Rodičovské dilema: Co dělat, když dítě není tak nějak podle vašich představ?

Rodiče často doufají, že jejich děti jim budou podobné. Nebo že dokážou něco, po čem oni sami celý život toužili, ale nepodařilo se jim toho dosáhnout. Občas proto není jednoduché smířit se s tím, že potomek v některých oblastech nevyniká tak, jak by si přáli.

Když realita neodpovídá představám

Psychologové se stále častěji setkávají s rodiči, kteří mají problémy s tím, jaké jsou jejich děti. Ve většině případů spočívá hlavní potíž v tom, že ratolesti v některých směrech nenaplňují představy rodičů o tom, jak by měly nakládat se svým životem.

Psycholog Michael Schwartzman a psychiatrička Elena Listerová se podělili o příběh jedné z jejich klientek, čtyřiapadesátileté Barbary. Ta terapii vyhledala kvůli vztahu se svým dvanáctiletým synem Thomasem, s jehož povahou a přístupem k trávení volného času začala mít zásadní problém.

Zatímco Barbara je sportovně založená, společenská a celkově v životě po všech stránkách aktivní, syn Thomas je naproti tomu velice tiché dítě, až introvert. Ve volných chvílích raději zůstane sám doma a čte knihy, než aby vyhledával aktivity s ostatními vrstevníky.

Rodiče se mohou často potýkat se závistí vůči rodinám, kde děti minimálně navenek vykazují podle jejich měřítka vše, co jim samotným u syna nebo dcery chybí.

Barbara se během sezení svěřila, že už od doby, kdy byl Thomas batole, si představovala, jak spolu táboří nebo hrají basketbal. Syna se snažila přemlouvat, aby s ní tímto způsobem trávil čas, jeho nepříliš velká fyzická zdatnost a značná nemotornost ji však iritovaly a situace proto obvykle skončila hádkou. Často se pak přistihla při tom, že Thomase doma až zbytečně kritizovala kvůli maličkostem. Thomasovi se v tomto období ve škole zhoršily známky a poslední dny před vyhledáním terapie výrazně klesla jeho celková nálada.

Skrytý smutek

V čem je tedy problém? V tomto konkrétním případě spočívá v tom, že ideální verze Thomase byla pro Barbaru taková, která co nejvíce odpovídá jí samotné. U Barbary a některých dalších rodičů tak dochází k rozporu mezi tím, v co doufali, a mezi tím, jaké jejich dítě ve skutečnosti je.

Stejně jako v tomto případě se zlost na dítě projevila kvůli jeho neschopnosti najít zalíbení ve sportovních nebo společenských aktivitách – a podobně mohou mít například intelektuální rodiče problém s dítětem, které nezvládá výuku ve škole, ačkoliv se opravdu snaží. Navíc se rodiče mohou často potýkat se závistí vůči rodinám, kde děti minimálně navenek vykazují podle jejich měřítka vše, co jim samotným u syna nebo dcery chybí.

Pod vším tím hněvem a kritikou se u rodičů skrývá jakási forma smutku ze ztráty, ačkoliv se nejedná o fyzickou ztrátu, se kterou se ve většině případů setkáváme. Potíž navázat kontakt s vlastním dítětem pak představuje nelehkou výzvu.

Jak se s tím srovnat?

Schwartzman a Listerová uvádějí, že mít jisté představy a sny o svých dětech je naprosto přirozené. Během práce s jejich klienty se jim potvrdila myšlenka, že identifikace jádra problému ve většině případů pomáhá k pochopení situace a zmírnění negativních pocitů, které z ní plynou.

Pokud zažíváte podobné pocity, pak dvojice odborníků radí položit si následující otázky:

Jak jste se jako dítě cítili vy?
Jaké máte ohledně svého dítěte obavy?
Jak se k vám v podobných situacích chovali vaše rodiče?

Hlavním cílem pro každého pochybujícího rodiče je naučit se milovat to dítě, které má. A zkusit se na situaci podívat z jeho pohledu: Jak (by) vám bylo, kdybyste od člověka, který vám má poskytovat pocit bezpečí, neustále slýchali kritiku?