Sežereme všechno i s navijákem. Vědci žasnou nad lidskou důvěřivostí

Znáte komediální seriál Jury Duty? Scenáristé děj zasadili do falešné soudní budovy, ve které zinscenovali falešný soudní proces. Všichni v této budově jsou najatí herci od svědků až po soudce. Až na jednoho: Ronalda Gladdena, zdánlivě nejhodnějšího člověka na světě, který upřímně věří, že byl najatý jako porotce z veřejnosti do skutečného soudního procesu.

Tento vtipný seriál přímo vybízí k tomu, abychom se sami sebe zeptali, co bychom na jeho místě udělali my. Kdy bychom začali aspoň tušit, že se děje něco podezřelého? Nechali bychom si to líbit? Nechceme vás podceňovat, ale pravděpodobně ano.

Informační sociální vliv

Často jdeme s ostatními, jen abychom zapadli. Někdy se k nim ale přidáme z jiného důvodu: předpokládáme, že ostatní vědí něco, co nevíme my. Psychologové tomu říkají informační sociální vliv a opravdu to funguje!

Jednoduchý příklad pochází ze studie Stanleyho Milgrama, Leonarda Bickmana a Lawrence Berkowitze z roku 1969. Sledovali zhruba 1400 chodců, kteří šli po 50metrovém úseku chodníku v New Yorku. V koordinovaných okamžicích se malá skupinka najatých lidí shromáždila na chodníku, zastavila se, minutu společně sledovala stejný bod nahoře na druhé straně ulice. Poté se lidé okamžitě rozešli. Výzkumníci zaznamenávali, kolik kolemjdoucích se zastavilo a kolik z nich se také podívalo nahoru.

Když se zastavil a vzhlédl jen jeden člověk, zastavila se 4 % kolemjdoucích a 41 % vzhlédlo. Tato procenta se postupně zvyšovala, dokud se počet lidí v počáteční skupině dívajících se vzhůru nezvýšil na 15. V té chvíli se zastavilo 40 % kolemjdoucích a 86 % kolemjdoucích se podívalo vzhůru.

Nejvíc na nás působí, když se octneme v neznámé situaci, a ještě navíc obklopení lidmi s odbornými znalostmi. Šance, že se rozhodneme jen podle svého úsudku proti úvaze většiny, je v takovém případě opravdu mizivá.

Tento experiment byl se stejnými výsledky zopakován v roce 2012 v Oxfordu a v roce 2018 dokonce v prostředí virtuální reality, kdy se nahoru dívala pouze skupinka virtuálních postav.

Závěry všech tří studií tak mluví zcela jasně: Kolemjdoucí se zastavili a podívali s předpokladem, že se všichni ostatní dívají na něco zajímavého. Přihlížející podle jejich domněnky vědí něco, co oni sami nevědí.

Síla neznámého prostředí

Síla informačního sociálního vlivu roste v cizím prostředí, kde si nejsme „jistí v kramflecích“. Úplně nejvíc na nás působí, když se octneme v neznámé situaci, a ještě navíc obklopení lidmi s odbornými znalostmi. Šance, že se rozhodneme jen podle svého úsudku proti úvaze většiny, je v takovém případě opravdu mizivá.

Jen si zkuste představit, že se octnete v kůži Ronalda z úvodu tohoto článku. Jako veřejný porotce jste u soudu poprvé a nemáte ani žádnou hlubší zkušenost s právem. Na každém kroku vás obklopují lidé, kteří celou svou kariéru strávili v soudních síních.

Ať už se dějí sebebizarnější věci, všichni se chovají, jako by šlo o běžnou rutinu. Celé to divadlo vám pochopitelně připadá úplně bláznivé. Ale pokud k těmto situacím všichni přistupují jako ke každodenní rutině, proč byste se měli bouřit zrovna vy?

Producenti seriálu šli do propracovaných detailů, protože chtěli chudáka Ronalda zahnat do trapných a zároveň k popukání vtipných situací. Kdyby však chtěli pouze někomu namluvit, že zasedá v soudním procesu, mohli by klidně uspět i s mnohem menší snahou. Všechno ostatní by zařídil náš snadno zmanipulovatelný mozek.