Pátek Karla Křivana: Proč za český tým hráli na ledě takoví jiní Češi

Když jsem psal tento text, ještě jsem nevěděl, jak dopadne finále mistrovství světa mladých hokejistů. Něco už ale bylo jasné. Na tom turnaji jsme viděli jiný český tým, než jsme v poslední době zvyklí vídat. Sebevědomý, účinný, hladový po gólech, dohrávající každý zápas až do poslední minuty.

Mohli to někdy vypustit, nebylo potřeba dát některým soupeřům tolik gólů. Zápasy rozhodnuté po dvou třetinách mohli odbruslit a ubránit a komentátoři by hovořili cosi o rozumném šetření sil. Nic takového se nestalo. Nemyslím si, že dravost a usilovná práce po celou dobu zápasů lze přičíst jen věku těch mladých mužů. A už vůbec si nemyslím, že výkon tohoto nároďáku se týká jen hokeje. Dá se zobecnit to, co jsme viděli od českých hokejistů na ledě v Halifaxu?

Jít za úspěchem

Když jsem s nimi poslouchal o jedné z přestávek krátké rozhovory, měly všechny něco společné. Šlo o samostatnost ve velmi mladém věku. Hráči vyprávěli o tom, jak se v patnácti museli naučit postarat sami o sebe a že jim to pomohlo. Ostatně drtivá většina členů této úspěšné české hokejové reprezentace hraje v Americe a Kanadě. To je to, co mě zaujalo. Nesedí doma, nečekají na příležitost, neporáží zde ty slabší a horší. Odešli do nejnáročnějšího prostředí, aby uspěli. A zdá se, že první kroky jim vyšly.

Chceme-li vítězit, nemůžeme se s životem zkoušet domluvit a schovat se za něj.

Slyším od svých vrstevníků a sám si také někdy povzdechnu, jak mladší kolegové jsou méně odolní. Jak nechtějí nést odpovědnost, bojí se rozhodovat, hledají spíše pohodlnou cestu než náročný střet s konkurencí, který jediný vede ke skutečnému vítězství. Přiznám se, že několikrát jsem od svých různých šéfů, kteří berou velké peníze za to, aby jednali a rozhodovali, musel poslouchat: Dohodněte se mezi sebou.

Navenek to vypadá demokraticky, ve skutečnosti je to zbabělost. A nepochopení naší role v životě. Chceme-li svobodu, musíme se svobodně chovat. Tedy především neschovávat se za myšlenky a jednání jiných, ale sami riskovat a činit rozhodnutí, která bolí, protože většinou se nedá vyhovět všem. Zjednodušeně řečeno, bojíme se vyhrávat. Kvůli možným prohrám a průšvihům. Chceme-li vítězit, nemůžeme se s životem zkoušet domluvit a schovat se za něj. Alibismus obchází Českem, ne jako strašidlo, ale jeho nové opium.

Jak být víc než průměrný

Co to má společného s hokejem? Na skončeném mistrovství jsme viděli český tým, který nebyl alibistický a nebál se vyhrávat. Protože smyslem hry není účast, ale vítězství. Asi není náhodou, že většina těchto českých hokejistů se učí své práci mimo svoji zem, kterou reprezentují.

Obávám se, že to, co jsme nadšeni sledovali, není ani obraz většinového českého charakteru, ani českého hokeje. Ale je to veliká naděje, že to jde. Jde být jiný než průměrný a čekající na to, co se stane. Ostatně proto se na sport díváme a proto jsme fanoušky. Kvůli té iluzi, že jsme součástí úspěchu. Chceme-li víc než iluzi, musíme si vzít příklad z lidí mladších dvaceti let, kteří jsou jiní, než je u nás zvykem. To jsou paradoxy, pane Vaněk, že?