Když se Patricii Fuxové, sedmadvacetileté textařce, zpěvačce a skladatelce, koukáte do jejích výrazně modrých očí, je vám jasné, že tohle světlo se jen tak uhasit nedá. A také správně tušíte, že si jde od okamžiku, kdy udělala první krok, za svým. I to je jeden z důvodů, proč jí v projektu Jsem žena #jsembohyne připadl archetyp bohyně Zory. Právě ta totiž ztělesňuje odvahu a víru v to, že všechno nakonec dobře dopadne.
Stejně jako Zora se totiž Patricie v minulosti nebála opustit mainstream, ve kterém bodovala například s textem pro hit Ewy Farné Mám boky jako skříň, a navrátit se ve své tvorbě ke slovanským tradicím. To je v dnešním světě orientovaném na výkon a postup dopředu hodně odvážný krok, od kterého ji prý tehdy všichni zrazovali. Popová kariéra byla jednoduše mnohem větší sázkou na jistotu.
Každá matka musí svému dítěti obětovat bez očekávání, že dostane cokoli nazpět, tolik, že si to bezdětná holka ani nedokáže představit.
Patricie se naštěstí nedala a založila Láska z Kateřinic, ve které se snaží lidem skrze muziku přiblížit slovanský folklór, moudrost přírody a krásu ženství. „Bylo to období, kdy mi nikdo nevěřil, jen já sama sobě,“ říká Patricie a dodnes nelituje, že se pro návrat ke kořenům svým i společnosti, rozhodla.
První skladbou, kterou se svou kapelou vydala, byla píseň o slovanské bohyni smrti Moraně, ke které ji inspirovala tehdejší spolupráce s kapelou Čechomor. Moranu tehdy pustili mezi lidi v ročním období, kterému tato bohyně náleží, totiž v zimě.
Návrat k vlastním kořenům se projevil i v její nejnovější písni Láska z Kateřinic. V tomto duetu nazpívaném s Vojtou Dykem vypráví příběh svého prapradědečka Josefa Dřevojánka, jenž se účastnil bojů na východní frontě první světové války. V roce 1918 měl být zastřelen ruskou armádou, ale nebyl. Tehdy, aby zachránil svůj vlastní život, se nechal pohřbít do společného hrobu, z nějž se po třech dnech vyhrabal, a pak putoval napříč Ruskem zpátky za svou rodinou. Strastiplná cesta mu trvala celý rok. Objevování zapomenutých příběhů vlastního rodu je něco, co má pro Patricii hluboký význam, a víc než objevování cizích krajin ji zajímá to, co se v minulosti odehrávalo tady u nás. Na místech, kde je doma.
S Patricií jsme si povídaly o tématech spojených s bohyní Zorou. O tom, čím chtěla být jako malá, když se ještě ve svých představách mohla stát úplně čímkoli, jaký má vztah se svou mámou a jestli je sama připravená na to se mámou stát. V neposlední řadě pak taky o tom, jestli v její rodině vedle příběhu odvážného pradědečka kolují i výrazné příběhy silných žen.
V projektu Jsem žena #jsembohyne ztělesňuješ archetyp Zory, který je spojený s obdobím dětství, čím jsi ty osobně chtěla být, když jsi byla malá?
Když jsem byla ještě úplně malá, tak jsem nechtěla být ničím. To je podle mě období, kdy člověk žije natolik v přítomnosti, že si nedělá plány a nedokáže si představit, co bude zítra, natož čím bude za dvacet let. Když pak přišlo období hraní si s panenkami, tak jsem hodně silně chtěla být maminkou. Pak jsem byla fascinovaná světem přírody a po cestě na Island jsem si přála stát se vulkanoložkou. Jenže pak jsem koukla na pár dokumentů a zjistila, že to asi nebude úplně nejbezpečnější povolání. Nakonec jsem chtěla být spisovatelkou a později zpěvačkou, to se nakonec spojilo dohromady. Baví mě zpívat a vyprávět příběhy, jít do hloubky. K těm pomyslným kořenům.
Chtěla jsi někdy dobývat velká pódia, vydávat cédéčka a „být slavná“, nebo si prostě jen tak zpívat pro radost?
Jasně, představy o slávě přišly v období puberty. Pod ruku se mi dostávaly barevné časopisy, kde jsem si četla o slavných hollywoodských osobnostech, a to člověka nahlodá. Odmalička jsem vlastně byla vystavená určitému druhu cesty za snem a v pubertálním věku jsem pak netoužila po ničem jiném, než být jednou stejně slavná jako Christina Aguilera.
Jenže v osmnácti jsem pak k šoubyznysu skutečně přičichla a to jsem na to rozhodně ještě nebyla ani připravená, ani zralá. Představy o slávě a úspěchu mi pak začaly připadat natolik povrchní, že jsem se nakonec rozhodla vydat trochu jiným směrem. Dopadlo to tak, že se o vnější věci zajímám čím dál méně a jdu spíš po obsahu.
Třeba právě mé představy o tom, že budu slavná zpěvačka a budu koncertovat všude po světě, se ukázaly jako naivní. Za tím vším je totiž spousta trpělivosti, zklamání, pádů, a když si člověk myslí, že je trvale na výsluní, přijde zaručeně nějaká událost, která ho vrátí zpět do stavu pokory. Díky bohu jsem se alespoň v tomto procesu naučila důvěřovat sama sobě. Jsem ve fázi, kdy si chráním a pěstuju to dobré a to zlé nechávám odejít. Důvěra v sebe samu je pak pro mě něco jako ostrov v rozbouřeném oceánu všudypřítomné nejistoty.
Jaký příběh, který koluje o některé z žen z vašeho rodu, tě nejvíc zasáhl?
U nás v rodině je tolik rozdílných a silných žen, že bych o každé z nich dokázala napsat knihu. Každá si zvolila k životu trochu jinou cestu. I proto jsem už odmalička vnímala, že jedno ideální pojetí ženy neexistuje a každá ten ideál můžeme nalézt v něčem jiném. Velký obdiv chovám například ke své tetě, které zemřelo miminko těsně po narození, protože mělo problémy se srdíčkem. Vím, že jiné ženy by na něco takového reagovaly dlouholetou depresí a prášky, ale ona se s tím vyrovnala a společně s partnerem toto období překonala.
Ač člověk někdy neví, proč se mu některé věci dějí, tak je nakonec s odevzdaností přijme a odpustí způsobenou bolest. To je součást jakési víry. A to je také to, co na těchto ženách obdivuji. Neutopily se v alkoholu, neskončily na drogách ani v blázinci.
Máš pocit, že ve vašem rodu existuje něco jako „rodové prokletí“, nebo naopak „rodový dar“?
Jistě, v každé rodině se předávají určitá schémata a můžeme si říct, že je to dáno i tím, že děti se v dětství učí opakováním toho, co vidí. Ale prokletím bych to nenazývala, protože většina lidí tyto vzory předává nevědomky. Dřív jsem byla kritická k některým z žen v naší rodině, ale časem jsem zjistila, že život není úplná legrace a nedá se vždy zvládnout na jedničku s hvězdičkou. Každý vidí svět skrze svou perspektivu a tak nějak dělá, co může, takže už nesoudím. Jako největší dar žen v mé rodině vnímám bohatý vnitřní svět. A taky temperament, který se vyznačuje silnou chutí do života.
Jaká je tvá máma? Myslíš, že tě máma dobře provedla světem dospívání?
Moje maminka je pro mě jedna a jediná, člověka by nenapadlo hledat ani chtít jinou, lepší. Přesto, že se přestěhovala do Prahy, zůstala pro mě vždycky holkou z Moravy. Když jsem byla nemocná, chystala bramborové zábaly, cibulové sirupy a odvary z bylinek.
Když jsem za ní přišla s tím, že bych chtěla brát antikoncepci, tak mi to zakázala, za což jsem jí dnes vděčná. Některé doktorky předepisují antikoncepci patnáctiletým holkám, aby se jim spravilo pár beďarů, a přitom je úplně zbytečně dopují hormony, které jim mění přirozené chování těla. V tomhle máma vždycky používala spíš selský rozum a rodinu chránila od veškerých civilizačních nesmyslů. Sexuální témata u nás vlastně nikdy nebyla tabu, zároveň jsme těmito věcmi neztrácely příliš času. Myslím, že zrovna v tomhle jsem normálně zdravě vychovaná a pohybuju se někde mezi střídmostí a experimentem.
Jaká je tvá nejcennější vzpomínka z dětství spojená s tvojí mámou?
Mám jich několik. Chvíle, kdy máma zahradničila v našem prvním domku a já jsem pobíhala po trávě. Momenty, kdy mě vezla poprvé zapsat do sboru, protože ve mně objevila talent a věřila mi.
Co ty a mateřství? Cítíš se připravená na to mít třeba dceru?
Upřímně řečeno se trochu bojím toho mít dceru. Víte, ženy mi připadají hrozně složité. Já sama sobě ještě pořád občas nerozumím a nechápu, odkud se berou všechny ty emoce, výkyvy nálad, tajná přání, motivace. Všechno se to navíc neustále mění. Být ženou mi přijde takové, že člověk prostě nikdy neví, co za emoci ho čeká.
Patricie Fuxová
Patricie Fuxová je česká skladatelka, textařka a zpěvačka. Studovala jazzový zpěv na konzervatoři, humanitní vědy na Karlově univerzitě, Text a scénáristiku na VOŠ Jaroslava Ježka a Současný zpěv se zaměřením na hudební produkci na americké Berklee College of Music. Založila dívčí kapelu Vesna, která si v roce 2019 vysloužila nominaci na Ceny Anděl v kategorii Objev roku a vystoupila jako support skandinávské zpěvačky Aurory. Na kontě má Patricie kromě řady hudebních textů pro svou kapelu a významné hudební interprety taky knihu s názvem Pátá bohyně.
Zvládnout dospívání dcery mi přijde mnohem složitější než zvládnout dospívání syna. Tam vám hrozí tak maximálně to, že u něj najdete trávu nebo že bude běhat za holkama. A tak nějak přirozeně čekáte, že bude rebelovat. S holkama je to složitější. Hrozí poruchy příjmu potravy, uzavírání se do sebe, špatné sexuální zkušenosti... Navíc vůbec nedokážete odhadnout, čím se své dcery můžete v tomhle období dotknout. Ale třeba zrovna moje máma mě často brala na výlety do přírody. Procestovaly jsme společně Itálii, Nepál či Španělsko a tam jsme měly dostatek prostoru k povídání.
Každá matka musí svému dítěti obětovat bez očekávání, že dostane cokoli nazpět, tolik, že si to bezdětná holka ani nedokáže představit. Možná by nakonec nebylo špatné mít dceru. Ale když nad tím teď tak přemýšlím, tak takové mateřství je asi největší oběť lásky, co člověk může v životě zažít.
Jsi frontmankou dívčí kapely Vesna. Koncerty, natáčení, produkce, určitě s holkama občas čelíte stresově náročným situacím. Spousta kapel to neustojí a rozpadnou se. Jak to zvládáte vy?
Náročným věcem čelíme. Ale naštěstí jsem po tátovi zdědila vlastnost vést kolektiv, takže když jde do tuhého, beru většinu odpovědnosti na sebe. A stres si moc nepřipouštím. Navíc dřív, když jste v něčem selhali, usekli vám třeba ruku nebo uši. Dneska se na vás maximálně někdo naštve, nic život ohrožujícího vám vlastně nehrozí. Takže se z velkých věcí spíš raduji a užívám si adrenalin s nimi spojený, než že bych se hroutila. Ale v některých momentech jsou emoce vyhrocené a buď se v nich podpoříme, nebo dojde k výměně názorů. Ale aspoň se pročistí vzduch a jede se dál. Já jsem „dříč“ a „perfekcionista“, o zásadních věcech v kapele rozhoduju já, táhnu ji dopředu.
Naštěstí jsem po tátovi zdědila vlastnost vést kolektiv, takže když jde v kapele do tuhého, beru většinu odpovědnosti na sebe
Někdy je to pro mě jako pro frontmanku složité. Působím jako „vůdčí“ osobnost, tak bych neměla, jak Japonci říkají, „ztratit tvář“. Ale paradoxně mi nejvíc v životě funguje právě upřímná reflexe sama sebe. Proto, když se zachovám nevhodně, zkouším přijít na to proč a jdu se omluvit.
Co je ti na archetypu Zory blízké? Mohla bys s námi sdílet nějaký příběh, kdy se právě tento archetyp ve tvém životě projevil?
Určitě čistota a nevinnost. Pro mě je jedním z mých malých velkých cílů si tohle v sobě udržet. V době, kdy jsem na vysoké studovala filosofii, se mi líbilo, že velcí filosofové se v podstatě stávali dětmi. Ke všemu přistupovali, jako by to viděli poprvé. Moderní člověk má na vše hned odpověď, často několik, je velmi vážný a hledá váženost. Pak je on sám nudný i znuděný. Často životem, protože vše se dá přepsat do tabulek a do čísel. To ale postrádá živost. Kdežto právě Jitřenka, tedy Zora, je jako dívka všemu otevřená. Zkoumá a objevuje. Tuhle radost a hravost si chci nechat. Zároveň už mám na rozdíl od ní za sebou některá poprvé, takže svět nevidím jen růžově.
Před několika lety jsem přišla s nápadem odjet cestovat do Brazílie sama s krosnou. Koupila jsem si za našetřené peníze letenku a bez většího plánu jsem se chystala odjet. Necítila jsem v sobě ani špetku strachu. Do krosny jsem si chtěla vzít svůj stan, abych mohla nocovat prakticky kdekoliv. Rodiče mi tenkrát udělali výčet kriminálních zločinů, které se v Brazílii odehrály, ale se mnou to ani nehnulo a odjela jsem. Myslím, že právě tahle odvážnost a až trochu naivní víra ve svou neohroženost k Jitřence i ke mně patří.
Čeho bys na konci života nejvíc litovala, kdybys to nezažila, neudělala nebo neřekla?
Litovala bych rozhodnutí, která bych udělala ze strachu.
Reklama
foto: Ivy E. Morwen a Michaela Cásková, zdroj: Patricie Fuxová
