fbpx

Pátek Karla Křivana: Starý svět, který není pro starý 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

O generaci, jež se zmítá mezi mladými, kteří nejsou připuštěni, a mezi starými, kteří se za žádnou cenu nechtějí pustit

Zveřejněno: 23. 6. 2023

Dostal jsem se na Twitteru do slovního konfliktu, což není nic neobvyklého. Tentokrát to bylo kvůli podle mě nevinné poznámce. Reagoval jsem na poměrně útočný tvít vůči seniorům o tom, že jim jediným je u nás přilepšováno a mají se nejlépe. Chtěl jsem, abychom nepaušalizovali, protože znám seniory, kterým vůbec báječně není. Ale spustila se smršť plná především ekonomických zdůvodnění a čísel, kterak je úžasné být u nás seniorem.

Nehádal jsem se. V mých dvaceti byl taky každý nad třicet vlastně zbytečný dinosaurus, ve třiceti se to posunulo a tak dále, až se jeden přiblíží na dohled věku žab na prameni. A debaty s kamarády se obrátí a hrozbou světa se stávají ti mladší, kteří si ničeho neváží, málo pracují a divně se baví, protože to dělají jinak než my v jejich věku a vlastně i dnes.

Strnulá volba

Generační konflikt či nedorozumění tu byly odjakživa, stačí si přečíst staré řecké filozofy. I tehdy se měl svět zhroutit, protože mladá generace je změkčilá. Ale tehdy byly společnosti jako celek mnohem mladší. My stárneme. A problémem Česka začíná být, že výrazná část starší generace již delší dobu volí ustrnutí. Ať všechno zůstane tak, jak je. Což samozřejmě vede k větší naštvanosti těch mladších a na hádky vystavěné na sociální sítě to jen podporují.

Deset let nás přední politici přesvědčovali, že česká filozofie „smrádek, ale teploučko“ je správná, a my se tu v naší kotlince můžeme udělat pro sebe a není potřeba nic inovovat.

Politickou otázkou Česka tedy je, jak dodat starší generaci energii, aby tak urputně nebránila něco, co už stejně dávno skončilo. A na druhou stranu, jak nenechat zapadnout její zkušenosti ze slepých uliček, kterých si oni zažili dost a které dnes třeba v aktualizovaných podobách tak nadšeně doporučují jako řešení mnozí z mladších netrpělivých.

Reálná časová jednotka

Deset let nás přední politici přesvědčovali, že česká filozofie „smrádek, ale teploučko“ je správná, a my se tu v naší kotlince můžeme udělat pro sebe a není potřeba nic inovovat. Na rostoucím věku je nepříjemné, že konec je již reálnou časovou jednotkou, přátel nepřibývá a svět, tak jak jste jej znali, přestává fungovat. Ochranou toho starého a nepřijetím nového se snažíte sami sobě vrátit mládí nebo přinejmenším zastavit čas. Nejde to, ale ta iluze je přitažlivá. A postupem času roste počet situací, kdy se stáváte závislými na jiných. Někdo víc, někdo méně, ale věci ve vašem osobním životě se nemění k lepšímu. A protože svět začíná potřebovat jiné znalosti, než máte vy, vaše hodnota klesá. Překážíte. Vidíte chyby, kterých se společnost dopouští, ale popisujete je jazykem, kterému již mladší nerozumí, a varujete na základě příkladů, které jim nic neříkají.

A tak tu máme dvě generace, které nevidí perspektivu. Jedna proto, že vládnou staří, a druhá proto, že veřejnou diskusi ovládají mladí. Cesta ven vede přes ty starší. Jejich počet poroste, a tak předvolební sliby půjdou více k nim. Se všemi důsledky pro budoucnost. Cílem by tedy mělo být dodat naději generaci, která drží klíč k modernizaci Česka a nechce ho použít. Ani tentokrát nejde především o peníze. Ale o lidskou důstojnost a pocit užitečnosti. Říká se tomu otevřená společnost.

Související…

Pátek Karla Křivana: Co je to vlastně ta vize, která nám tak chybí?
Karel Křivan

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...