Pátek Karla Křivana: Extrémní komunikace zdá se mi poněkud nešťastnou

Právo na protest či prostě jen vyjádření názoru na veřejnosti patří k základům svobodné společnosti. Problém nastává v naší marketingem ovládané společnosti. Dnes už nestačí demonstrace na místě k tomu vhodném, třeba na náměstí nebo před budovou nějakého úřadu či radnice. Potřebujete získat pozornost veřejnosti nejlépe na sociálních sítích. K tomu se nejlépe hodí vyvolat konflikt. I protest musí být tedy nejen kreativní, ale i „nasírací“. To v lepším případě.

V tom horším co nejvíce idiotský, pak si ho všimnou média, pak vám odpůrci začnou nadávat, pak se algoritmy online světa rozjedou jak po třech lajnách a konečně si vás někdo všimne. Nebo jinak. Nemáte-li tolik příznivců, abyste zaplnili náměstí, stačí „vytvořit“ akci, která vás dostane na home page zpravodajských webů.

Na mediálních steroidech

Odtud všechna ta stříkání barev na obrazy, přilepování se k letištní ploše, pochodování po magistrále za provozu a tak podobně. Nepohoršujme se nad tím, že nová generace kašle na symboly, které vytvořili ti před nimi. Vždycky tomu tak bylo a i oni časem zažijí, že jejich pravdy a zkušenosti odmítnou ti po nich.

Varianty, které nám nabízí jurodiví vyvolávači mediální pozornosti, nás nepřivedou k lepším zítřkům, ale slušně řečeno k chaosu.

Problém, který máme, je, že svět pracující střední třídy se nedokáže vůči akcím hnaným mediálními steroidy bránit. Máme sto a jednu připomínku k chybám života v této zemi. Zejména jsme mentálně zaspali někde na začátku století a nechce se nám vstát. Přesto ale pořád žijeme ve slušné, svobodné a demokratické republice. Porovnáváme-li ji naším potenciálem, možnostmi, příležitostmi, některými sousedy, musíme být kritičtí, až naštvaní. Ale zaslouží si naši ochranu, protože varianty, které nám nabízí jurodiví vyvolávači mediální pozornosti, nás nepřivedou k lepším zítřkům, ale slušně řečeno k chaosu.

Radši ordnung!

Viditelným znakem, kdy německá výmarská republika začala ztrácet autoritu a schopnosti bránit sebe samu, byla ztráta veřejného prostoru, který se změnil v permanentní rvačky mezi nacisty a komunisty. Lidé pak místo svobody chtějí pořádek a sáhnou po tom, kdo jim ho nabídne. Tak daleko ještě nejsme. Ale všimněte si, jak naše veřejné konflikty, pro demokracii nezbytné, důležité a osvěžující, se čím dál tím více mění v hádky těch nejextrémnějších názorů z obou stran.

Složitý, náročný, komplikovaný a nezbytný hlas hledající dohodu a kompromis je umlčen nebo nemá prostor. Protože na články je třeba klikat, což zastavení provozu na silnici nebo polití sochy barvou zajistí. Tento způsob komunikace zdá se mi poněkud nešťastným. Protože popírá smysl, chcete-li ducha, svobodné společnosti. Není to souboj myšlenek a hledání koncensu, je to soutěž o co největší pitomost, která zajistí pozornost.

Jako člověk PR se živící to chápu, ale začneme-li oceňovat lidi schopné vytvářet co nejpitoresknější extrémy, staneme se společností extrémů. Jenže svobodná společnost neznamená, že je to bazar, ze kterého získá nejvíce ten, kdo je nejdrzejší či nejbrutálnější nebo nejvíc zaplatí. Není zde proto, abych já byl maximálně ukojen na úkor jiných. Jde naopak o způsob spravování obce, který s sebou nutně přináší i odpovědnost za ni. Tedy ne ber, co můžeš, ale nabídni, co umíš. Pokud se debata svobodných občanů mění v hádku rozjívených dětí na pískovišti, pak výsledek je dán předem. Bez ohledu na téma a stranu.

Provokace patří do našeho světa. Dějiny umění jsou jich plné. Vyhánění spirály extrémního způsobu komunikace výš a výš ale není způsob, jak se dá spravovat společnost. A dobře v ní žít. Jednak hrozí, že násilí virtuální se přemění ve skutečné, jednak nehledá řešení, ale jen chvilkovou pozornost. I protestovat se musí umět. Ničit slušnou zemi není program. A pokud to někdo jako program má, pak se ta zem musí bránit.