilo, hlavně ta krásná příroda. Na začátku jsem si myslel, že tady všichni mluví rusky, protože jsem věděl, že tady kdysi žilo hodně Rusů. Byl jsem překvapený, že tomu tak není. Mluvil jsem plynně rusky a ukrajinsky, takže jsem se dorozumíval, jak to šlo, a poměrně rychle jsem se naučil jazyk. Bylo to před třiceti lety a já tehdy neuměl ani anglicky. Našel jsem si práci, seznámil se s horolezci a začal lézt na skály.
Svou ženu jste poznal na Ukrajině. Odjel jste tehdy do Česka bez ní?
Ano, moje žena zůstala na Ukrajině s naším malým synem. Já jsem nejprve přijel sám, našel si práci a zajistil tady zázemí, aby za mnou mohla rodina přijet. Poté jsem je přivezl do Česka. Postupně jsme měli čtyři děti – dva syny a dvě dcery.
Lidé mě většinou přijímají dobře – někteří mě považují za podivína, jiní za šamana nebo lesního muže. Laskavost na lidi působí a já ji vždy vracím.
Nejmladší z nich je teprve osmiletá. Už spolu s manželkou nežijeme, ale s dětmi se pravidelně vídám. Jeden z mých synů například šel vloni pěšky z Jablonce do Španělska do Santiaga de Compostela se svým pejskem, což mu trvalo tři a půl měsíce. Je to podobný dobrodruh jako já.
Takže jste se odstěhoval a zvolil jste minimalistický život v maringotce, je to tak?
Ano, po rozvodu jsem nechal rodině dům a odstěhoval se. Už dávno jsem toužil po minimalistickém životě. V minulosti jsem často utíkal do přírody – občas jsem zůstával ve skalách, devět měsíců jsem žil v jeskyni. Příroda mě vždycky táhla. Nyní žiju v maringotce a v obytňáku. Jako sochař pracuji na různých projektech, a když potřebuji někam odjet, mám svůj „domeček na kolečkách“ a nemusím se ubytovávat v hotelu. Tento způsob života mi maximálně vyhovuje.
Takže žijete s minimem věcí v souladu s přírodou?
Zjistil jsem, že opravdu nic moc nepotřebuji. Stačí mi dva páry bot – letní a zimní, pár kousků oblečení, které si sám vyperu v teplé vodě ohřáté na vařiči. Občas se vykoupu v jezeře. Tento životní styl mě osvobodil od přebytečných věcí a pocitu, že musím něco vlastnit.
Stefan je ztělesněním minimalistického způsobu života. (zdroj: se svolením Stefana Shamilyana)
Život v přírodě je pro mě vším. Po třiceti letech manželství se můj život zásadně změnil a příroda se stala mou největší inspirací. Všechno si vyrábím sám – mám krbová kamna v maringotce, fotovoltaiku na elektrickou energii, vodu čerpám z pramene a topím si vlastnoručně připraveným dřevem. Každodenní činnosti, jako je příprava dříví na zimu nebo vaření, mi přinášejí radost. Medituji, hraji na hudební nástroje a hledám klid v jednoduchosti.
Setkal jste se při svém životě v přírodě s problémy ze strany úřadů nebo obyvatel?
Na žádné větší problémy jsem nenarazil. Pokud jsem něco porušil, bylo to spíš z neznalosti nebo nedbalosti. Lidé mě většinou přijímají dobře – někteří mě považují za podivína, jiní za šamana nebo lesního muže. Laskavost na lidi působí a já ji vždy vracím.
Vaše životní cesta je velmi duchovní. Máte nějaký konkrétní cíl, nebo necháváte věci plynout?
Nechávám věci plynout. Jsem vděčný za každý okamžik a věřím, že mě život dovede tam, kde mám být. Připadám si jako pokračovatel tradic mých předků, kteří byli poustevníci, léčitelé a věštci. Své dary si uvědomuji, ale nespěchám s jejich využitím. Důležité je, jak odcházíme z tohoto světa, nikoliv jak přicházíme.
Jak vnímáte dnešní moderní společnost, plnou technologií a shonu?
Moderní svět příliš nevnímám. Mám mobilní telefon a používám data, ale jinak se technologiím vyhýbám. Politiku a zprávy nesleduji – stejně na nich nic nezměním. Společnost se mi zdá často ztracená v konzumu, ale nemám potřebu ji měnit. Svým způsobem života ukazuji, že existuje alternativa, která může přinášet klid a naplnění.
Umění je duchovní terapie. (zdroj: se svolením Stefana Shamilyana)
Máte nějaké sny nebo přání, která si chcete splnit?
Rád bych jezdil po tradičních jarmarcích, vyráběl hudební nástroje, šperky, koval nože nebo vařil kávu v džezvě. Chci objevovat nové věci a zůstat spojený s přírodou. A i když mám rád své toulky, Česká republika je mým domovem.
Co byste poradil těm, kteří zvažují podobný životní styl?
Řekl bych jim, že život v přírodě je krásný, ale vyžaduje vděčnost, pokoru a připravenost na vše. Je důležité žít jedním dnem a přijímat výzvy, které přijdou. Věřím, že příroda má schopnost ukázat nám pravdu o nás samých, pokud jsme ochotni naslouchat.
Jaké máte plány do budoucna? Plánujete více cestovat po světě?
Můj sen je odstěhovat se na jih, ale kvůli dětem to zatím nejde. Moje dcery jsou ještě malé, mají 8 a 15 let, a já je nechci opustit. Na podzim se ale chystám do Portugalska na čtyři až pět měsíců. Už musím ten krok udělat, protože čas běží. Vždycky jsem rád cestoval, například jsem čtyři měsíce žil v Rusku, a tak mě to stále táhne dál. Zatím tedy odjedu jen na pár měsíců a časem se uvidí.
Reklama
