fbpx

Na Indonésanech mi vadí jejich „salámový“ přístup, říká Češka vdaná na Jávě Dalších 4 fotografií v galerii
Se svolením Pavly Trávníčkové

Jak se holka z Moravy dostala až do Indonésie? V čem se život tam liší od toho českého? Co mladou Moravačku zaujalo na současném manželovi a jak vypadala jejich svatba? Nejen to nám prozradila 32letá Pavla.

Zveřejněno: 19. 1. 2025

Pavla Trávníčková žije na Jávě už osmým rokem. Holka z Moravy se prakticky mávnutím proutku ocitla v indonéské vesnici. „Přestože leží na hlavním tahu, který spojuje velká města v okolí, nic „turisticky významného“ tu není. Žijeme tu tak prostý, vesnický život, v domečku uprostřed rybníků,“ říká dvojnásobná maminka, která je spoluautorkou knihy pro cestovatele Travel Tips.

Co vás přivedlo na Jávu?

Na vysoké jsem se přidala ke studentské organizaci AIESEC, která zprostředkovává dobrovolné a pracovní zahraniční stáže. A při mé roční cestě po Asii v roce 2017 jsem se rozhodla najít si dobrovolný projekt i pro sebe. Nakonec jsem vyrazila na dva, první na Jávě a pak na jeden v Íránu. Do Jávy jsem se zamilovala a věděla jsem, že se sem chci vrátit. Překvapilo mě, jak moc komunitní život tady je. Že jako jednotlivec tu bez podpory okolí v podstatě nedokážete přežít. Takový život jsem si z anonymního Česka vlastně ani nedokázala představit.

Co vás tam nejvíc uchvátilo? Asi váš manžel, že?

Můj manžel byl jedním s organizátorů mojí stáže tady. Vlastně ani nevím, čím mě tak zaujal. Nijak extra se mi na první pohled nelíbil, ale intuice říkala něco jiného (smích). Uměl vylézt na palmu pro kokosové ořechy, doma dokázal zapojit elektriku. Měl v sobě takové to české kutilství, a přestože neuměl anglicky, vždycky se mi snažil veškeré informace překládat. Asep je vtipálek a ohromně sociálně založený člověk. Povahově jsme naprosté opaky, ale máme stejné hodnoty i životní cíle. Jak jsme se k sobě vlastně dostali, je i nám samotným záhadou.

U spousty věcí jsem netušila, jak to chodí. Já byla zvyklá si do minuty naplánovat den a pak jet podle plánu. S tím jsem tu neměla absolutně žádnou šanci obstát. Tady mají na všechno čas, a než aby řekli ne, tak řeknou možná. 

Vy jste se rozhodla následovat své srdce a velmi brzy se za svým budoucím mužem přestěhovat. Co na vaše rozhodnutí říkali vaši rodiče?

Mám zlaté rodiče, kteří mi do života nikdy moc nemluvili. Mamka naznala, že mě vychovala tak, že mi důvěřuje, že udělám dobrá rozhodnutí. Takže mě ve všem vždycky podporovala. Když jsem se zmínila o Asepovi a o stěhování do Indonésie, tak byli překvapení, ale to je tak vše.

Jenomže něco jiného je romantika dovolené, nebo pár týdnů pobytu, a něco jiného dlouhodobý praktický život. Zažila jste nějaký drsný náraz? 

Jasně, obzvlášť po svatbě, kdy jsme se přestěhovali k manželovým rodičům. Bydlela tam také jeho starší sestra s rodinou a zkrátka nás bylo v jednom domě moc. U spousty věcí jsem navíc netušila, jak to chodí. Já byla zvyklá si do minuty naplánovat den a pak jet podle plánu. S tím jsem tu neměla absolutně žádnou šanci obstát. Tady mají na všechno čas, a než aby řekli ne, tak řeknou možná. Nikdy jsem tak nevěděla, na čem jsem. Musela jsem se naučit být trpělivější. Tohle vyřešil až čas. 

Jaké jsou na Jávě rodinné vztahy a třeba nějaká rodinná hierarchie?

Do celé kultury se výrazně promítá respekt ke starším, ať už to jsou rodiče, starší sourozenci nebo bratranci/sestřenice. Ti starší rádi mluví do života těm mladším a mladším většinou nezbyde nic jiného než poslouchat. Často jsou to tak rodiče, kdo vybírají kroužky, školy, nebo mluví do dětí partnerů. Teď už to sice není v takové míře jako dříve, nicméně vliv starších je stále patrný.

pavla s manzelem a detmi na svatbe svagrove

Pavla s manželem a dětmi na svatbě švagrové. Zdroj: Se svolením Pavly Trávníčkové


Jak vás přijala manželova rodina?

Tím, že jsem tu byla původně na stáži a bydlela u manželovy tety, tak měli možnost si mě oťukat a už tušili, do čeho jdou. Nejprve nechápali, proč si Asepa chci vzít, pak si mysleli, že mám nějaké nekalé úmysly, a nakonec měli vlastně radost.

Jak dlouho jste se před svatbou znali?

Ne moc dlouho. Tady se randění moc nenosí. Z jejich pohledu, když už spolu chtějí dva být, tak se vším všudy. Poznali jsme se v únoru 2017. Po pěti týdnech tady jsem odjela a vrátila se v září téhož roku. V prosinci jsme se zasnoubili a svatba proběhla v srpnu 2018.

Oproti Česku je tu méně kontrol a vyšetření. Všichni se na vás ale usmívají, trpělivě vás vyslechnou a chápou porod jako velmi intenzivní zážitek, po kterém je potřeba, aby žena odpočívala a načerpala síly. 

Jak vypadá indonéská svatba?

Ta vesnická je velká a velmi vyčerpávající událost (smích). My jsme původně chtěli jen malou svatbu na úřadě, ale právě kvůli tomu, že jsem cizinka, tak se očekávalo hodně hostů a museli jsme mít svatbu u manželových rodičů doma. Uzavře se cesta, postaví venkovní altán, přes plastové židle se dají bílé ozdobné potahy a už týden před svatbou začínají přicházet hosté. Kamarádi svatebčanů, jejich rodičů, příbuzní, sousedé, příbuzní sousedů – spousta lidí. Aby popřáli novomanželům, a také přinesli dary v podobě obálek s penězi nebo vajíček/cukru/kávy, kterých se během svatebního týdne spotřebují desítky kil.

Samotný obřad pak probíhá podobně jako v Česku, detaily se odvíjí na základě náboženství, v jakém se lidé berou. V Indonésii je totiž ze zákona povinné být věřící. Ve městech už sice bývají svatby jen pro pozvané a trvají třeba jeden den. Na vesnicích je to ale stále takový nekonečný maraton vítání hostů od rána až do velmi pozdních hodin. Zapojuje se celá komunita, sousedé pomáhají vítat hosty a povídat si s nimi. Chlapi roznáší čaj hostům a uklízí po nich. Ženské zase nonstop vaří, aby bylo vždy jídlo pro hosty, balí případné dary pro hosty a zároveň berou dary od hostů. Celý tady ten logistický tým v pozadí může čítat klidně i přes padesát lidí. První přípravy a vaření začínají už asi týden před obřadem a druhý den po něm se už začíná všechno sklízet a věci se vrací do normálu.

Co na takovou událost říkali vaši rodiče?

Rodiče tu byli na zásnubách, které probíhají podobně jako svatba, jen v menším měřítku – možná padesát lidí. Tím, jak nerozuměli jazyku ani kultuře a ani já netušila, co nás čeká, tak si to nikdo z nás moc neužil. Chtěla jsem je ušetřit dalšího traumatizujícího zážitku (smích). Zároveň jsme kvůli místní byrokracii svatbu několikrát posouvali a do poslední chvíle ani netušili, kdy se bude odehrávat.

aktivity pro deti v rybnicich

Aktivity pro děti na rybnících. Zdroj: Se svolením Pavly Trávníčkové


Máte dvě děti. První se narodilo na Jávě, druhé u nás. Můžete to porovnat?

Byly to dvě diametrálně odlišné zkušenosti. Oproti Česku je tu méně kontrol a vyšetření. Všichni se na vás ale usmívají, trpělivě vás vyslechnou a chápou porod jako velmi intenzivní zážitek, po kterém je potřeba, aby žena odpočívala a načerpala síly. Většinou se tak porodů zúčastní nejbližší rodina, čekají na chodbě nemocnice nebo kliniky a po porodu je vždycky někdo u matky a dítěte, aby pomáhal.

V nemocnici jsem pak dostávala spoustu dobrého jídla. Zdravého, nenadýmavého a plného živin, které tělo po porodu potřebuje. Obvykle pak s péčí o dítě v prvních dnech/týdnech pomáhá rodina, žena si dopřává každodenní masáže. A pak opět nastupují hosté, spousta hostů (smích). Aby miminko uvítali a darovali rodičům peníze.

Porod v Čechách vám vyhovoval?

V Česku máte tu jistotu, že se o vás postarají. Že tu sanitky fungují, že se máte na koho obrátit. Celkově je zdravotnictví v Česku opravdu na špičkové úrovni. Celý předporodní proces je mnohem více a lépe organizovaný. Každý jednotlivý krok je předem nalajnovaný a přesně víte, co za vyšetření a kdy vás čeká. Asi jsem ale neměla štěstí na vstřícný personál a polovinu kontrol jsem následně obrečela nebo je dlouho vydýchávala. V Indonésii doktoři na pacienty zkrátka nekřičí (smích).

Sehnat tu některé západní ingredience, jako jsou mléčné výrobky, býval velký problém. Teď už je to s nástupem online nákupu lepší, ale když člověk vidí ty ceny, tak si to taky dvakrát rozmyslí.

Na druhou stranu, v Indonésii jsem si musela všechno hlídat sama. Například pro injekci po porodu musel jet manžel s chladicím boxem pět hodin do jiného města a následně pět hodin zpátky, aby mi ji doktoři mohli píchnout.

Jak budete vychovávat děti? Jak budou mluvit?

Doma mluvíme hlavně indonésky, takže indonéština je jejich první jazyk. Starší čtyřletá dcera umí ale i česky a trošku anglicky. V budoucnu určitě pochytí i javánštinu, kterou tu místní mluví. Mladší je teprve rok, ale povedeme ji stejně.

A jak často se dostanete domů?

Od té doby, co se holky narodily a skončil covid, se snažíme do Česka létat každý rok alespoň na několik měsíců. Je pro mě důležité vystavovat je oběma kulturám.

Co na zdejší mentalitě obdivujete, a co vás naopak irituje?

Obdivuju jejich nadhled, a jak berou i opravdu krizové věci s humorem. Jak slušní a respektující tu jsou. Na druhou stranu mi vadí ta jejich „salámová kultura“. Problémy se buď vyřeší samy, nebo počkají, až je opravdu začnou pálit. A pak je tu ta jejich snaha neurazit ostatní. Já tomu říkám neupřímnost, oni to vidí jinak (smích). Namísto toho aby naznali, že něco neumí, nechápou nebo nerozumí, tak všechno odkývou, a až zpětně se zjistí, že vlastně netušili, o co běží.

Jak doma vaříte? 

Já nejraději vařím to, co dům nebo zelinář dal. Každý den k nám před dům přijede prodejce se zeleninou na motorce a z těch jeho kousků poskládám nějaké menu. Taková rychlá zeleninová jídla.

most pres reku na vesnici

Most přes řeku v místní vesnici. Zdroj: Se svolením Pavly Trávníčkové


Pochutnám si ale i na místních specialitách, obzvlášť mám ráda chlebovník v kokosovém mléce, orestované papájové květy a rýži z kasavy. To jsou takové specialitky, které ve městech už téměř nenajdete.

Vaříte jim i česká jídla?

Přiznávám se, že do takových jídel se nehrnu ani v Česku, takže jsem se je ani nikdy neučila vařit. Navíc sehnat tu některé západní ingredience, jako jsou mléčné výrobky, býval velký problém. Teď už je to s nástupem online nákupu lepší, ale když člověk vidí ty ceny, tak si to taky dvakrát rozmyslí.

Čím se živíte?

Asep je chovatel ryb a před dvěma lety si založil firmu, kde instalují wi-fi do domácností v okolních vesnicích. Moje práce je mišmaš marketingu, cestování a Indonésie. Pracuji online, píšu cestovatelské články, spravuju blogy klientů i moje o Indonésii a s manželem navíc organizujeme poznávací cesty střední Jávou.

Litovala jste někdy svého rozhodnutí se na Jávu provdat?

Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Byly (a jsou) chvíle, kdy se sebe ptám, jestli mi to za to stojí. Život v nové kultuře, kde se musíte učit všechno odznova, je psychicky dost náročný. Nejdřív lidem nerozumíte po jazykové stránce, potom nerozumíte jejich chování a pak toho máte jednou dost. Chcete prásknout dveřmi a vrátit se tam, kde to znáte. Tam, kde je vám dobře. Jenže takové místo se už těžko hledá. Po těch letech jsem už dost ovlivněná asijskou kulturou, a tak mi kolikrát připadá cizí i ta česká. Nechávám ale věci plynout. Naučila jsem se tu žít a teď je mi tu dobře. Co bude dál, to se uvidí.

Nedávno jste se také podílela na knize pro cestovatele Travel Tips...

Ano. Před Vánoci jsme spolu s Matoušem Vinšem, spoluautorem Travel Bible, vydali cestovatelskou knihu Travel Tips: 212 ověřených rad a triků, jak na cestách ušetřit a naplno si je užít. Hlavním cílem knihy je dodat sebevědomí méně zkušeným cestovatelům a zároveň poskytnout užitečné informace i dobrodruhům, kteří už mají několik cest za sebou.

V knize tak najdete souhrn všeho, co by vás na cestě mohlo nepříjemně zaskočit, rady, jak se vyhnout zbytečným výdajům, a mnohem víc. Snažili jsme se, aby kniha byla co nejvíce praktická a založená na reálných zkušenostech a poznatcích. Do knihy tak se svými tipy přispěla také třicítka českých a slovenských dobrodruhů a cestovatelek.

Související…

Život v cizině je jen pro odolné, ale otevře vám oči, shodují se expatky
Michala Jendruchová

foto: Se svolením Pavly Trávníčkové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...