fbpx

Katastrofické zprávy nám otravují život. Stojí za to je sledovat? 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Je sledování zpráv naší občanskou povinností, nebo nás spíš vede k trvalé invaliditě?

Zveřejněno: 1. 12. 2022

Můj děda měl rituál. Pravidelně vždy ve stejný čas usedal do svého velikánského křesla s pořádným buclákem kafe a novinami. Byly to skutečné noviny, ne nějaký vlnový přenos, který zmizí jako pšouk, když vám omdlí baterie. Někdy u čtení jen pokyvoval hlavou, jindy nám vysvětloval příčiny Mnichovské dohody a jindy se vrtěl, vstával a zase si sedal, mnul si bradu a pak do muškátů v okně dusil: „Ku*vy jedny komunistický,“ protože říkat to nahlas před babičkou nemohl. Ve svých odhadech toho, co se u nás i ve světě děje, se však obvykle nepletl.

Co vyčíst ze zpravodajské koule dnes?

Když ale to samé dnes udělám já (to křeslo totiž pořád mám), připadá mi, že je jedno, jestli čtu v pondělí, v úterý nebo v sobotu, v první nebo třiapadesátý týden roku. Výsledek je totiž vždycky stejný – všechno se pokazilo, úplně. Všechno je špatně a vlády a akademici hledají řešení. Hledají, ale nenacházejí. No prokristapána. A jaký závěr z toho mám tedy asi pro svou rodinu udělat?

Víte, když nemáte tituly, nemůžete se spoléhat na vědecké hokus pokusy a musíte si umět poradit jinak. Nezbývá vám než pracovat s tím, co máte. Studovala jsem sice ještě podle pravidel, jež u nás zavedla Marie Terezie, ale něco si fakt pamatuju. Třeba průnik jehlanu krychlí. Taky mám oči, které vidí, uši, které slyší, a srdce, které vnímá, co ani oči, ani uši a vědci už vůbec vnímat nemohou.

Hlavně jsem ale ženská. Kvalitu světa tak nehodnotím podle HDP, ale podle toho, jak je v praxi postaráno o děti, o staré a slabé, jak se zachází se zvířaty, s přírodou, bez jejíchž láskyplných darů nikdo z nás nepřežije. Podle toho, jsou-li věci běžného života jednoduché, dostupné a život obohacující, nebo jsou-li naopak tak složité, že jsou pro běžného člověka nepochopitelné, nefunkční a kvalitu života naopak ohrožují.

Nikdo to tu nepřežije?

Kdybych měla stejně jako můj děda z toho, co je nám podstrkáváno jako objektivní informace, udělat nějaký racionální závěr, bylo by to asi takhle: Hrozí-li naprostý nedostatek banánů, toaleťáku, elektřiny, když nepůjde wifina, Ordinace v růžové zahradě, když nebudu vědět, kdo si nechal přešít prsa, nebudu mít na nové nehty, když stát udělá další měnu, když zjistím, že už ani nevím, jaké jsem vlastně pohlaví, a za oknem mi do toho všeho ještě budou řádit přírodní kataklyzmata – copak s tím vším v hlavě se dá normálně žít? Těšit se na Vánoce a na jaro, když máte v hlavě takový apokalyptický guláš?

Vypněte nebo ignorujte všechno, co vás obírá o klid a radost ze života, tedy o život sám. Chápu, že mnohým to bude připadat velice prostoduché. Já se však s faktem, že se o blízkém jaderném výbuchu dozvím až tak, že se vypařím, nějak vyrovnám.

Když si přečtete, že možná každou chvíli vyletí obří jaderné rachejtle a že si máte místo skleníku narychlo postavit bunkr, nakoupit hrách na 1000 let jaderné zimy dopředu, ale taky si pro případ, že z toho nakonec nic nebude raději postavit vlastní elektrárnu, vyhloubit studnu a do konce roku zřídit elektronickou datovou schránku pod pokutou tisíc korun českých?

Napadá mě jediné. Zajdu do lékárny, nakoupím strychnin a v neděli po obědě s tím skoncujeme. Protože v době, kdy podle oficiálních zdrojů zažíváme souběh mnoha globálních katastrof najednou, už asi nemá cenu se o cokoliv dál snažit.

Volím radost ze života

Jenomže děda by tohle nikdy neřekl. A i kdyby ano, babička by ho hnala. Podívala by se na něj a řekla by tónem, kterému se neodmlouvá: „Neplácej nesmysly a zaskoč radši naštípat dřevo. Já zatím navařím polívku.“ A víte, proč by to řekla? Byla to žena, která věděla, že pro člověka nemá vůbec žádnou cenu děsit se ještě předtím, než se něco stane. Protože ono se to potom stejně stane úplně jinak, než všichni říkali, anebo se to taky nemusí stát vůbec. Rozhodně by nám ale všem zabavila internet, televizi, rádio i telefony řka, že když to neumíme rozumně využívat, tak jsme pro to ještě nedozráli.

A to je asi i mé závěrečné doporučení pro všechny, kdo mají tendence děsit se již dnes toho, co možná přijde někdy v budoucnu. Vypněte nebo ignorujte všechno, co vás obírá o klid a radost ze života, tedy o život sám. Chápu, že mnohým to bude připadat velice prostoduché. Já se však s faktem, že se o blízkém jaderném výbuchu dozvím až tak, že se vypařím, nějak vyrovnám.

A než se tak stane, budu se každé ráno těšit z toho, že ještě můžu sama vylézt z postele, že si mohu drahým máslem namazat drahý chleba, že mám oči a můžu se dívat, jak za okny poletuje listí nebo sníh, a že mám to obrovské štěstí, že mám kolem sebe lidi, se kterými je mi hezky. A přijde-li něco mnohem menšího, než ten jaderný výbuch, tak se s tím prostě budu muset nějak popasovat. Ale trápit a týrat se tím nebudu a předem už vůbec ne.

Související…

Chcete žít plnohodnotnější život? Představte si sami sebe na smrtelné posteli
Kateřina Hájková

foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu video z akce hned po akci

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu video z akce hned po akci

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až přijmeme, že si realitu tvoříme sami

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až přijmeme, že si realitu tvoříme sami

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...