fbpx

S Kateřinou Panoy o tajemném Epiru, řecké pracovitosti i lásce k životu Dalších 10 fotografií v galerii
Epirus, Zdroj: Shutterstock

Vítězka letošního ročníku prestižní soutěže Magnesia Litera píše blog o svém životě v Řecku a ukazuje tuto zemi lidem z pohledu, který běžný turista jen těžko zaznamená. Svým nadšením z tamní přírody i lidí už nakazila stovky svých čtenářů

Zveřejněno: 14. 11. 2022

Kateřinu Panoy zavál osud do Řecka před více než 20 lety. Chyba cestovky způsobila, že místo do Itálie odjela do malebné vesničky Parga, která se jí nakonec stala osudnou. „Původně Parga nebyla to, co jsem si pod pojmem skvělé prázdniny představovala. Ale nakonec, navzdory mým černým představám, to bylo to nejhezčí léto,“ vypráví žena, která se tehdy v Řecku zamilovala do jednoho místního muže, a nakonec i do celé jeho domoviny.

Nyní už více než dvacet let žije Kateřina v Epiru, kraji na severozápadě Řecka, který sama považuje za jednu z nejkrásnějších částí země. Na svém blogu s příznačným názvem Řecké štěstí mimo jiné popisuje kouzlo jeho rybářských vesniček, krásy lesů i pláží, ale nejvíc ze všeho se zaměřuje na dobrosrdečnost místních lidí, která ji i po letech nepřestává dojímat. „Ať už pojedete kamkoliv do Řecka, dívejte se srdcem. Ne očima. Oči vás možná ošálí rozdrolenou omítkou hotelu, ale srdce vám ukáže úsměv v očích majitele, který vám podává kousek melounu na starém talířku…,“ z každého slova Kateřiny čiší láska a úcta k zemi, kterou si vybrala jako svůj druhý domov. Možná právě proto sklízí její blog tak velké úspěchy, a dokonce letos získala ocenění v prestižní soutěži Magnesia Litera.

Povíte nám na úvod něco o té velké lásce, která vás do Řecka přitáhla?

Ano, ale na začátku to žádná velká láska nebyla. Když jsme se s Kostou tehdy poznali, nechtěla jsem se vázat, protože jsem nevěřila, že by láska na takovou dálku mohla vydržet, takže jsme byli ze začátku jen přátelé. Až postupně se z přátelství stala láska. Přišlo to tak nějak přirozeně, postupně. A možná díky tomu přátelství na začátku nám to drží už třiadvacet let.

Chodili jsme spolu tři roky a ten čtvrtý jsme teprve začali mluvit o svatbě. Tehdy to byl celkem problém, protože jsme nebyli v Evropské unii, a nutných povolení přes obě ambasády bylo hodně, zvlášť s pověstnou řeckou nedochvilností. Ale cestovat několikrát do roka už bylo také neúnosné a já se chtěla usadit. Bylo mi osmadvacet a měla jsem pocit, že teď, nebo nikdy. No a povedlo se. Začátky nebyly nějak zvlášť složité, přece jen jsem podstatnou část roku tehdy trávila v Řecku, takže mi řecká mentalita byla blízká. Těšila jsem se z každé maličkosti i z řeckého způsobu života. Navíc mě okolí přijalo vřele, tudíž ten přechod z Prahy do Pargy byl jednodušší.

Jak jste ten definitivní přechod do jiné země prožívala? A co pro vás bylo na začátku největší výzvou?

Ze začátku jsem byla nadšená, všechno se mi líbilo. Malebné městečko, moře i lidé kolem. Navíc manžel svou zemi miluje a snažil se mi ukázat její krásy, takže jsme spolu Řecko hodně procestovali. A protože má rád historii a je velký patriot, dozvídala jsem se spoustu zajímavostí a dostala se tak do míst, kam se běžný turista nedostane. Už tehdy vznikla má láska k tajemnému Epiru, k horalům, kteří se možná napohled zdají tvrdí a nepřístupní, a přitom stačí málo a otevřou vám svou náruč, podělí se s vámi o poslední sousto a přenechají místo u krbu.

To, že jsou Řekové líní, je asi největší mýtus.

Těch zádrhelů naopak moc nebylo, nebo se mi nevybavuje nějaký zásadní. Já vždy říkám, že i když žiju v Řecku tolik let, pořád jsem tady host. A jako host se snažím chovat. S obrovskou láskou, úctou a pochopením a ono se mi to vrací. Musela jsem se samozřejmě přizpůsobit v mnohém a ne vždy to bylo jednoduché, ale jiná cesta nebyla. Musela jsem udělat spoustu ústupků a zvyknout si na plno věcí, které bych třeba v Čechách netolerovala. Tady mi ale postupem času došlo, že honit se a stresovat třeba na úřadech nemá cenu. A převzala jsem to klasické „siga, siga“, tedy „pomalu, pomalu“, což kupodivu funguje.

Jak se Řecko a jeho obyvatelé za tu dobu, co tam žijete, změnili?

Změnilo se za ty dvě desítky let hodně. Já třeba před dvaceti lety budila ve vesnici pozdvižení za volantem. Pro většinu starých žen, ale i mužů bylo nemyslitelné, aby žena řídila. Teď už řídí ženy úplně běžně a nikoho ani nenapadne se podivovat. Žijeme na pobřeží, Parga je turistické letovisko, takže tady je ten pokrok hodně znát. Pokud se ale dostanete do hor Epiru, tak tam se žije pořád stejně. Tvrdou prací od časného rána do setmění a na zábavu nějak není čas. Možná i proto se hodně vesnic vylidňuje. Mládí už chce jiný, jednodušší život a v horách zůstávají jen staří, kteří si jiný život neumějí a ani nechtějí představit. Ale i v horách se to pomalu mění. Ve vsích rostou malé hotely a kavárny a horalé se pomalu otvírají světu a turismu.  Jediné, co se nemění vůbec, je řecká pohostinnost. Ta zůstává všude stejná.

Co vás vlastně přivedlo k tomu, začít o Řecku psát blog?

Blog vznikl úplnou náhodou. Psala jsem na své facebookové stránky občas nějaké humorné historky a kamarádi mě vždy přemlouvali, ať píšu další. Pak jsem se, také úplnou náhodou, dostala do jedné skupiny o Řecku a sledovala nejdřív zpovzdálí různé debaty a komentáře a postupně se nenápadně zapojovala. Pak začaly různé covidové zákazy a příkazy a plno lidí se na skupině začalo rozčilovat, že Řecko má ty podmínky na vstup turistů hodně přísné. Jenže já žiji v maličkém městečku na pobřeží a viděla jsem to i z druhé stránky. Lidé tady byli vyděšení z neznámého i z masy turistů a třeba testy vítali, protože se cítili alespoň trochu v bezpečí. Nesmíme zapomínat, že to byl první rok, kdy ten strach byl opravdu velký. Tady navíc vlastní taverny a apartmány převážně staří lidé, pro které to bylo obtížné. A tak začaly vznikat první články o tom, jak se tady žije. Články o strachu, ale i o naději a víře, že bude líp. A lidem se to líbilo. Dokázala jsem popsat Řecko jinak, než jak byli zvyklí z letních dovolených. A nakonec mě pár lidí přemluvilo, ať založím blog a články píši častěji. 

Kateřina Panoy

Narodila se v říjnu roku 1976 a dětství trávila v centru Prahy na Letné. Brzy jí ale pražské střechy a břehy Vltavy přestaly stačit a rozjela se do světa. V Řecku žije od roku 2000, má dvě děti a velkou řeckou rodinu k tomu. V létě pracuje v krámku s turistickým zbožím a ve volnu píše blog Řecké štěstí.

Když už zmiňujete ten druhý pohled… O Řecích hodně často kolují informace, že jsou líní. Po spoustě měsíců, co jsem v Řecku sama strávila, mám ale naprosto opačnou zkušenost...

To, že jsou Řekové líní, je asi opravdu největší mýtus. A přitom, když vidíte v létě, kolik hodin dokážou obsluhovat zákazníky v tavernách a obchodech, a to vždy s úsměvem, je to pracovní nasazení neskutečné. Lidé tu často pracují šest měsíců bez jediného dne volna, klidně i 12 až 13 hodin denně. A to s leností moc dohromady nejde. Nebo se stačí podívat na zimní sběr oliv. Neskutečně těžká práce, zvlášť tady v Epiru, kde jsou stoleté olivové háje v příkrých svazích a stroje se tam nedostanou.

A co ta proslulá řecká srdečnost? Co vím, spousta lidí si myslí, že takoví jsou jen z vypočítavosti kvůli penězům...

Ano, i to jsou časté dohady na sociálních sítích. Lidé berou tu vypočítavost z vlastních zkušeností z Čech, nebo možná z Egypta a podobných zemí, kde je bakšiš na denním pořádku. Jenže Řecko je jiné. Lidé mají laskavost a pohostinnost v krvi. A to, že vám po jídle přinesou kousek melounu nebo třeba dětem zmrzlinu, je jejich přirozenost. Jsou rádi, že hostům chutná, a je to forma poděkování, ne očekávání odměny. V tom se asi Řekové zásadně liší od nás Čechů. Umí si život užít a nepřemýšlí klikatě. Nehledají v jednoduchosti postranní úmysly a to je na Řecku asi to nejkrásnější.

V čem se ještě podle vás liší řecká mentalita od té české?

Jeden asi z největších rozdílů je to řecké όλα καλά – óla kalá, tedy všechno je dobré. Ať se zeptáte kohokoliv a kdekoliv, jak se má, odpověď je většinou právě tahle. Všechno je dobré. Kdežto když se ptáte v Čechách, klidně i přátel a členů rodiny, tak přinejmenším odpoví něco ve smyslu: „Ale jo, jde to.“ A bezradně krčí rameny. Častěji si ale lidé stěžují na vše možné. Nejspíš právem, vím, ale ta frustrace je na první pohled hodně znát. Řekové, i když mají sebevětší problémy, drží je v sobě a málokdy si stěžují. Psychika asi dostává v tomhle případě zabrat, ale je to určitě jeden z faktorů, proč se v téhle zemi žije lidem dobře.

Další je přístup k dětem. Děti jsou tady součástí běžného života, zúčastňují se oslav, svateb, křtin i pohřbů. Nejsou problém v kavárnách i tavernách, spíš naopak. Jsou tak zvyklé na společnost a většinou u stolu nebývají obtíže s nudícím se děckem, které obtěžuje celé okolí. A pokud ano, nikdo to většinou neřeší. Prostě je pro většinu lidí normální, že se malé dítě třeba rozpláče nebo nemá svůj den.

Řecko je způsob života, myšlení, a pokud Řecko jednou poznáte, myslím doopravdy poznáte, je to láska na celý život.

Ale abych nemluvila o Řecku jen v superlativech. Řekové mají na vše spoustu času. Nad plno věcmi jen mávnou rukou s tím, že zítra je také den. Ale pokud vám doma kape topení nebo se vám zlomil klíč v zámku, bývá to problém. Na druhou stranu, každá taková událost přitáhne spoustu zvědavých sousedů a mezi méně či více odbornými radami se najde někdo, kdo se chopí práce a během pár minut je problém vyřešen.

Řekové jsou spontánní, výřeční, nemají problém navozovat nová přátelství a i třeba ve frontě v obchodě si místo nervózního přešlapování vymění pár receptů a zeptají se na zdraví vaší babičky. S tím mám třeba problémy v Čechách já, když přijedu. Už jsem si natolik zvykla na tenhle způsob myšlení, že se třeba v obchodě zapovídám s prodavačkou u pokladny a už mi nespokojená hučící fronta za mnou dává jasně najevo, že takhle to u nás nefunguje. Přitom nezdržuji, pokladní může markovat automaticky zboží i při hovoru, ale ta nervozita za mnou z promarněného času je hodně znát. Těch příkladů je mnoho, ale nakonec vždy záleží na vašem okolí, nejde to brát takhle všeobecně. Občas si lidé stěžují na neochotné české prodavačky v obchodech. Ale pokud přijdete, pozdravíte a usmějete se, věřte, že to dělá zázraky. Stejně jako tady v Řecku.

Po Čechách se vám tedy nestýská? Neuvažovala jste někdy i s mužem o návratu?

Stýská se mi samozřejmě po rodině, kamarádech i po Česku. Po tolika letech je ten stesk občas velký, ale nastálo bych tam už nemohla. Ten rozdíl v přístupu k životu je příliš velký. Já se plně podřídila životu tady, a i když si vždy cesty do rodné země užívám, už jsem tam jen na dovolené. Ne, není tady vše ideální, ale už jsem tady v Řecku doma. Řecko není jen země na letní dovolenou. Řecko je způsob života, myšlení, a pokud Řecko jednou poznáte, myslím doopravdy poznáte, je to láska na celý život.

foto: Řecké štěstí, Shutterstock, zdroj: Autorský článek

Galerie

Tipy redakce

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Je smrt něco nezvratného? A kdy vlastně nastává? Všechny vyspělé státy mají ve...