Pátek Karla Křivana: Malá vila ve velkém městě

Ve Zlíně jsem byl po více než deseti letech. A zjistil jsem, že je opravdu rozdíl číst či vidět dokumenty o Baťovi a jeho městě a vidět vše na místě. Je zvláštní, jak se nepodařilo onen Baťův duch z města dostat ani jeho přejmenováním, ani propagandou, ani desetiletími naprosto odlišné atmosféry než té, která zde musela vládnout těch třicet let na začátku předchozího století.

Ve Zlíně byla konference, jakých možná co do názvu bylo v ten den po celém Česku hned několik. O podnikání, hodnotách bez frází, jak to dělat, aby vás to psychicky nezničilo, a jak přestat být periferií Evropy. Periferií co do schopnosti tvořit vlastní značky, služby či výrobky vymyšlené u nás a prodané do celého světa.

Jakoby se zastavil čas a v místě minulého podnikatelského zázraku si lidé řekli: Tak co s tím uděláme?

To, co mě zaujalo ve Zlíně, byla atmosféra, která se lišila do mnoha setkání, která jsem zažil především v Praze. Ostatně mimo Prahu toho moc nezažívám, protože ji zbytečně neopouštím, že. Ale zpátky na periférii. Všichni se na té konferenci soustředili na ni samotnou, tedy na tu konferenci. Řečníci i účastníci. Pravda, vždy se najde někdo, komu uprostřed plného sálu zahlaholí telefon, on ho nevypne, ale začne do něj křičet, že je "na konferenci až ve Zlíně, ale hned s tebou vyběhnu ven". Promiňte, promiňte.

Proč je to tak daleko?

Ale většinou účastníci poslouchali a řečníci na ně měli čas prakticky po celý den. Jakoby se zastavil čas a v místě minulého podnikatelského zázraku si lidé řekli: Tak co s tím uděláme? Jasně, maluju si to na růžovo, ale co mě překvapilo, byla optimistická atmosféra. Ti lidé nenadávali ani si neztěžovali. Byli rádi, že mohou slyšet a pak i mluvit s jinými, třeba úspěšnějšími, a dotazy byly opravdu ve smyslu "jak na to" a ne jak zabít sousedovic kozu, když už jsem tu svoji utrápil.

A pak tu bylo samotné téma periferie. Jak to, že v zemi, kde je počet obyvatel stejný jako ve větším světovém městě, je u nás všude tak daleko. Je to opravdu jen nedodělanou infrastrukturou? Nebo je to způsobem myšlení, kdy schováni ve své zemské kotlince máme každý svůj pelíšek, který tak neradi opouštíme, protože nebo přestože je v něm "smrádek a teploučko". Jeden z řečníků hovořil o pokličkové kultuře ve své bývalé firmě a mně to přišlo jako dobrý termín pro atmosféru u nás. Schováni v hrnci se tak trochu vaříme, ale je nám při tom teplo a vlastně příjemně, odkázáni na jiné, zda pokličku nadzvednou a páru uvolní bez toho, že bychom to sami mohli ovlivnit.

Samozřejmě že všichni takoví nejsou, jak jsem poznal právě na periferii v bývalém centru Baťova impéria. Přestat být periferií jako země znamená přestat mít periferie uvnitř nás samotných. Na té konferenci se předávaly zkušenosti, kterak uspět. Bylo zajímavé sledovat, jak těžké je úspěch vůbec definovat, když nechceme zůstat jen u čísel. Ono se to totiž pozná až po čase. Jako když přijedete na malé zlínské nádraží, které by mohlo být v kdejakém zapadlém koutě Moravy či Čech, ale sotva vylezete ven, tak po sto letech vidíte a při každém rozhovoru s místními i slyšíte, že se tu odehrávalo cosi bouřlivého a zajímavého. Baťovu vilu byste možná minuli, kdyby nebyla označena a opravena. Jemu šlo o mnohem víc. Zůstalo po něm město. A způsob myšlení v něm. I po sto letech. To je úspěch.