Pátek Karla Křivana: Proč je nám už jedno, že nás nikdo nepochválí

Dávno v minulém století napsal Miroslav Horníček rozvernou knížku Chvála pohybu. Moc se mi její název líbí. Pohyb je základní charakteristika každého zdravého organismu. I toho lidského. Jakmile se zastavíme, někdo nás předběhne. Dohnat ho nás pak stojí mnohem více sil, než kdybychom přidali hned na začátku. Není čas na odpočinek, i když nás mnozí chytráci tak rádi poučují o tom, že úsilí a odpočinek musí být v rovnováze. Asi ano, ale proto, abychom se stali silnějšími, ne slabšími. Chvála slabosti je mantrou části současného evropského myšlení, leč svět je v pohybu. A je rád, že my ne.

Už nám došlo, jak by řekl Jára Cimrman, že v Česku v pohybu nejsme. Stojíme, přešlapujeme a drndáme do jiných, že jdou špatně. Je to proto, že správu země jsme více než desetiletí přenechali lidem, kteří neinspirují, nepobízejí, k pohybu nemotivují.

Kdo nás posune dál?

Jsme země úředníků, kteří se tváří, že když budeme dělat všechno, jako jsme to dělali vždycky, tak to postačí. Aktivita je podezřelá, protože znamená risk a chyby. Lidé, kteří vždycky dokázali posunout společnost kupředu, byli umělci a podnikatelé. Jedni provokovali, nutili k přemýšlení a otevírali netušené možnosti naší představivosti. Druzí měnili nápady v realitu. Jedni i druzí věděli, že za svoje konání musí nést zodpovědnost. Což je přesně to, čemu se dnes vyhýbáme.

Ničeho nedosáhnete jen tím, že si vyslechnete všechny možné rady a navštívíte sto jeden kurs. Musíte tu věc začít dělat. Což bolí.

Koučujeme a úřadujeme. Všichni ti trenéři šťastného života vypadají jako bezchybní koumáci. Protože ve skutečnosti nic netvoří, nedělají chyby, a tak vypadají jako neomylní. Ale oni nedělají chyby, protože jen popisují, analyzují, porovnávají. To je také důležité. Ale ne rozhodující.

Ničeho nedosáhnete jen tím, že si vyslechnete všechny možné rady a navštívíte sto jeden kurs. Musíte tu věc začít dělat. Což bolí. Protože přichází nejistota, bezohlednost rozhodování, chyby, konflikty. Ale už jen oním konáním, aktivitou, pohybem se posouváte dál.

Podnikající úředníci

Moudrá vláda by aktivní lidi, v ekonomice to jsou podnikatelé a je jedno zda mají kavárnu, e-shop nebo mezinárodní společnost, podporovala. Protože úspěch provokuje další lidi k jednání. Konkurence vytváří kvas, který proměňuje zatuchlou nudu v zajímavou a činorodou společnost. Zaměnili jsme podnikání ve schopnost napojit se na státní rozpočet a jeho dotační systém. Takoví lidé nejsou ale podnikatelé, nýbrž jen jiná forma úředníka. Ovládá nás myšlení lidí, kteří dělají jen to, co musí, ne to, co mohou.

Není všechno tak zlé, jak popisuji. Žije a pracuje mezi námi spousta těch, kteří jsou v pohybu. Jen vypadají jako blázni, když něco budují, protože práce přece už dávno není ta hodnota, kvůli které má smysl ráno vstávat. Vláda to nějak zařídí, a když ne, tak ji vyměníme. Že nechci, aby za mě vláda něco zařizovala, je pak bráno jako myšlení pochybných devadesátek.

Abyste opravdu byli v pohybu, musíte mít důvod. Hezky to říká archeolog Miroslav Bárta v právě vysílaných dokumentech České televize Civilizace – dobrá zpráva o konci světa. Staré civilizace stavěly svoje největší budovy jako spojení s tím, co nás přesahuje. My je nyní stavíme jen pro ekonomické cíle jako výraz "jáství". Baťa i Masaryk šli za něčím, co bylo víc než jen praktickým cílem. Každý z jiných důvodů. Mimochodem, Masaryk (a nejen on) je důkazem, že pohyb není otázkou věku. Ale nastavení mysli. To naše dnešní nastavení nepřeje aktivitě. Nanejvýš hře na ni.

Zjistili jsme, že je příjemné se nehýbat, a doufáme, že i tak lze přežít. Ano, jde to. Ale nikdo nás za to nepochválí. A protože už nevěříme, že se jednou budeme zodpovídat za naše činy zde, tak je nám to i jedno.