fbpx

Jsou macechy zlé? Aneb proč neustále živíme starý mýtus 1 fotografie
Zdroj: Midjourney

Nevlastní matky v popkultuře jsou často lítostivé a nenávistné saně, které ubližují dětem, velmi nemilá a někdy i vraždící monstra. Jenže ruku na srdce: kdy naposledy se vám očekávání popkulturních představ opravdu vyplnilo?

Zveřejněno: 25. 9. 2023

Vzpomeňme si na závistivou macechu Sněhurky nebo na tu v Jeníčkovi a Mařence, která vyhání své nevlastní děti do lesa. V Disneyho adaptaci Popelky z roku 1950 zase nutí zlá lady Tremaineová svou nevlastní dceru k namáhavé práci a nabádá své biologické děti, aby se jí stranily. Ve filmu Past na rodiče z roku 1961 vystupují dvě dvojčata, která byla po rozvodu rodičů rozdělena. Usměvavá a svérázná děvčata spojí své síly, aby se zbavila otcovy příšerné nové snoubenky a znovu spojila svou rodinu. A v komediálním hororu Zlá macecha, který byl poprvé uveden v roce 1989, je postava, kterou hraje Bette Davis, nejen macechou, ale také doslovnou čarodějnicí.

Není náhodou, že se dnes na macechy pohlíží v méně příznivém světle než na jakoukoli jinou rodinnou postavu. Díky více než 900 mezinárodním příběhům, které byly v průběhu staletí o zlotřilých macechách napsány, jsou často vnímány jako méně laskavé, milé, šťastné a sympatické a naopak více kruté, nespravedlivé a nenávistné.

Důkazy o zlých macechách chybí

Nevlastní rodiny všeho druhu se jistě potýkají s problémy a konflikty, které by mohly některé prvky těchto stereotypů posilovat, neexistují však žádné skutečné důkazy, které by karikaturu zlé macechy podporovaly. Ve skutečnosti výzkumy ukazují, že nevlastní matky mohou být pro rodiny jedinečně prospěšné, slouží jako tmel, který drží členy rodiny pohromadě po rozchodu, a poskytují dodatečnou podporu truchlícím dětem.

Neúplné rodiny se stávají novým standardem. Proč tedy přetrvává toto kruté vnímání?

Ačkoli je téma nevlastních matek smyšlené, odráží některé pravdy o společnosti 19. století. „V době, kdy tyto pohádky vznikaly, byla délka života mimořádně nízká,“ říká pro článek na BBC profesor Lawrence Ganong, který se studiem nevlastních rodin zabývá již desítky let. Ženy často umíraly při porodu a děti zůstávaly v péči otců. Pohádky tak nabízely rodinám radu: otcové by měli své děti chránit a podporovat a nevlastní matky by se měly k nevlastním dětem chovat správně – jinak se stane něco zlého.

Příběhy také nabízely čtenářům bezpečná, terapeutická východiska pro zpracování tabuizovaných pocitů, například mateřského vzteku a zášti, říká profesorka literatury, folkloru a mytologie na Harvardově univerzitě Maria Tatarová. V 19. století se otcové pravděpodobně znovu ženili s mladšími ženami, které mohly být věkově blízké svým nevlastním dcerám. Za těchto okolností mohly vznikat nejrůznější pocity, například soupeření o otcovu pozornost, mezigenerační „soutěže krásy“, jaké vidíme ve Sněhurce, zkrátka boje, konflikty a hněv, říká Tatarová.

Během staletí, která uplynula od vydání pohádek bratří Grimmů, se zlá macecha přenesla z příběhů do reálného života.

Dokonce, i když se na konci 20. století rozvody, opětovné sňatky a vytváření nevlastních rodin staly běžnějšími, různí psychologové napomáhali prolínání skutečnosti a fikce. Někteří se domnívali, že lidé jsou biologicky naprogramováni chránit vlastní potomky před nevlastními dětmi, říká Lisa Doodsonová, britská psycholožka specializující se na dynamiku nevlastních rodin. V 70. letech minulého století přišli vědci s názvem pro případy týrání nevlastními rodiči: Popelčin efekt. Studie od té doby odhalily, že nevlastní rodiče skutečně ubližují dětem ve vyšší míře než genetičtí rodiče, ale je důležité si uvědomit, že prakticky všechny případy násilí se týkají nevlastních otců, nikoliv nevlastních matek.

Další studie – možná neúmyslně – také přispívají k udržování mýtů. Výzkum z 80. let 20. století ukázal, že nevlastní matky uvádějí, že mají blíže ke svým biologickým dětem než k nevlastním, a to i v případě, že mají oba společného biologického otce. A ty, které mají vlastní děti, také uvádí, že se cítí méně spokojené se svou rolí nevlastní matky. Nic z toho však neznamená, že nevlastní matky jsou kruté. Důkazy však nebyly nutné k tomu, aby stereotypy o hrozných nevlastních matkách žily dál. Podle Ganonga se jim dařilo ze stejných důvodů jako před staletími: kvůli kulturně dominantním ideálům o důležitosti nukleární rodiny a posvátného vztahu mezi biologickými rodiči a dětmi.

Většina se stará dobře

Přesto existuje jen málo důkazů, které by dokazovaly, že se nevlastní matky chovají jako bezcitné karikatury z populární kultury. A spousta důkazů, že se tak nechovají. „Většina nevlastních matek vychází se svými nevlastními dětmi dobře,“ říká Ganong, který přečetl téměř tři tisíce výzkumných zpráv na toto téma a mluvil s více členy nevlastních rodin, než dokáže spočítat. „Zlé nevlastní matky se v datech neobjevují,“ souhlasí Todd Jensen, odborný asistent na univerzitě v Severní Karolíně, který studuje vztahové vzorce mezi nevlastními rodiči a dětmi. V průzkumu z roku 2021, kterého se zúčastnilo 295 takových dětí, Jensen zjistil, že většina z nich má s nevlastními matkami pozitivní vztahy. Účastníci byli dotazováni na to, jak blízký vztah k nevlastní matce mají, jak moc si myslí, že se o ně nevlastní matka stará, zda je vřelá a milující a jak jsou spokojeni s komunikací a vztahem celkově. Takovéto pozitivní vztahy s nevlastní matkou mohou být pro dítě nesmírně přínosné. Ve srovnání s negativnějšími vztahy Jensen zjistil, že jsou spojeny s nižší mírou psychického strádání dítěte, úzkosti, deprese a osamělosti způsobené vznikem nevlastní rodiny, spolu s lepšími sociálními a studijními výsledky. Nevlastní matky mohou skutečně „jedinečným způsobem přispět k blahu dítěte“, říká.

Pokud někomu řeknete, že máte nevlastního rodiče nebo že vy sami jste nevlastní rodiče, už se nad tím dnes nikdo skoro ani nepozastaví.

To platí zejména po rozvodu, říká Cara Zaharychuková, kanadská poradkyně, která studovala roli nevlastních matek při rozchodu. Zaharychuková zjistila, že tím, že nevlastní matky tráví s dětmi po rozvodu čas, jim mohou pomoci cítit se opět součástí rodiny. „Mohou být také neuvěřitelnou oporou pro malé děti, kterým matka zemřela,“ říká také Doodsonová. Ke změně „pověsti“ macech může přispět i skutečnost, že nevlastní rodiny jsou stále častější. Vysoká rozvodovost po celém západním světě znamená i vysoké procento lidí s nevlastními vztahy. S tím, jak se nevlastní rodiny stále více rozšiřují, existují náznaky, že se negativní stereotypy kolem nevlastních matek narušují. „Myslím, že není pochyb o tom, že skutečné hmatatelné stigma nevlastních rodin se snižuje, z velké části proto, že jsou tak běžné,“ říká Jensenová. „Pokud někomu řeknete, že máte nevlastního rodiče nebo že vy sami jste nevlastní rodiče, bude mnohem méně pravděpodobné, že to někoho bude šokovat nebo mu to bude vadit.“

Obraz nevlastních matek se pomalu mění

Moderní média dnes také vyprávějí rozmanitější příběhy nevlastních matek od milého filmu Druhá nebo první z roku 1998 přes uvolněný, šťastný vztah Glorie s jejími dvěma podobně starými nevlastními dětmi v televizním seriálu Taková moderní rodinka až po láskyplnou podporu, které se dostává těhotné Juno od její nevlastní matky ve stejnojmenném filmu z roku 2007. Dokonce i společnost Disney se možná jednoho dne vzpamatuje; stále častěji se v ní objevují rozmanité pozitivní ženské vztahy. Vzpomeňme na sesterské pouto ve filmu Frozen nebo milující babičku ve filmu Moana. A v roce 2020 se na stránkách change.org objevila petice lobbující za to, aby Disney konečně představil také laskavou macechu.

Tatarová doufá, že do budoucna se nám podaří pokračovat v přepisování scénáře macechy tak, aby odrážel realitu dnešní společnosti. Je pro zachování historických příběhů, ale nemyslí si, že bychom měli posilovat potenciálně škodlivé stereotypy.

Související…

Patří Sněhurka k plotně? A zažalovala by Bella prince za sexuální obtěžování?
Markéta Pánková

foto: Zdroj: Midjourney, zdroj: BBC

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...